Pýcha zachránců klimatu

Uveřejněno dne 3 srpna 2022 v 14:45
V neděli, při čtení evangelia jsem si vzpomněl na pýchu lidského jednání ve stylu: „poručíme větru dešti“.

Tuto neděli se četl z evangelia příběh onoho snaživého statkáře, který upadl do pocitu, že vše lze zajistit a lebedil si nad svými plnými sýpkami. „…Bůh mu však řekl: Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?…“ (Lk 12, 20). Jistě tím není míněno, že by se člověk neměl start, pracovat, spravovat svěřený majetek. Ale smrtelník si nemůže myslet, že se všechno dá zařídit vždy podle jeho vlastního plánu. Skutečně, nevíme, co bude zítra. A se snahou zásadně ovlivnit klima naší planety je to podobné. Jistě, máme se chovat šetrně ke všemu svěřenému, rozumně hospodařit, neplýtvat zdroji, nežít rozmařile. Ale myslet si, že jsme schopni předvídat něco takového, jako jsou výkyvy teploty vesmírného tělesa, překonávat neúprosné zákony termodynamiky, věřit v trvalou udržitelnost čehokoliv pomíjivého, je opovážlivá troufalost nebo naprostá hloupost. Troufalost se dá vzít zpět, hloupost je bohužel hůře ovlivnitelná. A ještě jedna věc mne kolem ekohujerství v souvislosti, tentokrát se Starým Zákonem. napadá. Je to Noemův příběh: Když dostal od Hospodina informaci o chystané potopě, nestavěl hráze, nedumal jak potopu zvládnout vlastními silami, ale zařídil se podle jeho návodu a postavil loď. A my také spíše než se naučit žít s případným trvalým oteplením, myslíme, že to zásadně ovlivníme.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist