ENERGETIKA: Geopolitická arogance EU

Pod vedením Berlína vykopala EU za velké náklady hlubokou jámu a sama do ní spadla

Evropská unie chce s Ruskem jednat „z pozice síly“, a to i v zásobování zemním plynem, avšak po léta dělala EU vše pro to, aby se dostala do pozice slabšího.

Už se nedají poslouchat neustálé nářky, že Rusko dodávkami plynu vydírá nebohou „Evropu“. Když se podíváte na vývoj za posledních pár let, je to v podstatě naopak. Protože skutečnost, že se Rusko nyní mohlo obejít bez evropských zákazníků, je důsledkem pokusů EU dělat přesně to, z čeho je Rusko obviňováno: využívat obchodování s plynem jako prostředku politického nátlaku.

Vraťme se do roku 2014. Na Ukrajině se s masivní podporou Západu dostává k moci pravicová, protiruská vláda a vrhá zemi do občanské války, která trvá dodnes. Západ z této občanské války neviní tuto vládu, která použila vojenskou sílu proti protestům na jihovýchodě, ale Rusko. A také v Německu jsou politické požadavky na to, aby se stalo „nezávislým“ na ruském plynu.

Právě tyto požadavky učinily evropský trh s plynem nepředvídatelným, přestože Rusko (stejně jako předtím Sovětský svaz) nikdy nestanovilo politické podmínky pro dodávky. Rozumný dodavatel přirozeně vyvozuje důsledky, pokud důležitý zákazník hrozí, že se stane nespolehlivým, a hledá jiné příležitosti k prodeji. Přesně to se stalo – smlouvy na dodávky zemního plynu s Čínou vznikly právě v tuto chvíli, stejně jako plány na South Stream, plynovod, který nyní zásobuje Turecko a jihovýchodní Evropu.

Dodávky ruského plynu i letos spolehlivě pokračovaly a byly dokonce navýšeny. Zdejší zúčastnění ale pořádně nepochopili, že se celková situace v důsledku nových zákazníků zásadně změnila. Pokud by se spolková vláda rozhodla Nord Stream 2 neaktivovat, neuškodí to jen Německu, ale celé EU.

Ruský plyn pak míří do Asie. Nebo ještě vtipnější – nakládá se do amerických tankerů, které jej pak za citelný příplatek vykládají v západní Evropě jako americký plyn. Jediný, kdo tím trpí, jsou západoevropští kupci, kteří buď musí platit přemrštěné ceny, nebo dokonce žijí s nejistými dodávkami plynu.

Celá věc je srandovní zejména kvůli opatřením ze strany EU, která „liberalizovala“ trh s plynem. V prvním kroku vznikly stovky malých „dodavatelů plynu“, kteří mají pouze virtuální – nikoli technický – plyn, protože ho nevyrábí ani neskladují a nemají vlastní distribuční síť. Společnosti, jejichž jediným skutečným výkonem je vystavení faktury.

V druhém kroku se stal zemní plyn předmětem spekulací. Nejde primárně o skutečné obchodování s plynem, jako na všech takových „trzích“ se skutečné zisky dosahují deriváty – s opcemi na nákup nebo prodej určitého množství v určitém okamžiku za určitou cenu.

Do jisté míry má smysl i takové obchodování opcí, a to se sezónními produkty pro snížení výkyvů. Zemní plyn ale není sezónní produkt jako například obilí; sezónní výkyvy ve spotřebovávaném množství nemění pevné technické specifikace systému odpovídajících rour, které neustále potřebují stejné tlakové podmínky. Uměle vytvořený „trh“ vede k cenovým výkyvům, které by bez něj neexistovaly, protože množství plynu, které je k dispozici, závisí pouze na jediném faktoru – množství, které je dodáváno do sítě. Zavedení denního trhu se zemním plynem neslouží k ničemu jinému než k vytvoření dalšího pole pro spekulace.

Příčinou zavedení nových oblastí spekulací je finanční krize z roku 2008. Reakcí centrálních bank bylo prosté otevření kohoutku s penězi, přičemž tyto peníze – protože neplynuly do investic, ale do bank – navýšily množství „nezaměstnaných“ peněz v rukou těch, kteří jich už měli stejně příliš mnoho.

Stejně jako elektřina je zemní plyn přirozeným monopolem. Struktura prodeje, která existovala před liberalizací, je nakonec nejrozumnější a nákladově nejefektivnější – provozovateli sítě na místě i dodavateli koncovým zákazníkům byly městské společnosti, které byly jednoduše provozovány podle principu návratnosti nákladů.

Mezitím jsou i zbývající komunální dodavatelé povinni vytvářet zisk. Právě tento požadavek umožňuje existenci virtuálních dodavatelů plynu, protože jinak by nebyli schopni konkurovat společnostem, které pracují na principu návratnosti nákladů.

Spekulace se zemním plynem není o nic morálnější než spekulace s potravinami, to by mělo být jasné. Je také jasné, že každý spekulativní trh je náchylný k umělému nedostatku, za předpokladu, že existují účastníci trhu, kteří mají sílu (a charakter) takový nedostatek vyvolat.

Z takového počínání nelze podezírat Rusko, které vždy upřednostňovalo dlouhodobé smlouvy s pevnými cenami. Ruští kupci plynu ale tuto možnost mají. Jinými slovy – velcí distributoři vydělají více, když vyženou ceny nahoru přes prázdné zásobníky. Jejich úkolem je totiž v první řadě generovat zisk pro své majitele. Pokud jsou někteří konkurenti smeteni z trhu vysokými cenami, je to jedině prospěšné.

K současným problémům masivně přispěly politické hry. Například Polsko se pokusilo – i za cenu vyšších nákladů – alespoň předstírat, že neodebírá zemní plyn z Ruska. Nord Stream 2 zatím není v provozu z čistě politických důvodů a podle USA a Zelených by nikdy neměl být do provozu uveden . Místo toho má být nadále využíván ukrajinský ropovod.

Ukrajinské tranzitní plynovody jsou však čirou politickou arogancí tak děravé, že ztrácejí nejméně pětinu plynu, který přepravují! Ukrajina není schopna financovat investice do modernizace tratí a pokusy evropských investorů o to dvakrát selhaly.

„Komplexní modernizace tranzitních plynovodů za účasti zahraničních investorů byla pravidelně projednávána, ale nikdy nemohla být realizována. První jednání mezi Ruskem a Ukrajinou začala v roce 2002 se zapojením německé společnosti Ruhrgas (dnes součást Uniper) Western European energy společnosti z Ruhrgas a Wingas (BASF) jednaly v Německu o italské ENI a rakouské ÖMV až po francouzský GDF Suez. Ze strany Ukrajiny byly výhrady k zapojení Ruska do strategicky důležité infrastruktury. Západní investoři však potřebovali k zajištění svých investic tranzitní závazky Ruska .“ (Heiko Pleines: Das Ende des russischen Erdgastransits. Herausforderungen für die Ukraine. Analyse.)

Takže dvacet let bylo jasné, že tato tranzitní linka bude muset být obnovena, a ztroskotalo to na rusofobii Ukrajiny (kterou, nelze zapomenout, z geopolitických zájmů Západ masivně prosazoval).

Během těchto dvaceti let se stav stále více zhoršoval a pokud z Ruska přichází prohlášení, že vyšší dodávky na této trase nejsou možné, protože linka již nevydrží tlak, nemělo by se to brát na lehkou váhu. Tvrzení, že by tento churavějící plynovod mohl snadno nahradit Nord Stream 2 pro zajištění dodávek Německu, je více než naivní. Konsorcium, které se v roce 2009 pokusilo modernizovat trasu Družba / Sojuz přes Ukrajinu, je totožné s tím, které se podílelo na výstavbě Nord Stream 1 a 2. Jinými slovy, rozhodnutí investorů jít touto cestou bylo výsledkem selhání ukrajinské politiky.

Ukrajinská kleptokracie byla a je hýčkána, aby bylo možné tlačit na Rusko. Jedním z cílů celého podniku na Majdanu bylo vydírat Rusko hrozbou, že Západ už nebude nakupovat zemní plyn v očekávání, že to zasáhne ruskou ekonomiku. Dopadlo to blbě… Pokud by k těmto pokusům o vydírání nedocházelo, nestavěly by se další plynovody do Číny a Rusko by v budoucnu nepracovalo na tom, že třetinu svého zemního plynu bude vyvážet jako LNG, což přivádí do hry úplně jiné zákazníky, například v Latinské Americe.

Tzv. energetická změna v rámci Zeleného údělu díky očekávané vyšší poptávce po zemním plynu zajišťuje, že politické vydírání ze strany EU není možné. Opojení mocí, které západoevropskému vedení brání (stejně jako v USA) vnímat geopolitické posuny, vmanévrovalo západ kontinentu – a zejména Německo – do skutečných potíží a vlastní odpovědnost za vysoké účty občanů se skrývá za hlasitým obviňováním Ruska.

Pod vedením Berlína vykopala EU z čiré geopolitické arogance a za velké náklady hlubokou jámu a sama do ní spadla.

Zdroj