Děti – ekologicky nežádoucí element světa?

To není znění mého novoročního předsevzetí, ale skutečná hesla, která (v případě západního světa už přes 60 let) plní stránky celosvětových tradičních médií, naposledy jsem něco takového viděl v britském The Guardian. A pak jsem poslední z jmenovaných hesel ještě našel u zprávy referující o vítězné diplomové práci na ekologické téma. V už třetím ročníku soutěže Czech Envi Thesis, celonárodní studentské soutěže, zvítězila práce s titulem Dobrovolná bezdětnost jako odpověď na klimatickou krizi. Už v roce 1972 založily bezdětné aktivistky Ellen Peck a Shirley Radl ve Spojených státech v Kalifornii Národní organizaci pro nerodiče (NON), vůbec první organizaci věnovanou obraně práv „bezdětných z vlastní vůle“. NON, která se objevila jako hráč spojující politiku a environmentální aktivismus, propagovala život bez dětí jako sociálně respektovanou a politicky odpovědnou reprodukční volbu. Dobrovolná bezdětnost je rostoucím fenoménem v průmyslových zemích. Mluvilo se o tom nedávno na mezinárodní konferenci v Sydney, kde mj. zaznělo, že australský statistický úřad předpovídá, že do roku 2031 budou bezdětné páry tvořit 43 procent rodin a o 5 procent předběhnou ty s dětmi. Předpokládám, že bilance v naší zemi bude příznivější, koneckonců i má prakticky nejsilnější politická meta je funkční podpora rodiny a demografie (!), ale tyto trendy rozhodně nelze podceňovat.

Důvodů pro rozhodnutí k nemateřství je mnoho, mají řadu souvislostí: mohou zahrnovat partnera, který nechce být rodičem, touhu po svobodě a osobním růstu, volbu konkrétního životního stylu nebo přání najít naplnění jinými způsoby. Bezdětné ženy, jak ukázaly četné průzkumy, mají tendenci být vzdělanější, mají malou nebo žádnou náboženskou příslušnost… S tím toho moc nezmůžeme. S čím ale můžeme polemizovat aktivně a snad i úspěšně je nesmysl, kterému i Viktor Orbán na demografickém summitu přiřkl příznačnou (eko)zelenou. Myslet na děti a život, na rodinu s dětmi jako na ekologický problém, jako fenomén nepřátelský přírodě, a dojít k závěru, že by na zeměkouli bylo lépe bez dětí, je do nebe volající zrůdnost. Teď nejde o to, co říkají akademici, čísla ekovýzkumů, spanilí vizionáři o Zemi (a stále platí, že dost záleží na tom, kdo – ty průzkumy – platí), jde o něco, čemu bychom směle mohli říkat odmítnutí nejhlubšího smyslu života každého člověka. Život na zemi je bezvýhradně spojen s lidmi, s přítomností člověka na zemském povrchu. Jak chceme ochránit Zemi bez člověka? Souhlasím, že člověk, právě proto, že je stvořen jako součást ekosféry spolu se vším, co patří k naší planetě, má přírodu, klima a prostředí, v němž žije kultivovat, chránit a nikoliv ničit. Ale stejně jako nesprávné chování k přírodě úzce souvisí s člověkem, právě i ochrana přírody a zachování života na Zemi se bez člověka neobejde.

Naprosto nemohu přijmout toto nové paradigma, které staví do války přírodu proti člověku nebo chcete-li člověka proti přírodě. Jestli se, jak se s oblibou říká, máme v něčem nyní skutečně semknout, je to právě v tomto. Aby se dítě nedostalo do kategorie nežádoucího ekologického problému, ale zůstalo největším darem pro každého z nás. Je myslím příznačné, když autorka výše zmíněné diplomové práce na téma dobrovolné bezdětnosti v úvodu, jak se to tak dělává, děkuje nejen vedoucímu práce a dalším spolupracovníkům, ale svým rodičům, protože „bez nich by nebyla, kde je.“

Zdroj