Bio-bitva a nádherná pivní smrt

Biologicky pěstovaná zelenina v nás obvykle navodí obraz zdraví, harmonie a snahy o udržitelný rozvoj. Každopádně bychom nepředpokládali žádné krváky. Opak je bohužel pravdou. Od doby, kdy na své bující zahradě pěstuji občasnou bio-zeleninu, jsem vystřízlivěl z růžových snů o milujícím lůnu Matky Země. Co se děje je řež a válka.

Začalo to slimáky. Deset malých černoušků, pardon, slimáků je schopno sežrat během jedné romanticky vlhké májové noci deset velkých sazenic okurek. Po třetím obnovení kompletního záhonu je i zapřisáhlý pacifista schopen tyto bestie zaživa házet do ohně, posypávat solí a dívat se s ROZKOŠÍ na jejich SMRT. Jenomže úplně jedno, kolik jich pošlete na onen slizký svět, pokud vlastníte velikou, nepokosenou travnatou zahradu, v jejímž středu jste si usmysleli založit záhon bio-zeleniny, přísun slimáků je nekonečný.

Na pokraji zoufalství jsem se v berounském zahradnictví dotazoval, co že pomůže. „Musíte sypat granule“, poradila mi paní zahradní. „Moje švagrová má taky okurky a bez granulí to nejde. Nasypte toho kolem každé sazenice, víte, takový kruh!“ A prodala mi hned patřičnou plastikovou pixlu.

Teprve na zahradě jsem si přečetl návod a téměř jsem omdlel. V rukou jsem zjevně držel jakéhosi bráchu cyankáli. Přípravek sice usmrtí slimáky, působí ovšem také na hmyz, včely, psy a kočky, děti, listonoše a pokud něco spolknete vy sami, máte okamžitě volat o pomoc. Budete-li toho ještě schopni. Uvědomil jsem si, že švagrová prodavačky může klidně svoji zcela otrávenou zeleninu prodávat na kterémkoliv farmářském trhu a udělalo se mi špatně.

Další kapitola jsou dýně a rajčata. Člověk by nevěřil, že z takové milé malé sazenice vyroste za necelé dva měsíce obrovská chobotnice, sápající se po všem v okruhu pěti metrů. Miluji Hokkaida. To jsou takové ty super-oranžové dýně, ze kterých dělám výbornou polévku. Tento rok jsem předpěstovat ze semínek asi deset sazeniček a vysázel s náležitým odstupem jednoho metru od sebe a dvou metrů od rajčat. Hrdě jsem se radoval z každého lístku, pak listu a nakonec plachty, kterou dýně vytvořila. Jemně jsem usměrňoval šlahouny rostlin, aby se vzájemně míjely. Jak jsem byl naivní! Dýně totiž nepřestávají růst. A rostou exponenciálně. To znamená stále rychleji.

Donedávna zachovávaly s rajčaty ještě jisté příměří, jenomže včera se definitivně pustili do sebe. Probůh – to je válka! Mám snad pokosit rajčata, aby se dýně mohly nadále plazit všemi směry? Mám uřezávat milovaným Hokkaidám jejich bující paže? Jsem snad řezník???

A tak jsem to vzdal. Do vřavy mezi mou milovanou bio-zeleninou se už odmítám míchat. Ať si vyhraje, kdo chce. Šneci, dýně, kedlubny nebo rajčata. Nakonec je to jedno, co budu mít na talíři. Tedy snad kromě těch slimáků.

Na ty jsem ovšem vyzrál. Nastražil jsem jim desítku plastikových kelímků, které denně plním pivem (Velkopopovickým Kozlem – nejsme troškaři!). Slimáci jsou zjevně na pivu závislí – přilezou, ochutnají a následně se v pivu utopí. Není to krásně česká smrt? Nebylo by nám Čechům lépe, neumřel-li by náš mistr Jan Hus na kostnické hranici, nýbrž v sudu popovického moku?

Sečtu-li všechnu tu práci, okopávání a plení, cenu nepoužitých ďábelských granulí, pivo a následky mého válečného traumatu dohromady, vyjde mi – na podzim – cena jedné okurky (přežije-li) tak na pět stovek. Dýně za litr. Co člověk všechno neudělá pro zdraví a harmonii.

Krásný biologicky hodnotný den vám přeje
Jan.

PS.: Následuje několik záběrů přímo z fronty…

Zdroj