Znepokojivá síla propagandy. Nejen té ruské.

Jakkoli si musíme přiznat, že skutečný obraz ruské agrese je oběma válčícími státy prezentován různě a samozřejmě příznivěji pro domácí stranu konfliktu, je zřejmé, na které straně je asi více pravdy; určitě ne na té, která brutálně zaútočila na svrchovaný stát a kde už jenom slova „válka“, „agrese“ či „invaze“ jsou pod hrozbou citelných trestů zakázaná. Nemusíme si dělat iluze o dokonalosti ukrajinské demokracie, ale málokdy je tak zřejmé, která strana je více v právu; zcela jistě ta, která v podstatě bojuje o své přežití, čemuž odpovídá i postoj naprosté většiny české společnosti, na což může být člověk i při vědomí všech nemalých obtíží konečně hrdý.

Co je velmi znepokojující, je zjištění, že tolik Rusů (snad 80 %, pokud tedy věříme průzkumům veřejného mínění v Rusku) informace a stanoviska vládní propagandy přijímá, a navíc kolik udává domnělé „zrádce“. Je vidět, že pokud dotyčný stát vybuduje dostatečně monopolní (des)informační mašinérii, tak se vládní propaganda opravdu dostane pod kůži většině občanů. A je-li to spojeno s citelnými tresty pro disidenty, ve státní propagandě „odrodilce“ až „zrádce“, je cíle dosaženo; národ jde v „nerozborné jednotě“ za svým vůdcem či vedoucí stranou a už jinak přemýšlet nechce a snad ani nemůže. A na velký průšvih je zaděláno.

Zde udělám výhybku do oblasti, která je blíže mému odbornému zaměření. Sílu falešné propagandy nevidím jen na straně Ruska, ale – bohužel – také v našem euroatlantickém prostoru. Vidím ji hlavně v oblasti klimatických změn. Jako je nyní v Rusku nemyslitelné zpochybňovat prezidenta Putina, je na tzv. západě v téměř nemožné začít objektivně a racionálně debatovat na téma klimatické změny, její příčiny, nejistot vývoje, nebezpečných povětrnostních jevů, a hlavně naší schopnosti s tím vším něco efektivně dělat. Ještě jsem nezažil, že by nějaký redaktor opravdu kriticky a fundovaně oponoval různým zeleným aktivistům nebo aktivistickým klimatologům, kteří téměř každý nebezpečný povětrnostní jev připisují klimatické změně a kteří stále dokola omílají nutnost přechodu k tzv. obnovitelným (spíše občasným) zdrojům energie (dále „OZE“) a vnucují bizarní představu, že pomocí větrníků a solárů atmosférické jevy nějak kladně ovlivníme. Přestože je už po desítkách let zkušeností jasné, že to k ničemu prospěšnému nevede, nanejvýš k hospodářským potížím a k rostoucí závislosti na stále obludnějších diktaturách typu Ruska nebo Číny. Tedy k závislosti na státech, které si z nějaké klimatické změny těžkou hlavu rozhodně nedělají. Zelení aktivisté a politici neustále zdůrazňují příklad Německa, kde podíl OZE na výrobě elektřiny dosáhl vlivem příznivých geografických podmínek celkem úctyhodných cca 40 %, ale žádný redaktor jim nevpálí argument, že „jaderná“ Francie má měrné emise CO2 šestkrát menší při podstatně menší ceně elektřiny. A přestože také zemní plyn potřebuje, není na něm tak životně závislá jako „zelené“ Německo. To Německo, které bezemisní jádro pod vlivem dlouhotrvající zelené propagandy odstavuje a dovoz zemního plynu zvýšilo za posledních třicet let téměř třikrát, samozřejmě k velké radosti Ruska, následky čehož vidíme.

Člověk by si řekl, že po těch trpkých zkušenostech a tváří v tvář stále agresivnějším diktaturám musí dojít k zásadní sebereflexi západních zemí v oblasti tzv. zelené politiky a k velké korekci, v podstatě k odpískání nesmyslných Green Dealů apod. Jaký smysl má nějaký boj s oteplováním, které činí 0,2 °C za 10 let a ke kterému celá Evropa možná hypoteticky přispívá ani ne z desetiny, když máme v blízkosti naprosto bezohledného diktátora, jehož snem je porobení sousedních států? A jehož navíc podporuje většina jeho národa? Využijme co nejefektivněji to, co máme, k budování co nejodolnější energetiky a ekonomiky a také obrany! Jinak se může brzy stát to, co zamýšlel americký prezident Donald Trump (a naštěstí mu to rozmluvili): Když Evropa řeší zelené nesmysly, na svou obranu kašle a v podstatě krmí své nepřátele, tak o takové spojence USA nestojí a z NATO vystoupí. Což by asi pro bezpečnost Evropy znamenalo dost zásadní změnu, a zřejmě nikoliv k lepšímu. Ale zelená propaganda je pod kůží většiny politiků i některých občanů zarytá snad i podobně jako ta šovinistická v Rusku. Příkladem budiž paní ministryně Hubáčková, která v dojemné shodě se zelenými organizacemi bojuje proti domácímu uhlí, kterého bychom si měli konečně začít i trochu vážit. A to podle citátu z románu Saturnin: „Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála“. Podobně je to i s uhlím: Nemáme jenom emise, máme díky uhlí hlavně teplo a elektřinu nezávislé na Rusku, na což při svaté válce proti uhlí bez smysluplné náhrady nejlépe jadernými zdroji mnozí zapomínají.

Naši politikové by měli mít ve svých pracovnách na viditelném místě sedm zákonů vývoje, růstu a úpadku civilizací podle egyptologa Miroslava Bárty, z nichž jeden by měl být tučně a podtržený:

Zákon energetické a technologické determinace:

Vývoj každé společnosti a civilizace je determinován [určován] technologiemi a zdroji energie. Bez objektivně levné energie nemůže společnost a civilizace růst ani udržet svoji komplexitu.

Bohužel mnozí naši (a evropští) politikové dělají pod vlivem zelené propagandy vše pro to, aby byla energie drahá až nedostupná a evropské státy upadaly. A to hlavně pokutováním a omezováním spolehlivých a ověřených zdrojů a prosazováním nanejvýš problematických technologií, které jsou v některých aspektech na úrovni vzdušných zámků. Nezapomeňme, že v chřadnoucí ekonomice a chudnoucí společnosti, kde vládnoucí vrstva „ochránců klimatu“ bude povýšeně a arogantně deklarovat nutnost chudnutí (tedy hlavně těch ostatních) a nanejvýš vyžadovat ponížené vyplňování žádostí o energetické žebračenky (sociální dávky), bude přibývat těch, kteří budou raději volit politiky typu pana Orbána, Babiše nebo i horších. A to zde nepíši proto, že bych si to nějak přál.

Na raketově stoupajících cenách energetických komodit se samozřejmě hodně podílí i ruská agrese na Ukrajině, ale je z velké části výsledkem zelené politiky, kdy se cíleně snižovaly kapacity výroby spolehlivé elektřiny, budovala se energetická závislost na Rusku a poukazování na geopolitické nebezpečí bylo ignorováno. Když se objevila možnost získávat zemní plyn z břidlic i v Evropě, zelení politikové a aktivisté začali okamžitě proti tomuto domácímu zdroji zuřivě bojovat, samozřejmě k velké radosti Ruska, který mělo v tého kampani podle více zdrojů (např. zde) svoje prsty. Dalo by se říci, že v určitém směru mají zelení politikové a aktivisté společné zájmy s Ruskem – drahá a málo dostupná energie a z toho vyplývající problémy západních států. Politikům pak musí náramně vyhovovat, že mohou „řešit“ energetickou chudobu nikoliv odstraněním přičin, ale vypisováním energetických žebračenek (pardon, deštníků proti drahotě), tedy zvyšováním moci státu a jeho úředníků, kdy se stále více a více peněz přerozděluje.

Ještě bych přidal jeden polozapomenutý, ale nyní velmi aktuální citát: „Kdo touží po míru, nechť se připravuje na válku“. Doplňuji: A nechť přestane draze bojovat s klimatem, stejně to nic znatelně neovlivní, jiné země, a to zejména západním státům nepřátelské, to nadšeně využijí a především zvýší svoji ekonomickou a vojenskou (!) sílu.

Na Ukrajině asi klimatickou změnu za hlavní problém opravdu nepovažují. Doufejme, že se neprobudíme v podobné situaci, ke které evropská „klimatická“ politika bohužel trochu směřuje.

Zdroj