KLIMA: Jakýpak jediný viník
Uveřejněno dne 13 listopadu 2021 000 13:44
Mohou za změnu klimatu pouze antropogenní emise skleníkových plynů?
Výzkumníci F. Vahrenholt a R. Dübal ve své práci naznačují, že za klimatickou změnou v posledních desetiletích nemusí stát pouze zvýšená koncentrace oxidu uhličitého, ale také – a možná i dominantně – změna propustnosti oblačnosti.
Poslední zpráva Mezivládní komise pro klimatické změny (IPCC) nás přesvědčuje, že za celkové oteplení podnebí mohou antropogenní emise skleníkových plynů, především oxid uhličitý, načež zelení aktivisté a politikové z toho dělají téměř konec světa, kvůli kterému je nutno provést kroky vedoucí k propadu až třetiny občanů do energetické a zřejmě i celkové chudoby. Stále se zdůrazňuje pouze tato příčina, ale nedávno vydaná práce naznačuje, že na oteplení v posledních dvaceti letech má pravděpodobně významný vliv změna propustnosti oblačnosti pro různá spektra záření.
Výzkumníci Fritz Vahrenholt a Rolf Dübal zjistili ze satelitního měření projektu CERES, že se zmenšuje podíl odraženého slunečního záření z oblačnosti (tzv. albedo), jinak řečeno, že více krátkovlnného slunečního záření dopadá na zemský povrch, přičemž od r. 2000 je odhadován tento vliv po odečtení dlouhovlnných toků záření na +0,8 W/m2. To je ve značném kontrastu s tvrzením IPCC, že oteplení je (téměř) výhradně podmíněno emisemi skleníkových plynů.
Je to malé číslo, ale není daleko od současného odhadovaného radiačního účinku oxidu uhličitého (zhruba 1 – 2 W/m2), který má navíc celkově logaritmický charakter, tedy, že s jeho rostoucí koncentrací další navýšení radiačního účinku klesá. Budoucnost ukáže, kdo má pravdu, ale vzhledem k nejistotám ve výpočtech budoucího klimatu v globálních cirkulačních modelech není vůbec zaručeno, že celá navržená strastiplná cesta k tzv. uhlíkové neutralitě není jenom jeden velký a značně drahý omyl, přičemž o splnitelnosti tohoto cíle se dá s úspěchem pochybovat. Někteří klimatologové doporučují vzhledem k těmto nejistotám strategii zvanou „No regret“, což se dá vyložit jako postup, optimalizující celkové náklady na zmenšení či odvrácení hrozícího problému i pro případ, že problém nenastane, popř. že problém nastane s podstatně menší intenzitou. Příkladem budiž nízkoemisní jaderná energetika, která nezmenšuje pouze vypouštění onoho proklínaného oxidu uhličitého (který mimochodem ozeleňuje planetu, což nenápadně zmiňuje i IPCC, ale hluboko v ještě nedokončené podrobné zprávě), ale celkově šetří životní prostředí i z hlediska dalších vlivů, jako je zábor krajiny, hlučnost, ohrožení ptactva apod. Zatím se ukazuje, že vzhledem k nestálosti tzv. obnovitelných zdrojů energie, zejména solárních a větrných elektráren, je jejich nasazování značně problematickou a velmi drahou cestou, kterou navíc významně zhoršujeme naši konkurenceschopnost a energetickou bezpečnost, což mimochodem šikovně využívá Rusko. Úplným nesmyslem je v této souvislosti současný boj proti jaderné energetice v Německu i jiných zemích Evropy; jak např. píše Ted Nordhaus, tak téměř všechny země, které se zbavují jaderných elektráren, navyšují v elektroenergetice podíl fosilních zdrojů.
Vzhledem k současnému vývoji v oblasti cen a dostupnosti energií to v Evropě bohužel vypadá, že vyvolanou klimatickou paniku řeší některé státy a celkově Evropská unie v čele s komisí takovým způsobem, že „lék“ v podobě masívního nasazování tzv. obnovitelných zdrojů energie je horší než „nemoc“, která možná ani nemocí není. Pokud se Evropská unie nevzpamatuje a bude nadále podléhat klimatické hysterii a iracionálnímu „řešení“ v podobě zdražování a horší dostupnosti energií, tak za pár let zde můžeme mít takové ekonomické a sociální otřesy, že budeme se slzou v oku vzpomínat na báječná léta, kdy tu řádila tzv. „klimatická krize“.
