ZDEVASTUJE SI AMERIKA KVŮLI ČISTÉ ENERGII KRAJINU?

Uveřejněno dne 23 února 2022 v 19:09

Přechod na obnovitelné zdroje vyvolal boom těžby. Bohatá ložiska nerostů se ovšem mnohdy nacházejí v rezervacích a na posvátných kmenových územích.

 

Zdevastuje si Amerika kvůli čisté energii krajinu?
ilustrační foto | Profimedia.cz

Zhruba před šestnácti miliony let vybuchl supervulkán na hranicích mezi dnešním Oregonem a Nevadou a vytvořil McDermittovu kalderu. Vulkanická činnost vynesla z hlubin Země blíž k zemskému povrchu horniny bohaté na lithium a vytvořila tak největší známá ložisku lithia ve Spojených státech. Dnes krajinu kolem montanských hor pokrývá koberec pelyňku a kojotí vytí je tam slyšet častěji než lidské hlasy. To se však brzy může změnit. Kanadská společnost Lithium Americas plánuje vybudovat důl a továrnu na zpracování lithia v Thackerově průsmyku, nedaleko jižního okraje kaldery. Byl by to největší americký lithiový důl.

Rančeři a farmáři z nedalekého městečka Orovada (cca 120 obyvatel) se obávají, že důl poškodí zásoby spodní vody a kvalitu vzduchu. Indiánské kmeny z okolí zase protestují, že federální pozemkový úřad (BLM), který spravuje rozsáhlé veřejné pozemky po celých Spojených státech, udělil firmě povolení, aniž by s nimi celou věc konzultoval. Kmeny původních obyvatel také poukazují na to, že Thackerův průsmyk byl v roce 1865 dějištěm masakru jejich předků. Michel Ebenová, konzervátorka kulturního dědictví z indiánské kolonie Reno-Sparks, tvrdí, že by se zničení místa masakru rovnalo znesvěcení posvátné půdy. Ochránci životního prostředí se snaží bránit hnízdiště ohroženého tetřívka pelyňkového a migračních tras zvěře. Demonstranti tábořící na místě plánovaného dolu jej považují za symbol všeho developerského zla.

Daň za čistotu

Boj o Thackerův průsmyk nemůže nikoho překvapovat. Prezident Joe Biden chce, aby se v Americe v roce 2030 prodávala polovina elektrických aut a aby USA dosáhly do roku 2050 klimatické neutrality. Kvůli těmto ambiciózním klimatickým cílům se nyní budou svádět boje o těžbu na mnoha místech bohatých na nerostné suroviny. Amerika potřebuje kobalt, měď a lithium a další suroviny používané při výrobě baterií a dalších „čistých“ technologií. A stejně jako tomu bylo při komoditních boomech v minulosti, mnoho největších ložišek nerostů se nachází na západě Spojených států (viz mapa). 

Amerika pochopitelně není jediným státem, který se usilovně snaží zajistit si zásoby těchto surovin. S tím, jak se ke klimatické neutralitě zavazuje jedna země za druhou, globální poptávka po klíčových nerostech prudce poroste. Analytická společnost International Energy Agency odhaduje, že by se do roku 2040 mohla poptávka po lithiu zvýšit ve srovnání s rokem 2020 více než čtyřicetinásobně. Poptávka po kobaltu a niklu by za stejné období mohla vzrůst zhruba dvacetkrát.

Někteří ekologové namítají, že je třeba tyto projekce poptávky po lithiu brát s rezervou, protože se budou vyvíjet nové typy baterií a úložišť a jistě se zlepší i recyklační technologie. To může platit v dlouhodobé perspektivě. Ale Venkat Srinivasan, jenž vede Kolaborativní centrum pro výzkum ukládání energie v Argonnské národní laboratoři, tvrdí, že se bez lithia obejdeme jen velmi těžko. A to ze dvou důvodů: zaprvé trvá zhruba deset let vyvinout novou technologii do průmyslově využitelné podoby a zadruhé Bidenova administrativa stanovila agresivní harmonogram nástupu elektrických vozidel.

Kromě klimatických cílů se Amerika rovněž snaží zbavit surovinové závislosti na dovozu z Číny, která se díky vlastním bohatým nerostným zásobám a expanzivní průmyslové politice stala surovinovou velmocí. Touha Bidenovy administrativy zkrátit dodavatelské řetězce a vrátit je domů je pokračováním trumpovského ústupu od globalizace. Slabiny globálních sítí odhalila už pandemie covidu-19, a vyděsila tak politiky i firmy. Ovšem přechod na zelené technologie udělal z pátrání po klíčových nerostech souboj velmocí, který si nezadá se soupeřením o zlato či ropu v minulosti. Těžba lithia není jen nástrojem pro boj s klimatickou změnou, ale rovněž otázkou národní bezpečnosti, uvádí americké ministerstvo energetiky.

Běž na západ

Západ USA už to všechno zažil a otevírání nových dolů se obává ze dvou důvodů. Zaprvé Kongres v roce 1872 schválil v duchu doktríny „zjevného předurčení“ všeobecný těžební zákon, který dával prospektorům právo těžit na pozemcích ve vlastnictví federální vlády. Tento zákon dodnes umožňuje těžebním společnostem dobývat suroviny, aniž by odváděly jakékoli poplatky. První ekologické standardy pro těžbu na veřejných pozemcích stanovili zákonodárci až v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Právní expert Charles Wilkinson označuje právní normu z roku 1872 za jednoho z „pánů včerejška“, součást skupiny zákonů, které na víc než století udaly tón nakládání s půdou na západě USA.

Ekonomické dějiny amerického západu jsou příběhem vzestupů a pádů. Jakmile komoditní bublina praskla, zůstala celá města opuštěna. Následky těchto pádů nese oblast dodnes. Zpráva národního kontrolního úřadu (GAO) z roku 2020 odhaduje, že se na federálních pozemcích dodnes nachází přinejmenším 530 tisíc opuštěných těžební zařízení, jako jsou štoly, a hald hlušiny. Nějakých 89 tisíc z nich představuje ekologické riziko. Většina amerických hlubinných dolů se nachází ve třinácti státech západně od řeky Mississippi.

Dnes musejí těžební společnosti zkoumat, jak jejich činnost ovlivní životní prostředí, a zasanovat případně způsobené ekologické škody. „Vím, že lidi trápí opuštěné doly. Ale když se podíváte, kdy se ty doly otevřely a fungovaly, tak to bylo před padesáti nebo sto lety,“ říká Jonathan Evans, šéf Lithium Americas. Dnešní firmy musejí fungovat jinak, dodává. Obyvatelé Orovady jeho optimismus nesdílejí. „Pořád nejsme přesvědčeni, že je to v našem nejlepším zájmu,“ říká místní farmářka Gina Amatová. „Připadáme si spíš jako obětní beránci v zájmu nějakého vyššího dobra.“

 

Zadruhé, řeči o otevírání nových dolů na veřejných pozemcích přiživuje letitý pocit křivdy některých obyvatel, kteří nelibě nesou, že federální vládě patří tak velké části jejich států. Federální úřady vlastní osmdesát procent veškeré půdy v Nevadě, 65 procent v Utahu a 46 procent v Kalifornii. Podobné je to v celé západní polovině USA. Někteří by to chtěli změnit. Republikánský guvernér Utahu už usiloval o převedení správy veřejných pozemků z federální na státní administrativu.

Zelenání není jedinou aktuálně probíhající ekonomickou změnou. Města, která kdysi existenčně závisela na těžbě, se v posledních desetiletích přeorientovala na outdoorové aktivity. Městečka v takzvaných Horských státech (Mountain West) zažívají v poslední době rozkvět, protože se nacházejí v blízkosti divoké přírody. Daní za to jsou vysoké ceny rezidenčních nemovitostí a přelidněné národní parky. Přesto připadala propagace hor, kaňonů, a dokonce i noční oblohy bez světelného smogu mnoha částem amerického západu jako vhodná možnost, jak se odpoutat od těžařské minulosti.

Některá z těch měst však dnes sedí na surovinách nezbytných pro čistou energetickou revoluci. Moab v Utahu je v současnosti mekkou turistů a milovníků offroadových adrenalinových zážitků. Východní Utah se svou rudou pískovcovou pouští je ale také místem, kde se nacházejí obří ložiska uranu, bez něhož se Amerika neobejde, chce-li oživit svou jadernou energetiku. Obnovení těžby uranu by davy turistů i místních, kteří mohli více než deset let sledovat, jak tam ministerstvo energetiky likviduje zbytky radioaktivního odpadu, považovaly za svatokrádež.

Jde to?

Je vůbec možné zajistit si zásoby nezbytných nerostů a zároveň se vyhnout chybám z dob dřívějších boomů? Americká debata o využití veřejných pozemků a o tom, komu vlastně patří, je tradičně bouřlivá. Konzervátoři, energetické společnosti, rančeři i kmeny původních obyvatel je tak či onak považují za vlastní. Všeobecná shoda je krajně nepravděpodobná. Vzájemné animozity by se však daly zmírnit.

Začněme u ekologických obav. Těžba je ze zásady špinavý byznys, ale development a ochrana životního prostředí mohou koexistovat. V roce 2020 pomohla Stanfordova univerzita vyjednat celostátní smír mezi hydroenergetickým průmyslem a ekologickými organizacemi, jehož výsledkem bylo zvýšení bezpečnosti a efektivity existujících přehrad a odstranění těch, které škodí přírodě. Inspirací pro dohodu byl podobný plán z roku 2004, který zajistil opravu jedné části přehrad na řece Penobscot v Maine a stržení zbylých, které bránily migraci ryb. Dan Reicher, bývalý náměstek ministra energetiky, jenž nyní působí na Stanfordu, říká, že Penobscot je užitečným vzorem pro vyvážení potřeb energetiky a ochrany životního prostředí. 

Mnozí se obávají, že povolení výstavby na územích posvátných pro indiánské kmeny bude dalším příkladem toho, jak Amerika vykořisťuje původní obyvatele ve snaze získat víc půdy a přírodních zdrojů. Poradenská společnost MSCI odhaduje, že v perimetru padesáti kilometrů od dnešních indiánských rezervací se nachází 97 procent amerických zásob niklu, 89 procent zásob mědi, 79 procent lithia a 68 procent zásob kobaltu.

Umění kompromisu

Federální pozemkový úřad by měl správně s kmeny konzultovat projekty, které mohou ovlivnit jejich život. Zmiňovaná konzervátorka kulturního dědictví Ebenová tvrdí, že proces konzultací nefunguje. Často prý spočívá pouze v tom, že úřad rozešle kmenům dopis, v němž je informuje o návrhu na zahájení těžby. „Posledních pět deset let se koncept spolupráce v mezivládních jednáních hodně změnil,“ říká archeolog Geoffrey Smith z Nevadské univerzity v Renu. „Dopis ani několik dopisů už nestačí.“ Předtím, než byli donuceni odejít do rezervací, žili američtí indiáni na západě převážně kočovným způsobem života. To znamená, že k určitým místům má vazby víc kmenů, než pozemkový úřad tradičně informoval. Pokud by tedy úředníci hned zkraje zapojili do jednání víc kmenů, snížilo by to riziko pozdějších konfliktů.

Místo u jednacího stolu chtějí i lidé žijící v oblastech, kde se má začít těžit. Jednání Orovady s Lithium Americas může posloužit jako vzor pro ostatní. Gina Amatová vede výbor místních, který se pravidelně schází se zástupci těžební společnosti. Jeho členové firmě nedůvěřují. Ale některým se zamlouvá fakt, že by důl mohl vytvořit až 300 pracovních míst. Spolupráce má i další výhody. Lithium Americas nabídla, že v městečku postaví novou školu, která bude stát dál od silnice, po níž hodlá firma vozit síru. Zatímco sedíme v jejím pick-upu před benzinovou pumpou, která v Orovadě zároveň plní funkci hospody, vzpomíná Amatová na to, jak na tu nabídku zareagoval jeden člen jejího výboru: „Jestli mě akorát nakopou do zadku, protože tady ten důl stejně bude, tak to ať mě radši nakopou do zadku a postaví zbrusu novou školu.“

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

TOPlist