Peklo zamrzlo! Timmermans chce spalovat uhlí!

Podle tohoto zdroje se Evropská komise již nyní bojí občanských nepokojů, které mohou být vyvolávány razantním zdražováním energetických komodit a následnou inflací. Zdražení energetických komodit a chudnutí obyvatestva EU jsou přímým a plánovaným důsledkem zelené politiky, tedy onoho Green Dealu, různých těch balíčků Fit for 55 apod. Ruská agresivní válka tyto plány na celkové zchudnutí a postupnou ekonomickou (sebe)vraždu, pardon, „zelenou tranzici“ států Evropské unie pouze urychlila, ale o to rychleji se také projevují důsledky. Těmi jsou razantní zdražování a dokonce hrozba nedostatku tepla a elektřiny, protože ony dotačně tlačené a propagandisticky oslavované obnovitelné zdroje energie (tedy spíše občasné zdroje energie, OZE, především solární a větrné elektrárny) se z fyzikálních důvodů nemohou stát páteří energetiky. Přesněji, rozhodně ne energetiky zemí, které si říkají vyspělé a které nemají (jako např. Norsko) skvělé podmínky pro vodní energii.

Již nyní se mnohé evropské státy pokorně vracejí ke spalování uhlí, např. i ultrazelené Rakousko obnovuje provoz ve své uhelné elektrárně Mellach, což bylo ještě před nedávněm považováno za naprosto nepředstavitelné. Připomeňme, jak „zelenou“ pokryteckou politiku Rakouska ještě před ruskou invazí kritizoval jeden frustrovaný rakouský energetik. Se zvyšováním spalování uhlí začalo také Německo, Itálie a zřejmě i další země.

V této souvislosti se nabízí jeden vtip, který se u nás začal šířit na konci 80. let minulého století, tedy v době, kdy bylo jasné, že tzv. reálný socialismus je ekonomicky i politicky v koncích: „Socialismus je nesnadná a trnitá cesta od kapitalismu ke kapitalismu“. Zde bych si dovolil malou obměnu: „Dekarbonizace je nesnadná, drahá a trnitá cesta od spalování uhlí ke spalování uhlí“. Zejména tehdy, když se bezemisní zdroj jako jádro buď zakáže jako v Německu, nebo jeho nasazování administrativně extrémně (až prohibitivně) zatíží a tím i zdraží.

Samozřejmě, v prostředí, kde by existovala nějaká sebereflexe politiků a zodpovědných úředníků, by měla následovat demise těch, kteří ještě nedávno proti uhlí s fanatickým úsilím zuřivě bojovali a výrobu tepla a elektřiny z tohoto zdroje zdražovali tzv. emisními povolenkami, aby nyní neochotně připouštěli, že je uhlí možná poslední záchranou evropských zemí před kolapsem. Mezi tyto politiky patří i naše současná ministryně MŽP paní Hubáčková, která nadšeně zakazuje auta se spalovacím motorem a uhlí by nejraději hned zrušila. Bohužel, toho se asi nedočkáme, politikové (a političky) jako pan Timmermans a další členové Evropské komise sebereflexí rozhodně neoplývají a mluví pouze o „dočasném“ obratu k uhlí. Aniž by se zmínili o tom, že by ulehčení energetické krize pomohli třeba zrušením nesmyslných emisních povolenek, které se staly hlavně nástrojem spekulantů a další příčinou všeobecného zdražování. Nemluvě o tom, že by si těžaři a energetici, kteří jsou zelenými politiky a aktivisty neustále pomlouváni jako „škůdci planety“ jenom proto, že nám zajišťují takové „samozřejmosti“ jako teplo a elektřinu z uhlí a jádra, zasloužili i nějakou omluvu a ocenění. I když, přopouštím, v této situaci třeba ČEZ slušně vydělává právě díky uhlí a jádru, takže asi nouzí netrpí, což ale jeho zaměstnancům vůbec nezávidím. Vysoké ceny energií nezpůsobili energetici, ale nesmyslná zelená politika. Ta koneckonců (v dojemné jednotě s ruskou propagandou) způsobila i to, že těžba břidlicového plynu v Evropě byla zakázána, samozřejmě se zdůvodněním ochrany životního prostředí a klimatu.

Od politiků chtějme, aby jakékoli plány na tzv. dekarbonizaci byly jednoznačně podmíněny reálnou energetickou bezpečností a ne prohlášeními typu „teplo a elektřinu zajistí Slunce, vítr a vodík“, což jsou pouze vzdušné zámky bez vztahu k fyzikální a ekonomické realitě. Je nejvyšší čas (není-li pozdě) zrušit tzv. „ochranu klimatu“, která nemá šanci s vývojem podnebí něco měřitelného udělat a pouze uvrhává státy do problémů a chaosu.

Ačkoliv to s výše uvedeným tématem souvisí jen částečně, je nutné zdůraznit jednu věc, která je hlavními sdělovacími prostředky značně opomíjena: Obrovské ekonomické problémy Srí Lanky nezpůsobil jen Covid či válka na Ukrajině, ale také „zelená tranzice“ v zemědělství. Přechod k tzv. eko-zemědělství, který tam byl nadirigován před rokem, vyústil v kolaps produkce, a nyní se pokorně vracejí ke tradičním postupům, nicméně způsobené škody se špatně napravují. O podobné zatížení a omezení zemědělské výroby se nyní pokoušejí další vlády, samozřejmě ve jménu obskurní „ochrany klimatu“; např. v Holandsku již kvůli tomu několik dní demonstrují farmáři a policie proti nim již používá ostré náboje. Možná budeme opět svědky, jak se „eko-zemědělství“ stane „trnitou a drahou cestou od konvenčního farmaření ke konvenčnímu farmaření“. Proč ale musíme těmito trnitými cestami procházet, je mi trochu záhadou; možná je to způsobeno tím, že rozum a kritické myšlení byly nahrazeny fanatickým aktivismem, který se spojil s většinou médií včetně veřejnoprávních. Zelený aktivismus je v současné době zřejmě lehčím výtahem ke kariéře (zejména v tzv. neziskovách a ve státní správě), než něco smysluplného a užitečného vyrobit a zajistit.

Putin musí těmto „ekologickým“ snahám jenom tleskat, státy Evropy se poškozují samy a dobrovolně.

Zdroj