POMSTA MATERIÁLNÍ EKONOMIKY

Budoucnost patří výrobcům, dodavatelům energie a zemědělcům.

JOEL KOTKIN; sloupkař; 23. září 2022

Těsný únik Ameriky před velkou stávkou železničářů minulý týden přinesl důležitou pravdu: lidé, kteří vyrábějí a dodávají skutečné věci – říkejme jim materiální pracovníci – nyní drží nad naší, údajně „postindustriální“ ekonomikou, ruku s bičem. Firmy obchodující s nehmotnými věcmi – měnou, bity a boty – mohou stále hromadit nejvíce peněz. Ale pokud jde o jídlo, teplo a pro mnohé i živobytí, je materiální ekonomika tím nejdůležitějším.

Materiální ekonomika však byla v posledních letech velmi omezena – a to záměrně. To se stalo zcela zřejmým po válce na Ukrajině. Ještě v době pandemie byli díky opakovaným výlukám největšími vítězi technologičtí giganti a jejich příznivci na Wall Street. Nyní Silicon Valley, které trpí nejhorším trhem IPO za posledních 20 let, připomíná něco podobného psychiatrickému oddělení, přičemž Goldman Sachs uvažuje o masovém propouštění. Mnoho projektů zelené energie a fondů ESG (tj. fondů hodnocených jako ekologicky udržitelné) dnes skomírá, přestože v posledních letech těžily z masivních vládních dotací a neúnavných kampaní na podporu vztahů s veřejností. Ropné společnosti, které kdysi politici a aktivisté posedlí klimatem démonizovali, se dnes těší obrovským ziskům, stejně jako některé komoditní firmy.

Konflikt mezi materiální ekonomikou a ekonomikou založenou na pomíjivosti – jako je kreativní průmysl, technologie a finanční služby – bude pravděpodobně určovat nadcházející politické konflikty uvnitř zemí i mezi nimi. Laptopové elity v čele se Silicon Valley, londýnskou City a Wall Street obecně upřednostňují omezování výrobců pohonných hmot, potravin a průmyslového zboží. Naproti tomu široké masy, které toto zboží vyrábějí a přepravují, si nyní začínají uvědomovat, že stále mají moc požadovat lepší budoucnost pro sebe a své rodiny. Stejně jako železničáři mohou pohrozit zastavením provozu a vymoci si mnohem vyšší platy.

Perspektiva odborové organizace se rozšiřuje i do společností, jako je Amazon nebo Starbucks. To by však mohlo vyvolat zpětnou reakci zaměstnavatelů. Pokud by mzdy rostly příliš rychle, mohlo by se stát, že mnoho členů odborů zůstane bez práce, protože ekonomika oslabí a nastoupí automatizace, kterou podpoří rostoucí náklady na pracovní sílu. Již nyní, kdy Kalifornie plánuje prosadit obrovské zvýšení platů zaměstnanců rychlého občerstvení, podporují někteří giganti v oblasti rychlého občerstvení podniky, jejichž cílem je nahradit zaměstnance roboty.

Největší hrozbou pro materiální ekonomiku bude pravděpodobně ekologická agenda. Ještě před ruskou invazí na Ukrajinu a globální energetickou krizí problémy s často nespolehlivou a drahou obnovitelnou energií urychlovaly deindustrializaci Spojeného království a velké části EU – včetně Německa, které bylo dlouho průmyslovou velmocí. Letos v zimě by se v Evropě mohly objevit příděly energie. V celosvětovém měřítku hrozí, že inflace cen energie způsobí mnohem více bankrotů než finanční krize v roce 2008. A inflace cen potravin, která je v některých zemích způsobena zelenou zemědělskou politikou, vedla k tomu, že se od roku 2019 zdvojnásobil podíl lidí na celém světě, kteří zažívají nedostatek potravin.

Dobrá materiální pracovní místa nemohou snadno koexistovat s politikou Net Zero, jejímž cílem je v nejbližší době vymýtit fosilní paliva. Za posledních 20 let byly na celosvětové úrovni vynaloženy biliony dolarů na výrobu energie ze zelených zdrojů, ale podíl fosilních paliv na spotřebě primárních energetických zdrojů se téměř nesnížil. Většina snížení emisí

skleníkových plynů v posledních letech pochází z přechodu od uhlí k zemnímu plynu. Negativní důsledky snahy o odstranění fosilních paliv a jaderné energie jsou však hluboké, a to jak pro podniky, tak pro spotřebitele. Díky tolik vychvalovanému německému „energetickému přechodu“ museli němečtí spotřebitelé snášet nejvyšší ceny elektřiny na světě, a to ještě před ruskou invazí na Ukrajinu. V uber-zelené Kalifornii platí obyvatelé za elektřinu až 80 % nad celostátním průměrem USA.

Obrat elit proti materiální ekonomice trvá již nejméně půl století. Výrazně se objevil v knize Meze růstu z roku 1972, která tvrdila, že přírodní zdroje se rychle zmenšují, a proto svět musí přejít na méně materiálně založenou ekonomiku s pomalejším růstem. Tato mentalita přetrvala a dokonce se ještě rozšířila, přestože se ukázalo, že mnohá zelená tvrzení z té doby – včetně varování před masovým hladomorem ve velké části světa – byla přehnaná nebo prostě mylná.

Zelený scénář se v průběhu let v reakci na to mírně změnil. Kdysi varoval, že pokud neprovedeme radikální změny, čeká nás nedostatek, zatímco nyní vyzývá k tomu, abychom nedostatek záměrně vytvářeli. Dnes už nikdo nemluví o „ropném vrcholu“. Místo toho se ozývají výzvy k udržení fosilních paliv v zemi, kde je nelze využít.

Další rozdíl mezi 70. lety a dneškem spočívá v tom, že podněty pro politiku Net Zero nevycházejí pouze od zelených aktivistů a politiků, ale také z prostředí finančního režimu nastoleného „probuzenými – woke“ kapitalisty, kteří vynaložili velké úsilí, aby fosilní paliva zbavili investic.

Na těchto nových fixacích samozřejmě vydělávají i výrobci elektromobilů, jejichž růst ještě více zatíží již tak zatížené elektrické sítě v mnoha zemích. Díky této politice se generální ředitel společnosti Tesla Elon Musk stal, alespoň prozatím, nejbohatším člověkem na světě. Pro zbytek lidstva jsou však vysoké ceny energie a s nimi spojená inflace hluboce destabilizující a budou rozdmýchávat třídní rozpory. Mezi potenciální poražené patří lidé pracující v energetice, řidiči kamionů, dělníci v továrnách a pracovníci v logistice. Podle zprávy Americké obchodní komory by zákaz frakování v USA – který podpořila viceprezidentka Kamala Harrisová – sám o sobě znamenal ztrátu několika milionů pracovních míst.

Rozdělení na materiální a pomíjivé již nyní mění pořadí politiky ve světě s vysokými příjmy. Obecně protifosilní politika amerického prezidenta Joea Bidena získala podle jednoho z nedávných průzkumů podporu sotva třetiny Američanů, protože nadále využívá váhu celé federální byrokracie ke zpomalení investic a rozvoje fosilních paliv.

Rozdělení mezi pracujícími v reálném světě a elitou notebooků vyvolalo oživení radikální politiky na obou stranách. Vzestup krajně levicové politiky vidíme ve Francii, Spojených státech a v celé Latinské Americe. Zároveň se mnoho majitelů malých podniků a materiálních pracovníků spojilo s pravicovými hnutími, jako jsou Švédští demokraté nebo Národní sjezd Marine Le Penové ve Francii. Itálie by mohla být další zemí, která se posune ke krajní pravici. Ve Spojených státech nachází trumpismus, zejména ve své nyní nehezké povolební fázi, svou základnu převážně ve státech, které jsou závislé na výrobě, produkci energie a potravin, jako je Texas, Oklahoma, Arizona, Indiana, Ohio a Iowa.

V Evropě, kde reálné příjmy klesají téměř všude, už nelze drakonickou zelenou politiku prosazovat bez odporu. Když vláda Emmanuela Macrona v roce 2018, jen několik let po podpisu Pařížské klimatické dohody, zvýšila ekologické daně na naftu, byli jsme svědky

vzestupu hnutí žlutých vest (gilets jaunes). Tyto protizelené nepokoje se neomezují pouze na Francii. V červnu 2021 švýcarští voliči odmítli klíčové referendum o omezení emisí CO2 z automobilové a letecké dopravy, přičemž většina podpory pocházela z venkova.

Nyní, s prohlubující se energetickou a hospodářskou krizí, se nepokoje šíří po celé Evropě, včetně obvykle stabilních zemí, jako je Norsko a Nizozemsko. Klíčovým bojištěm se stalo zemědělství – nejzákladnější průmyslové odvětví. Zemědělství se stalo hlavním terčem zelených fanatiků, kterým pomáhají mimořádně bohatí ekologisté, jako je Bill Gates. Ti se snaží omezit používání průmyslových hnojiv a přinutit zemědělce k vybíjení stád. Nizozemští zemědělci protestují proti vládním omezením emisí a používání hnojiv, která ohrožují po generace fungující farmy. V poslední době se k nizozemským zemědělcům přidali jejich španělští, polští a italští kolegové.

Lze si jen představit, co by se mohlo stát, kdyby vlády USA nebo Austrálie – všechny nyní ovládané ultrazelenými – začaly zavádět podobná omezení ve svých vlastních ekonomikách, masivně využívajících přírodní zdroje. Nechtěl bych být federálním agentem, který říká chovatelům skotu v Montaně nebo ovcí ve vnitrozemí, že jejich stáda musí být vybita pro dobro planety, nebo říká farmáři v Iowě, že nesmí používat hnojiva ke zvýšení své produkce.

Environmentalistické elity nakonec využívají vnitrozemí – jako ideální místo pro výrobu „zelené“ energie, kterou nechtějí umístit blíže k domovu (například u pobřeží Kalifornie, kde plány na větrné elektrárny na moři narážejí na obrovské překážky). Ve Spojených státech se již objevil široký odpor proti snahám pokrokářů pokrýt solárními panely a větrnými turbínami 5,6 milionu zelených akrů, což je plocha větší než Rhode Island a Massachusetts dohromady. Zdá se, že k záchraně planety budeme muset zničit některé z jejích nejproduktivnějších a nejbukoličtějších oblastí.

Útok na materiální ekonomiku je ještě výraznější v rozvojovém světě. Zdá se, že růst cen energie pravděpodobně vyvolá nedostatek potravin v Africe a dalších částech rozvojového a středně příjmového světa.

Nová vlna celosvětové politické nestability, jak se naposledy projevila krachem na Srí Lance, je možná teprve v počátcích. V Kazachstánu, Ekvádoru, Jihoafrické republice, Senegalu, Indonésii a Etiopii již došlo k nepokojům kvůli pohonným hmotám. Země jako Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Nigérie byly stejně jako jejich evropské protějšky nuceny nabídnout svým stále neklidnějším obyvatelům dotace na energie a potraviny.

Vedoucí představitelé rozvojových zemí nechtějí dopadnout jako svržený prezident Srí Lanky, jehož snaha o „udržitelnost“ přivedla jeho zemi na pokraj kolapsu. Afričtí prezidenti a ministři energetiky v Senegalu, Nigérii a Jihoafrické republice odsoudili politiku namířenou proti fosilním palivům, kterou požadují západní finanční instituce, Světová banka a neziskové organizace. Vždyť více než 3,5 miliardy lidí na celém světě nemá spolehlivý přístup k elektřině, z toho asi 600 milionů v subsaharské Africe.

Některé země v Africe, které mají velká ložiska nerostných surovin, mohou z posedlosti bohatého světa elektrickými vozidly těžit, protože to vytváří obrovský tlak na ceny prvků vzácných zemin, mědi a dalších materiálů, které jsou pro elektrické baterie a elektrické pohony klíčové. Po započtení všech těžebních a výrobních procesů však může mít přechod na elektromobily jen zanedbatelný efekt na emise. Navíc drtivou většinu těchto materiálů kontroluje Čína a její vazalské státy a jejich těžba probíhá často za krutých podmínek.

Nedostatek spolehlivé a cenově dostupné energie v místech, jako je Afrika, znamená, že lidé jsou nuceni sáhnout po dřevu. V roce 2013 tvořila biomasa polovinu afrických energetických zdrojů a odlesňování je velmi rozšířené. Spalování uhlí má svá nebezpečí, ale přinejmenším by zvrátilo odlesňování, jak se to v posledních dvou desetiletích podařilo v Indii a Číně. A řeší také nebezpečí, které představuje vaření v místnostech, jež způsobuje téměř polovinu všech úmrtí na dětský zápal plic na světě.

Útok na materiální ekonomiku prospívá převážně autoritářským státům. Vzhledem k tlaku na již tak slabé zásobování energií a potravinami se vlády zastupující naprostou většinu světové populace – včetně Indie, Číny a velké části Afriky – rozhodly nepřijmout západní sankce proti Rusku. Kromě toho tyto země namísto přijetí nulové spotřeby stále více následují Čínu, která v současnosti vypouští více CO2 než EU a USA dohromady. Čína v podstatě získává to, co Australian Financial Review nazývá „volnou jízdenkou v oblasti klimatu“. Má výsadu stavět další uhelné elektrárny a těžit stále více nerostných surovin, aniž by ji západní finančníci, kteří se honí za ctností, jakkoli omezovali. Mezitím se materiální ekonomiky západních konkurentů – včetně klíčových dodavatelů surovin, jako je Austrálie – potýkají s nákladnějšími energetickými režimy, což v podstatě pomáhá Číně dosáhnout jejího cíle globální ekonomické nadvlády.

Udržení materiální ekonomiky Západu má zásadní význam, pokud chceme vzdorovat novému autokratickému bloku. Dělníky v továrnách, řidiče kamionů, zemědělce, těžaře ropy a provozovatele jaderných elektráren bychom neměli vnímat jako pustošitele planety, ale jako rozhodující hráz proti vpádům Číny, Ruska a jejich spojenců. Například američtí pracovníci v ropném a plynárenském průmyslu představují nejlepší naději, že se do Evropy dostane více zkapalněného zemního plynu, který by nahradil dodávky ruské ropy. A zemědělci v Americe, Kanadě a Austrálii jsou prozatím nejlepší nadějí na zajištění potravin, které mohou zabránit hladomoru v Africe.

Zaměření na materiální ekonomiku a její pracovníky může přinést i nečekané výhody pro životní prostředí. Továrna umístěná na předměstí Adelaide, Leedsu, Liverpoolu nebo Licking County v Ohiu může být postavena podle přísnějších norem a využívat čistší zdroje energie než její konkurenti v Číně, natož v Africe nebo v Latinské Americe. Přesun výroby zpět na Západ by také oddělil Západ od čínských dodavatelských řetězců, které jsou notoricky známé svými vysokými emisemi uhlíku.

Západní země by měly raději materiálové pracovníky vychovávat a školit, než s nimi zacházet jako s postradatelnými pomocníky. USA již nyní pociťují masivní nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Studie Deloitte a Manufacturing Institute z roku 2021 předpovídá, že nedostatek kvalifikovaných pracovníků ve výrobě v USA by mohl do roku 2030 vyústit v 2,1 milionu neobsazených pracovních míst. Současný nedostatek svářečů, který nyní činí 240 000, by se mohl do roku 2024 zvýšit na 340 000, protože velké množství lidí odejde do důchodu.

Západ nepotřebuje více postmoderních „vědců“, kteří se věnují podkopávání naší kultury a ekonomiky, ani větší investice do přeludu sociálních médií a velkých technologií. Místo toho potřebujeme více lidí ochotných ušpinit si ruce, aby jejich životy a životy nás všech byly lepší a bezpečnější.

Joel Kotkin je publicista časopisu Spiked, prezidentský odborník na budoucnost měst na Chapmanově univerzitě a výkonný ředitel Urban Reform Institute. Jeho poslední kniha The Coming of Neo-Feudalism (Příchod neofeudalismu) právě vyšla. Sledujte ho na Twitteru: @joelkotki