Plnění požadavků „udržitelnosti“ mají firmy hlásit

Postupně totiž chce navalit na všechny veřejně obchodovatelné společnosti povinnost hlásit jakým způsobem naplňují požadavky na „udržitelnost“. A to nejen ty klimatické, ale i sociální a společenské, o které obsah tohoto pojmu před časem poněkud nabobtnal.

Už dnes mají banky povinnost posuzovat žadatele o úvěr i na základě tzv. „nefinančního reportingu“, který právě „udržitelnost“ jejich podnikání a fungování hodnotí. Je znám pod zkratkou ESG (z anglického Environmental, Social and Governance). Od příštího roku pak vzniká povinnost zpracovávat obdobné dokumenty všem veřejně obchodovatelným firmám s více než 250 zaměstnanci a o tři roky později dopadne i na ty menší. Evropská vrchnost totiž připravuje novelu směrnice upravující vytváření ročních účetních závěrek a souvisejících zpráv (zde). Je to poměrně dlouhé čtení, ovšem klíčové jsou především články 19a a 19b, které definují rozsah toho, o čem všem budou muset firmy nově informovat. Obsahují jednu perlu vedle druhé. Zmiňme alespoň ty nejzajímavější.

Mezi ně nepochybně patří třeba povinnost zveřejňovat „plány podniku, které mají zajistit, aby byl jeho obchodní model a strategie slučitelné s přechodem na udržitelné hospodářství a s omezením globálního oteplování na 1,5 °C v souladu s Pařížskou dohodou.“ No není to bomba? On sice nikdo pořádně neví, jestli člověk vůbec dokáže klima ovlivnit a už vůbec není prokazatelné, zda mohou nějaká opatření oteplování na oněch 1,5 °C omezit (obzvláště když budou uplatňována jen v malé části světa), ale firmy mají deklarovat, jak moc jsou této „zelené“ ideologii oddány, a co všechno pro dosažení nedosažitelného udělají. I kdyby to mělo jejich podnikání zlikvidovat. Dost to připomíná praxi z období minulého režimu, kdy podniky musely vyjadřovat prohlášeními typu „závěry sjezdu KSČ splníme“ oddanost ideologii komunistické. I když ekonomiku likvidovala…

Návrh také firmám ordinuje typicky progresivistický přístup ke „spravedlivému“ odměňování a „rovnosti“ mezi muži a ženami. Tedy, že všichni mají brát stejně a ženy jsou vlastně muži, kterým nerostou vousy, ale zato jim narostla prsa. Konkrétně se v návrhu píše, že „zprávy podniků upřesňují informace … o rovných příležitostech pro všechny, včetně rovnosti žen a mužů a stejné odměny za stejnou práci…“ Tedy ani slovo o odměňování podle odbornosti, kvality a schopností daného pracovníka a ani slovo o respektování přirozených rozdílů mezi muži a ženami a z toho plynoucích odlišných předpokladů pro výkon určitých profesí. Přehlížením těchto záležitostí budou sice firmy „udržitelné“ podle fóršriftu, ale jen stěží bude udržitelná i kvalita jejich produktů a poskytovaných služeb.

Firmy budou muset informovat také o „…dodržování lidských práv, základních svobod, demokratických principů…“. Probůh proč by měly něco takového dělat? A co to ty „demokratické principy“ ve fungování firmy vlastně jsou? Že v ní může každý kecat do všeho? V návrhu směrnice jsou ovšem i povinnost, které vysloveně pobaví. Nejvýše na žebříčku těch nejvtipnějších je podle mne povinnost informovat o „politické angažovanosti podniku, včetně jeho lobbistických činností“. Už totiž vidím, jak firmy zveřejňují, koho všeho uplatily, aby se dostaly k nějaké veřejné zakázce, nebo prosadily pro ně výhodnou změnu zákona.

Zmiňovaná směrnice bude samozřejmě ještě rozpracována na národní úrovni do příslušných zákonů a prováděcích norem. Mimo jiné budou upravovat i to, jak konkrétně bude takové informování o „udržitelnosti“ vypadat. Určitý obrázek o jeho podobě si lze udělat například z doporučení, které připravila Česká bankovní asociace pro svoje členy (zde). Jde o vzorovou šablonu obsahující množinu informací nutných pro posouzení, jak žadatel o úvěr plní požadavky na „udržitelnost“. I zde se dají najít opravdové perly, přičemž tou největší je podle mne tato:

„Informace o protestech nevládních organizací proti klientovi nebo jeho činnosti, případně výhrady dalších zainteresovaných stran.“

Banka je má získávat z veřejných zdrojů. Takže když se žadatel znelíbí nějakým potrhlým aktivistům, tak stačí, aby mu dělali virvál pod okny a pomlouvali ho na sociálních sítích. A firma nedostane ani floka. No potěš koště…

Podobná „nefinanční“ hlášení existovala i za minulého režimu (a nepochybně i dřív). Tenkrát se vrchnost musela informovat třeba o tom, kolik a jakých socialistických závazků bylo v daném podniku přijato a jak byly splněny, kolik bylo odpracováno brigádnických hodin, jaká byla účast pracujících na různých „dobrovolných“ akcích a podobně. Přičemž ti, co tato hlášení připravovali, se je časem naučili psát tak, aby to „nahoře prošlo“.

Podle mne je to zajímavá inspirace i pro firmy současné. Což ovšem znamená, že ceněnými profesemi se stanou různí „konzultanti“, jejichž jedinou dovedností bude umět sepsat příslušný dokument tak, aby obsahoval ty „správné“ formulace. Podobně jako byli a jsou ceněni třeba „konzultanti dotační“. Ti jsou zběhlí v přípravě příslušných žádostí a k tomu ještě ovládají i umění zaklepat na ty správné dveře. A vzhledem k množství dotačních skandálů, tak někteří z nich nepochybně ví i koho a jak vysokou částkou podmazat.

To srovnávání povinností informovat o všelijakých nesmyslech za minulého režimu a dnes je však poměrně ošidné. Nesmíme totiž zapomínat na jeden zásadní rozdíl. Tenkrát šlo o součást promyšleného systému šikanování lidí i firem za účelem jejich maximální kontroly a ovládání.

Zatímco dnes se to dělá pro dobro nás všech…

Zdroj