Pohřeb zaživa

Uveřejněno dne 11 července 2011 000 12:44

sumava2Člověk má od přírody talent pro strach z věcí, kterých by se bát nemusel. Na druhé straně máme dar nebát se věcí, které by nám strach nahánět měly. Podle amerického psychologa Daniela Gilberta může lidstvo na neochotu racionálně přemýšlet těžce doplatit.

Americký psycholog Daniel Gilbert z Harvardovy university uvádí svůj komentář ve vědeckém týdeníku Nature příkladem z historie. V roce 1896 byla v Londýně založena „Společnost pro ochranu proti pohřbení zaživa“. Jak napovídá název tohoto spolku, kladli si jeho členové za cíl chránit především své členy ale i širší veřejnost před pohřbením zaživa. O tom, jaké to je, když se člověk probere v zatlučené rakvi, věděli lidé svoje především z četby povídek Edgara Allana Poea. Příkladů ze života (nebo snad ze záhrobí?) bylo jako příslovečného šafránu nebo ještě méně. Je příznačné, že zakladatelé spolku patřili k zapřísáhlým odpůrcům očkování. Zatímco nereálná představa pohřbu zaživa jim naháněla hrůzu, vidina celkem reálné epidemie neštovic, které mohly padnout za oběť tisíce dětí, je neděsila.

Ještě dnes má londýnský „Spolek na ochranu proti pohřbu zaživa“ své zdatné následovníky. Lidstvo například vynakládá neuvěřitelné částky na zoufale důkladné prověřování geneticky modifikovaných plodin, které ještě nikdy nikomu neublížily. Když však bylo v roce 1998 navrženo, aby americká pravidla pro ekologické zemědělství povolila ničení choroboplodných zárodků ionizujícím zářením, došlo americkému ministerstvu zemědělství 300 000 peticí a dopisů z USA i Evropy, které se rezolutně stavěly proti. A protože hlas lidu je hlasem božím, bylo ionizující záření z rejstříku metod povolených po biopotraviny vyňato. Neexistuje důkaz o tom, že by ionizující záření mělo na kvalitu potravin a zdraví jejich konzumentů negativní dopad. Zato existuje důkaz, že ionizující záření zabije 99,999 % bakterií Escherichia coli, které jsou v těchto potravinách obsaženy. Jak nedávno přiznal bývalý přední zástupce organizace britských ekologických zemědělců Dominic Dryer, kdyby byly klíčky vyprodukované na jaře roku 2011 na ekologické farmě v německém Bienenbüttelu ozářeny ionizujícím zářením, byla by v nich zničena nebezpečná enterohemorrhagická bakterie Escherichia coli, tou by se nenakazily tisíce lidí, stovky z nich by neměly zničené ledviny a desítky z nich by nezemřely. Už v roce 2004 bylo prokázáno, že hnojení chlévskou mrvou na ekofarmách zvyšuje riziko kontaminace jejich produktů bakteriemi Escherichia coli zhruba dvacetkrát. Víme to, ale nebojíme se. Spoléháme na to, že se na polích ekologických zemědělců budou množit jen nepatogenní kmeny. Zvláštní druh odvahy. Anebo spíše ignorantství.

Daniel Gilbert upozorňuje na věc, která by měla být samozřejmá každému, kdo zvládl ve škole sčítání a odčítání. Když utratíme peníze na zbytečná opatření, nezbudou nám finance na opatření, která by byla podstatně užitečnější. Jenže lidská psychika je v tomto ohledu k nepoužití. Když dáte lidem na vybranou „Koupit nebo nekoupit?“, většina se rozhodne „Koupit!“. Teprve když jim dáte na vybranou mezi „Koupit“ a „Odložit peníze na nákup něčeho jiného“, začnou aspoň někteří pochybovat o tom, zda je koupě skutečně ta nejlepší volba. Vypadá to jako scéna z nějaké absurdní komedie, ale je to tak. Takhle pracuje lidský mozek. Když se zeptáte veřejnosti, jestli máme zabezpečit vrtné plošiny v Mexickém zálivu a jiných částech světových moří a oceánů proti nejnepravděpodobnějším rizikům, všichni řeknou sborově: „No jasně!“ A nikdo už neřeší, co to bude stát a co všechno se za takto utracené peníze už nikdy nepořídí.

Daniel Gilbert poukazuje na další abnormalitu přirozenosti lidského myšlení. Jsme strašlivě hákliví na fauly od jiných lidí. Když nám někdo uštědří schválně elektrickou ránu, bolí nás to mnohem víc, než když dostaneme stejně silnou elektrickou pecku při neopatrném průzkumu zásuvky šroubovákem. A tak nikdo nepochybuje o tom, že je správné vynakládat obrovské prostředky na ochranu letadel před teroristy s bombou v podpatcích bot. Naopak, pochybujeme o správnosti očkování proti chřipce. Terorista se semtexem v botách ještě nikoho nezabil a představuje stejné riziko jako „pohřeb zaživa“. Přesto vybavujeme letiště drahými skenery, zaměstnáváme početnou ostrahu a cestujícím zakazujeme brát si na palubu letadla láhev s pitnou vodou. Obyčejná chřipka zabije ročně půl milionu lidí a když se objeví nový kmen, jde počet obětí do milionů. Virus však není veden zlým úmyslem, a tak ho ignorujeme. Hypotetický terorista páchá zločiny úmyslně, a tak se proti němu pojišťujeme, jak se dá.

Ani vědci, kteří bývají na své racionální uvažování tak pyšní, se nevyhnou této pasti iracionality. V jedné výzkumné instituci si nechali zabezpečit počítačovou síť proti ataku hypotetických zlých hackerů tak důkladně, že se pak vědci nemohli přes server ústavu připojit na oficiální webové stránky, přes které lze podat přihlášku grantového projektu a získat tak peníze na výzkum. Hranice mezi následky cílené sabotáže a důsledky maximálního zabezpečení prakticky splynuly.

Nejvíc nám paradoxně nevadí hmotné škody nebo škody na životech. Nejháklivější jsme podle Gilberta na své ideály. Když někdo dostane tisícovku a má se s námi rozdělit, očekáváme v duchu ideálů o „rovnosti, volnosti a bratrství“, že se s námi rozdělí půl na půl. Jako podraz nebereme ještě situaci, kdy nám z tisícovky dá čtyři stovky. Kdyby si však pro sebe nechal sedm stovek a nám dal jen tři sta, dostaneme neodolatelnou chuť hodit mu ty peníze pod nohy. A ještě bychom k tomu dodali: „Sežer si to, hamoune!“ Výsledek gesta je z ryze racionálního hlediska tristní. Mohli jsme mít tři sta. Protože se však cítíme ublížení, nebudeme mít nic. Snad jen dobrý pocit, jak jsme to tomu lakomci „ukázali“. Stejně tak nám bez zjevného dobrého důvodu vadí, když děvčata nosí muslimské šátky, studenti přijdou na zkoušku v džínách a tričku nebo když někdo jí psy. Všechno je to útok na naše ideály vtělené do představy, že dívkám mají vlát vlasy ve větru, mladí muži se mají potit v saku a dusit v kravatě a psi mohou trusem znečišťovat parky, chodníky i dětská hřiště, ale na česneku jsou prostě „Fuj!“.

Gilbert v Nature píše, že podobná gesta fungovala v dobách, kdy naši předci žili v loveckých tlupách. „Když se vám však kmen rozroste na sedm miliard lidí, pak přestává být porušování pravidel slušného chování tou hlavní hrozbou,“ tvrdí americký psycholog.

Gilbert navrhuje pro východisko z iracionality současného světa dvě různá řešení, která se navzájem nevylučují. Můžeme učinit ze skutečně klíčových problémů, jako je například obživa lidstva, otázku morálky a ideálů. Pak se pro nás stane řešení těchto problémů prvořadou záležitostí, nadchneme se pro ně a budeme ochotni se o jejich řešení poprat.

Gilbert uvádí jako příklad reklamní kampaň z Texasu, kde se potýkali s neuvěřitelným nepořádkem, který dělali řidiči v okolí silnic. Zákazy a apely na zdravý rozum nezabíraly. Když se z čistoty u silnic udělala otázka cti a Texasanům se naočkovala myšlenka, že tohle „správný a čestný Texasan“ nedělá, hygienická situace kolem dopravních tepen se výrazně zlepšila.

Druhá varianta řešení zoufalého nedostatku racionality ve společnosti spočívá podle Gilberta v tom, že se naučíme racionálně myslet. Podle amerického psychologa to není zase tak těžké. Jen se musíme aspoň trošku snažit.

„Učíme studenty rozumět Chaucerovi a řešit úlohy z trigonometrie, ale neučíme je racionálně přemýšlet o problémech, které mohou zlikvidovat člověka jako druh. Náš společný osud závisí na rozhodování, které není těžké zdokonalit – pokud se pro jeho zdokonalení vůbec rozhodneme. Pokud nás něco „pohřbí zaživa“, pak to nebude hrobník ale náš způsob myšlení,“ říká Daniel Gilbert.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

TOPlist