Poslední hřebíček do rakve „obnovitelné“ energie

Uveřejněno dne 26 ledna 2023 000 13:30

Christopher Monckton of Brenchley, 11. ledna 2023
Originál: https://wattsupwiththat.com/2023/01/11/the-final-nail-in-the-coffin-ofrenewable-energy/
Douglase Pollocka budou mnozí čtenáři znát jako pravidelného a oblíbeného řečníka na
konferencích Heartlandu. Po několika letech výzkumu vlivu nespolehlivých zdrojů na
elektrické sítě po celém světě Douglas zjistil skutečně fascinující vědecký výsledek.


Zabýval se zeměmi, jako je Velká Británie, jejíž vláda se svou bezbřehou politikou zero „nuts“
dostala ještě dále než kterákoli jiná k redukci ekonomiky na úroveň třetího světa. Přímým
důsledkem této zhovadilosti je, že Británie nyní trpí nejdražšími cenami elektřiny na světě.
Zpracovatelský průmysl, v němž jsme kdysi byli světovou špičkou, zanikl nebo odešel do
zámoří, do Číny, Indie a Ruska, které vedou komunisté. Zpracovatelský průmysl nyní tvoří
pouhých 8 % již tak rostoucího britského HDP. Dílna světa se stala jeho chudobincem.
Velká i malá průmyslová odvětví jdou rekordně rychle ke dnu, ničí je nekonečné zdražování
elektřiny, jehož hlavní příčinou je nucené a nesmyslné zavírání dávno amortizovaných a
dokonale životaschopných uhelných elektráren, které vyráběly elektřinu za pouhých 30
dolarů za MWh, a jejich nahrazování větrnými a solárními dotovanými farmami vyrábějícími
přerušovanou a nespolehlivou elektrickou energii za cenu až 11 500 dolarů za MWh.
Tento katastrofální průmyslový a hospodářský kolaps navíc záměrně urychlila kdysi
konzervativní „vláda“, která již dávno opustila nesmlouvavý ekonomický realismus a ideály
volného trhu Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana.
Je však zajímavé, že šílené vnucování prasatům odporných větrných mlýnů, které ničí
divokou přírodu a krajinu, nesnižuje naše emise CO2 způsobené elektřinou.
Stále více větrníků a solárních panelů industrializuje a ničí naši dříve zelenou a příjemnou
krajinu. Přesto podíl nespolehlivých zdrojů na národní elektrické energii tvrdošíjně zůstává
těsně pod 25 %. Douglas Pollock se zamýšlel nad tím, proč.
Široce se radil s odborníky na řízení sítí, ale nikdo netušil, proč sítě jako Německo a Velká
Británie, jejichž instalovaný výkon nespolehlivých zdrojů je mnohem vyšší než 25 % celkové
výroby, nejsou schopny dostat svůj průměrný roční příspěvek zejména z větrné energie nad
25 %. Je pravda, že v některých dnech dokáže vítr vyrobit přibližně dvě třetiny britské
elektřiny. Ale v průměru – a la larga, jak se říká v kasinech Portorika – se příspěvek větrné a
solární energie zasekne na 25 % celkové výroby v síti.
Douglas se poškrábal na hlavě a zamyslel se. Po dlouhém pátrání a dalším přemýšlení zjistil,
co je špatně. Byla to nenápadná, ale zničující chyba, které si nikdo z naříkajících envirozombie zastánců nespolehlivých zdrojů nevšiml.
Douglasův argument je nádherně jednoduchým a jednoduše krásným příkladem logické
aplikace matematických principů k odvození zásadně důležitého, ale nečekaného a dosud
zcela přehlíženého výsledku. Čtěte jej pomalu a pozorně. Obdivujte jeho elegantní a
nevyvratitelnou jednoduchost.
Nechť H je průměrná hodinová poptávka uspokojovaná danou elektrickou sítí v MWh/h,
nechť R je průměrný podíl jmenovité kapacity skutečně vyráběné obnovitelnými zdroji –
jejich průměrný kapacitní faktor. Pak minimální instalovaný jmenovitý výkon C obnovitelných
zdrojů, který by byl potřebný k uspokojení hodinové poptávky, se rovná H/R.
Z toho vyplývá, že minimální instalovaný jmenovitý výkon N < C obnovitelných zdrojů
potřebný k výrobě podílu f z celkové výroby v síti, na které se obnovitelné zdroje skutečně
podílejí – podíl obnovitelných zdrojů – se rovná f C, což je také f H / R ex ante.
Nyní přichází kouzlo. Podíl obnovitelných zdrojů f samozřejmě dosáhne svého maxima fmax
tam, kde se hodinová poptávka H rovná N. V takovém případě se N rovná H ex hypothesi a
také fmax H/R ex ante, načež se H rovná fmax H/ R.
Protože dělení obou stran H ukazuje, že fmax / R je rovno 1, fmax se nutně rovná R.
A to je vše. Zjednodušeně řečeno se ukazuje, že maximální možný podíl celkové výroby v síti,
na kterém se podílejí nespolehlivé zdroje, se rovná průměrnému podílu jmenovité kapacity
těchto spolehlivých zdrojů, který je reálně dosažitelný v reálných podmínkách.
U větrných elektráren na pevnině je tento kapacitní faktor R depresivně nízkých 25 %. U
větrných elektráren na moři by to mohlo být 30 %. Důvodem je, že po většinu času nefouká
vůbec a po část času fouká příliš silný vítr na to, aby umožnil bezpečné otáčení turbín.
Brilantní a na první pohled nečekaný výsledek Douglase Pollocka znamená, že mizerně nízký
kapacitní faktor R je ve skutečnosti také základním limitem fmax příspěvku, který mohou
nespolehlivé zdroje poskytnout do sítě bez neúměrně drahého a logisticky nedosažitelného
statického bateriového zálohování ve velkém měřítku.
To znamená, že větrná a solární energie nemůže přispívat více než zhruba čtvrtinou celkové
poptávky po elektřině v síti, pokud není k dispozici záložní baterie. Jak však zjistila
tisícistránková práce profesora Michauxe z roku 2021 pro finský geologický průzkum,
neexistuje nic takového jako dostatek techno-metalů, které by zajistily bateriové zálohování
celé sítě na celém světě.
Jen pro první patnáctiletou generaci statického bateriového zálohování celosvětové sítě by
podle profesorova výpočtu bylo zapotřebí ekvivalent 67 000 let celkové současné roční
produkce vanadu, abychom jmenovali jen jeden z nedostatkových techno-kovů, které by byly
zapotřebí v ohromném množství. Za dalších 15 let bude potřeba dalších 67 000 let výroby,
protože baterie mají krátkou životnost, jak ví každý, kdo má mobilní telefon. Záložní baterie
tedy v globálním měřítku prostě nepřipadají v úvahu, i kdyby byly cenově dostupné.
Nyní si uvědomte, jak zničující je brilantní výsledek Douglase Pollocka pro klimatickokomunistické vyprávění. Zaprvé je to jednoduché. Pochopí ho i uhrovitý teenager na střední
škole. Zadruhé ukazuje, že i kdyby globální oteplování bylo spíše problémem než čistým
přínosem, nemůžeme s tím reálně dělat vůbec nic, kromě toho, že si sedneme a budeme si
užívat sluníčka. Zatřetí to ukazuje, že klimatičtí komunisté, kteří všechna svá vejce vložili do
košíku s elektřinou, mají v rukou košík.
Blížící se vynucené nahrazení benzinových aut elektrickými vozítky totiž nejenže enormně
zatíží rozvodnou síť – na což většina sítí není vůbec připravena -, ale vzhledem k tomu, že
baterie zvyšují hmotnost typického vozítka o 30 % ve srovnání se skutečným autem, bude
celé odvětví dopravy plýtvat o 30 % více energie než nyní. A tato energie má pocházet z již
tak přetížené sítě, napájené nespolehlivými zařízeními, která mohou v každém případě
dodávat pouze čtvrtinu celkové kapacity sítě.
Je to ještě horší. Ve Spojeném království „vláda“ v rámci svého posledního úsilí o zničení
britské ekonomiky nařizuje každé domácnosti, která má dokonale fungující kotel na olej, aby
jej za dva roky vyřadila a nahradila tepelným čerpadlem země-vzduch, které bude dodávat
mnohem méně tepla za mnohem vyšší cenu. A odkud se bude brát elektřina pro tepelná
čerpadla? Ze sítě.
Pointa je v tom, že vzhledem k tomu, že k dosažení nulového ořechu by bylo zapotřebí
mnohem více elektřiny než nyní a že Pollockův limit znamená, že pouze asi čtvrtinu elektřiny
ze sítě mohou dodávat nespolehlivé zdroje, bude čistým efektem pokusů o zero „nut“
výrazné zvýšení globálních emisí, protože, jak Douglas rozhodně dokázal, zero „nut“ – i kdyby
byl vůbec žádoucí, což není – je nemožný.
Zero „nut“ je tedy pozoruhodným příkladem Moncktonova zákona, který říká, že každý
pokus vlády zasahovat do volného trhu ve snaze dosáhnout toho či onoho politického cíle
povede k výsledku, který je přesně opačný než ten, který byl – jakkoli zbožně – zamýšlen.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

TOPlist