Pohledem Thomase Kulidakise: Šidítko selektivní ekologie

Právě situace kolem covidu nám ukázala provázanost našeho bytí s plasty. Psychologové tvrdí, že plasty v člověku vzbuzují pocit bezpečí a důvěry. Nejen naše životní prostředí se musí kvůli covidu vyrovnávat s plastovým odpadem z roušek a odběrových sad na koronavirové testy.

K jednorázovým plastům existují zatím jen alternativy, které ekologii také zrovna nepomáhají. Papírové brčko na pití a dřevěný příbor byly dříve strom udržující vodu v krajině a skýtající kyslík. Úkaz, kdy nařízení předbíhá technologické možnosti, jsou jedlé příbory. Ještě nejsou dost pevné, aby k něčemu byly. Totéž platí i o papírových brčkách. Kdo je už zkusil, rovnou si radši objedná dvě nebo tři, protože ví, co se stane nedlouho po prvním napití nebo zamíchání nápoje. Kovové a skleněné ekologickým hitem nejsou.

Většina jednorázových výrobků se vyrábí v Asii. Nejméně na světě z vyspělých zemí podle údajů uveřejněných v National Geographic recyklují v USA. Pouze devět procent plastového odpadu oproti 30 procentům v Evropě a 25 procentům v Číně. Samotné čištění opakovaně použitelných nádob, když opomineme otázku hygieny, chce svou energii na dopravu i samotnou dezinfekci. Projevilo se to i v Česku na festivalu Colours of Ostrava, kde si organizátoři spočítali, že jednorázové plasty vyjdou ekologičtěji. Posvětil jim to projekt Čistý festival, přičemž jeho jméno je ekologické nomen omen.

Zákaz z roku 2019 je další norma pro normu stvořená jako alibistické šidítko k ukolébání svědomí ve vztahu k naší planetě. Spíše než takové zákazy stačí, když se lidé budou chovat slušně, odpadky nenechávat v přírodě a spotřebovávat jen to, co potřebují. Smutnou pravdou je, že kdo už někdy letěl letadlem, byť jen z jedné strany Evropy na druhou, může se utřídit k smrti a plast nepoužívat, ale svou ekologickou stopu nesmaže.