VĚDEC VARUJE PŘED NAŘÍZENOU ELEKTROMOBILITOU, JE TO PRÝ JEN MÁNIE, KTERÁ NIKDY NEPŘINESLA NIC DOBRÉHO

Při všem tom zaslepeném směřování jedinou cestou jsou jeho slova vzpruhou pro zdravý rozum. Nejde přitom o nějakého odpůrce elektromobility, sám jezdí Teslou, vidět ale v takových autech jediné možné řešení všeho je prostě hloupé.

Elektromobilita jedním z témat, která rozdělují svět. Nikoliv však na základě vědeckých faktů, lidé se houfují do toho či onoho tábora hlavně na základě toho, co se kde dočetli či co kde zaslechli. Souběžně s tím mnozí rovněž podléhají tlaku okolí. Pokud jste totiž jediným, kdo má ještě v ulici spalovací vůz, pak pro vás jistě nejsou příjemné pohledy, které vás doslova propalují. Přitom o problematice věci můžete vědět daleko více než samotní majitelé elektrických aut.

Na tyto problémy poukazujeme již léta, západní svět přesto dál míří jediným směrem. Zajídá se to i vrchnímu vědci Toyoty Gillu Prattovi, který na úskalí politicky nucené elektromobility též upozorňuje již delší dobu. Jakkoli se ovšem v mezičase „rozsvítilo“ v hlavě značnému množství lidí, pořád jich není dost na to, aby světu vládl jiný přístup než živelná sázka na jednu kartu.

Právě před unáhlenou sazkou na jediný pohon Pratt opakovaně varuje. Neznamená to přitom, že by byl nepřítelem elektromobility, to ani v nejmenším, sám jezdí Teslou, odmítá ale, že by šlo o to nejlepší řešení pro všechny uživatele aut bez rozdílu.

„Co se snažím dělat, je vycházet co nejvíce z faktů a vědy a mluvit o všech různých stránkách problému. Tento přístup je pro mě přirozený, byl jsem mnoho let učitelem. Co jsem se naučil, je, že mánie (Pratt sáhl po slovu hype, které bychom mohli nechat i bez překladu, v tomto případě nám přijde tato volná interpretace – pozn. red.) je nepřítelem lidstva. Vede lidi k nesprávnému vnímání trajektorie toho, co se stane, vede ke špatným rozhodnutím,“ říká.

„Mánie uzavírá mysl. Vede to k přílišným investicím do jednoho přístupu oproti jinému. A cyklus mánie vede ke zklamání, když není naplněno to, co bylo slíbeno, což je špatné pro všechny,“ uvádí dále. Dle hlavního vědce Toyoty klimatické změny jsou problémem, ovšem řešit je nelze tak, že vše vsadíme na jednu kartu. Elektromobily sice dle něj mohou být řešením, ovšem zatím je za skutečně čisté lze považovat jen někde. Jenže takových míst je skutečně jen velmi málo, a právě proto by politici měli dát prostor vícero řešením, z nichž se postupně vykrystalizuje to nejlepší.

„Každý gram CO2 tu s námi bude stovky let. Vytváříme tisícileté zásoby, kterých se nezbavíme, pokud nezamíříme pod nulu. Je třeba redukovat emise tak moc, jak jen je to možné, ovšem v závislosti na možnostech regionu. Proto elektromobily právě nyní nejsou správnou možností pro celý svět. Je správné mít nemalé ambice. Jenže nulové výfukové emise nejsou nulovými emisemi. Co infrastruktura? Co produkce elektřiny? A co těžba vzácných kovů?“ ptát se Pratt.

Přitom dodává, že v současné době řešením není ani vodíková elektromobilita, do které Toyota hodně investuje. Je sice pravdou, že v tomto případě není problémem až tak moc těžba vzácných kovů, na druhou stranu tu ovšem máme ještě horší infrastrukturu než v případě bateriových aut. Dle hlavního vědce Toyoty tak vodík dává smysl třeba u autobusů či náklaďáků, které mají pevně dané trasy. Na základě toho lze totiž pro ně snadno vybudovat čerpací stanice.

Suma sumárum zde tak máme skutečně velmi rozumný názor. Pratt totiž připouští, že klimatický problém existuje a je potřeba jej řešit. Nelze ale vše sázet na jediný druh pohonu, neboť se za 20 let snadno může ukázat, že elektromobilita není řešením. Pokud budeme zkoušet různé cesty, můžeme najít tu nejlepší. Pokud ale budeme slepě pomíjet veškeré ostatní alternativy, jen se vystavujeme riziku zklamání z nulového či dokonce záporného „přínosu”.

„Nemůžete lidi nutit, aby si něco kupovali. Momentálně nedokážu předvídat budoucnost. Ale pokud nenecháme trh nebo vědu či výzkum, aby nám přinesly odpovědi na kýžené otázky, pak tu snižujeme možnost, že se dočkáme těch správných odpovědí,“ zavírá Pratt. Tedy jinými slovy, politici by měli nechat další vývoj přirozenosti a nechat řešení vymýšlet ty, kteří je vymyslet mohou. Když sami řeknou, co budeme dělat za 13, 15 nebo 20 let, bude to vždy špatně.

Zdroj