EVROPA: Malé zamyšlení nad oxidem uhlíku

Uveřejněno dne 13 listopadu 2021 000 13:42

Ze školy si někteří pamatujeme, že na skleníkovém efektu se nejvíce podílejí vodní pára (36–72 %), oxid uhličitý (9–26 %) a metan (4–9 %). Zajímavý je pak činitel PGO (ekvivalent CO2), který srovnává příspěvek jiných skleníkových plynů k oteplování Země vztažený na jednu molekulu CO2. Pro CO2 je tedy tento činitel 1, ale pro metan, což je hodně zajímavé, má hodnotu 20, takže jedna molekula metanu přispívá k ohřevu Země dvacetkrát více než jedna molekula oxidu uhličitého. Podle převažujícího klimatologického modelu má tedy metan dvacetinásobný potenciál měnit klima než CO2. Udává se, že za posledních 200 let se koncentrace CO2 zvýšila z 280 na 360 ppm (+ 29 %) a metanu z 0,7 na 1,7 ppm (+ 143 %). Ještě je třeba se zmínit o oxidu dusném, který sice svým podílem na atmosféře stojí v pozadí (zvýšení koncentrace z 280 na 310 ppm), ale jeho PGO má ohromující hodnotu 200, freony pak 7 500! Bylo tedy rozumné zakázat výrobu freonů a opatřit automobily katalyzátory, které pohlcují N2O. Ale je od té doby vliv těchto plynů nulový?

Proč jen oxid uhlíku?

Připusťme, že člověčí boj proti planetární klimatické změně má smysl, pak se ale vynoří otázka, zda je rozumné to, co se děje dnes, totiž omezení tohoto boje na pouze jediný skleníkový plyn, a to ještě nikoli v celém rozsahu jeho lidské produkce, ale pouze ve dvou segmentech – v individuálním automobilismu a v elektrárenství.

Okysličování neboli spalování je součástí snad všech průmyslových činností, přičemž ještě větším zdrojem CO2 než automobilová doprava je například výroba oceli a cementu. Nicméně není známo, že by ekologisté vyvíjeli nějaký tlak na majitele oceláren nebo průmysl stavebních hmot, jak to provádějí v automobilovém průmyslu nebo v energetice, že by se třeba pro ocelárny vystavovaly emisní povolenky.

Náhrada spalovacích motorů elektromotory se nám prezentuje jako obrovský pokrok, který je ve skutečnosti falešný (viz článek Falešný pokrok elektromobility), ale nevím o žádném „zeleném“ projektu, který by navrhoval nahradit ocelové konstrukce kompozitními konstrukcemi. Přiznávám, že jsem fanda kompozitních materiálů, které úplně změnily tvář mého sportu – námořního jachtingu, a před našima očima mění tvář kosmonautiky – narozdíl od kosmických lodí Apollo, Sojuz a amerických raketoplánů s konstrukcemi na základě kovové skořepiny je kosmická loď Crew Dragon soukromé firmy SpaceX postavena s velkým podílem kompozitů (viz její oblý tvar „bobku“), a podle mého soudu právě tato technologická revoluce stojí za úspěchem soukromých astronautických firem. Nedovedu ale posoudit, zda výroba kompozitních materiálů (skelná a uhlíková vlákna, syntetické pryskyřice) by nebyla v úhrnu ještě „špinavější“ než výroba oceli a cementu.

Neméně zajímavé je, že stranou zájmu ekologistického hnutí a nového zeleného programu EU (každopádně není v centru) též zůstává kamionová a lodní doprava, vše se soustřeďuje, kromě individuálního automobilismu, na energetiku.

Kde zůstal zdravý rozum a pud sebezáchovy Evropanů?

Když podnikneme malý exkurs do historie našeho kontinentu, velice rychle zjistíme, že jeho vzestup a průmyslový rozvoj začal těžbou uhlí a jeho využíváním v energetice a ocelářství. Měli jsme a máme jako Evropané to štěstí, že prakticky ve všech evropských zemích se nacházejí ložiska buď černého, nebo hnědého uhlí, takže jsme o ně nemuseli válčit jako třeba Japonci, kteří uhlí nemají. Proto napřed vedli první čínsko-japonskou válku 1894–1895 a pak rusko-japonskou válku 1904–1905, aby se zmocnili mandžuské uhelné pánve.

V současnosti jsou tepelné elektrárny technologicky velmi vyspělé. Do řízeného spalování uhlí, do odlučovačů popílku a do filtrů potlačujících škodlivé emise byly v rámci celé EU investovány obří finanční prostředky, takže by člověk očekával, že je třeba tyto zdroje provozovat minimálně tak dlouho, dokud se investice nevrátí, nebo se nevyčerpají zdroje uhlí. Tak by si počínal rozumný hospodář.

Místo toho zde máme eurounijní program, který se tohoto přírodního bohatství zříká a veškeré investice do tepelných elektráren vyhazuje z okna. Znovu opakuji, že uhlí je jediné přírodní bohatství, které je plošně rozmístěno po celém kontinentu. Obdobně rozsáhlé zdroje ropy a zemního plynu Evropa nemá a o tom, jak nečekaně rychle se vyčerpala ložiska těchto komodit v Severním a Norském moři, se taktně mlčí.

Pokud tedy Evropa odešla od uhlí (a Německo od jádra), aniž by alternativní zdroje splnily očekávání, stává se geopoliticky závislou na vnějších dodavatelích energie. Mluvme konkrétně, EU se za pár let stane stoprocentně závislou na ruském plynu, tedy na Putinově Rusku. Evropané již nebudou mít svůj osud ve svých rukou, ale bude se o něm rozhodovat v Kremlu. Jak ukazuje právě tato doba, aniž by se „Zelený úděl“ naplno rozběhl, udržitelné zdroje energie v čím dál tím větší míře selhávají, selhala i taktika emisních povolenek, neboť výrobci „špinavé“ energie přenesli zvýšené náklady na spotřebitele a bruselští politici, aby neztratili protiuhlíkovou tvář, hledají východisko v náhradě uhlí plynem, což je komické, protože plyn je též fosilním palivem. Byť údajně ekologičtějším než uhlí, pokud ovšem nezahrneme do ekologických nákladů jeho čištění a distribuci. Tento záměr se okamžitě odrazil v raketovém růstu cen plynu, následně v cenách energií, což vede skoro všechny vlády EU k okamžitému zavádění podpor pro chudší Evropany, kteří by mohli již tuto zimu mrznout. Takovou absurdní situaci, při níž se odstraňují následky následků a nikoli příčina, by si snad nevymyslel ani Václav Havel.

A nelze pominout skutečnost, že ti čeští politici, kteří vehementně strašili bezpečnostním rizikem, jaké představuje účast ruských a čínských firem na jaderném tendru, mlčky přihlížejí, jak jsme Bruselem strkáni do ruského plynového chomoutu. Na tohle BIS nereaguje, nebo je to tajné?

Někteří čtenáři tady na NP s hořkou ironií komentují, že to, co se nezdařilo Hitlerovi násilím, se podařilo současnému Německu ekonomicky prostřednictvím EU. Obdobně, a se stejnou hořkostí, se dá říci, že to, co se nezdařilo Stalinovi pomocí tisíců tanků, se nyní podaří Putinovi prostřednictvím plynovodů. A navíc získá prostředky, aby modernizoval a rozšířil ruský arsenál, takže jeho budoucí vydírání Evropy bude o to hrozivější a účinnější.

Oč jsme tedy rozumnější než lumíci, kteří se při migraci vrhají do vody, aniž by se zajímali o to, zda je před nimi potok, řeka nebo oceán?

Co se pokazilo

Ve čtvrtek 14. října byl hostem pořadu Událostí, komentáře na ČT 24 vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, který osvětlil některé skutečnosti z pozadí toho, čemu dnes říkáme „Zelený úděl“.

Podle něj si někdy před rokem 2010 eurounijní hodnostáři spočítali, že státy EU každý rok platí zahraničním dodavatelům za energie 400 miliard eur a že by bylo dobré vymyslet něco, aby ty peníze zůstávaly „doma“. Nalezli řešení v přechodu na nové, na dovozu paliv nezávislé technologie, tedy na nefosilní zdroje naroubované na líbivou politiku trvale udržitelného rozvoje a boje proti změně klimatu. Předpoklad byl, že když EU naskočí do tohoto vlaku jako první, získá technologický náskok, který jí dá výrobní monopol. Například Němci si brousili zuby, že se stanou celosvětovým výrobcem větrných elektráren a jejich exportem nahradí budoucí ztráty automobilového průmyslu. Jenže chybička se vloudila a dnes jsou největšími výrobci větrných elektráren Číňané a třebas ve výrobě laminátových listů mají prakticky monopol oni (když ne přímo listů, tak forem, do nichž se listy laminují, které z Číny dovážejí i USA).

Podle původního plánu se počítalo, že zemní plyn bude sloužit jako dočasné palivo pro krátkýpřechod od spalování uhlí k nefosilním zdrojům energie. Jenže i zde se vloudila nikoli chybička, ale chybizna, když se ukázalo, že přechod není a nebude tak hladký, jak se očekávalo. V nouzi a ze strachu, že EU zůstane bez energií, byl tedy zemní plyn prohlášen za dostatečně ekologické řešení, což dodavatele, např. Rusko, uklidnilo.

Je třeba si uvědomit, že v pozadí za přechodem na „zelené“ energie se odehrává obchodní válka. Na jedné straně jsou producenti ropy a plynu, které vyděsila představa, že EU se opravdu stane nezávislou na fosilních palivech, takže jejich zisky drasticky poklesnou, na druhé jako protivník vystoupila EU, která ovšem musí jít teď ke křížku. Výsledkem je pak turbulentní vývoj cen.

Celému tomuto mumraji by udělal přítrž návrat k uhlí, jenž ten je nyní velmi obtížný, když doly a hornická profese byly napříč Evropou likvidovány.

Okysličování, základ života

To, že boj proti změně klimatu omezili ekologisté jen na jeden segment možných příčin těchto změn, je samo o sobě podivné. Ještě podivnější však je, že účinnost takto vedeného boje je víc než pochybná.

Dánský statistik a vysokoškolský profesor Bjørn Lomborg, v mládí aktivista hnutí Greenpeace, jeden z horlivých bojovníků za ochranu životního prostředí a později proti globálnímu oteplování, začal v polovině 90. let se svými studenty prověřovat statistická data o tomto jevu, jemuž se nyní říká změna klimatu, a ze Šavla se stal Pavlem. V knize Skeptický ekolog (česky nakladatelství Dokořán, 2006)se vyjádřil velmi odmítavě k prosazované strategii boje proti klimatickým změnám, když napsal, volně citováno, že snižování emisí oxidu uhličitého je nejpitomější a nejdražší způsob, jak změně klimatu zabránit. Trest následoval okamžitě, byl mu přiřčen smrtelný hřích vytrhávání dat z kontextu (jako kdyby si jeho odpůrci počínali jinak), následovalo vyloučení z ekologistické církve a prohlášení za arcikacíře. Avšak jak známo již od dob Mistra Jana Husa, kacířská kritika víry je vždy pravdivá.

O drahotě tohoto způsobu se již přesvědčujeme vlastní kapsou, jmenovitě oněch 900 000 odběratelů zkrachované firmy Bohemia Energy, kterým se nad novými smlouvami pěkně protočí panenky, o neúčinnosti (což je korektnější než psát o pitomosti) svědčí prostá aritmetika. Evropský podíl na emisích je tak malý (mezi 6 až 7 %), že jejich plánované zmenšení na polovinu, hlavně v podobě odbourání CO2, v oněch příštích 20 letech mnohonásobně převýší dramatický rostoucí podíl emisí CO2 nových ekonomických gigantů, jakými se stávají Čína a Indie, o ostatních, průmyslově se rozvíjejících zemích na jiných kontinentech ani nemluvě. A jestliže se v eurounijních programech oficiálně hovoří o „příkladu“ a „přesvědčování“, je to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Jak chtějí orgány EU přesvědčit třebas komunistickou Čínu, dnes už globální velmoc, na jejíchž dodávkách je spíše závislá Evropa, než aby tomu bylo naopak? A jestliže se na nějaké načančané globální konferenci Číňané k něčemu přece jen zaváží, je to lstivá taktika, které se pěkně česky říká „vytírání zraku“.

Celý problém má ještě širší souvislosti. Okysličování, čili slučování uhlíku s kyslíkem, jehož odpadem je CO2, není jen součástí většiny průmyslových odvětví, ale přímo základem doposud jediného známého života v galaxii. Okysličování je zdrojem energie, který k přežití používají všichni živočichové na světě (s výjimkou anaerobních bakterií), takže asi největším zdrojem CO2 na zeměkouli je zoosféra a lidstvo.

Z tohoto pohledu boj za snižování emisí CO2 připomíná cibuli. Vnější, krycí slupka je deklarována ekologicky jako záchrana před zničením planety, pod ní leží vrstva, jejímž účelem je likvidovat některá průmyslová odvětví, jako je automobilový průmysl a fosilní elektrárenství, ještě níže se pak skrývá slupka, jejímž cílem je odstranění tržní ekonomiky, tedy demontáž kapitalismu jako celku, a v samém jádru pak sebevražedná snaha likvidovat život na Zemi.

Tohle by si měl uvědomit každý člověk a společně bychom měli ekologistům vzkázat:
SMAŽTE UHLÍKOVOU STOPU, SMAŽETE ŽIVOT!

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist