Manifest skutečné ekologie – II

Pokračování textu o ukradené ekologii a zneužitých idealistech. Na jaké vějičky sedli? Je šance je přesvědčit, že nová odvětví průmyslu za která bojují, životní prostředí nechrání ale škodí mu?

Pseudo-řešení pseudo-problémů

Ačkoliv hovořím o „pseudo-problémech“ a tedy naznačuji, že skutečným problémem nejsou, připouštím, že jím do jisté míry mohou být. V debatě o ekologii totiž čelíme konkrétním problémům, jako je znečištění plasty, odlesnění, eroze, odvodnění a další, avšak v politické rovině se dnes hovoří prakticky už jen pouze o klimatické změně, která tak nějak zahrnuje vše uvedené. A zatímco ony jednotlivé dílčí problémy nějaká lokální řešení mohou mít, klimatickou změnu nemá žádný z navrhovaných způsobů sebemenší šanci jakkoli ovlivnit.

Klimatická změna

Vágní, vše zastřešující termín, popisující jev, který z povahy věci neustále probíhá, těžko ho tedy vyvracet. Do jisté míry se na ni lze pouze připravit, respektive se jí neustále přizpůsobovat, určitě však není možné ji zastavit nebo dokonce obrátit její směr. Aktivistům typu Ala Goreho a Grety Thunberg slouží podobně jako soudný den eschatologickým sektám hlásajícím konec světa. A stejně jako ony stále přepisují a posouvají datum, kdy k němu má dojít. Opatření v jejím jménu navrhovaná ji nijak neovlivní, navíc ta, co mají podobu utlumení průmyslu, znamenají jen přesun výrobních kapacit do jiných částí světa, ve kterých se znečištěním zatím příliš netrápí. Dalším důsledkem deindustrializace je zchudnutí, přičemž chudá společnost bez prostředků a technického know-how pak samozřejmě bude vůči klimatickým změnám bezbranná a vydaná jim na pospas.

Podařilo se přesvědčit mnohé, že neustále probíhající klimatické změny lze zastavit opatřeními, které lze přirovnat ke snaze mravenců vzdorovat požáru lesa ne tím, že přestěhují mraveniště za řeku nebo hlouběji pod zem, ale tím, že suché jehličí tvořící jejich mraveniště zformují do nějakého obrazce. V podstatě vykonají rituál čímž tlumí svoji existenciální úzkost. Víra v účinnost takových opatření má charakter magického myšlení a to již nemluvím o mravencích.

Mezi taková rituální opatření mající zažehnat nebezpečí patří momentálně zejména:

• Ukončení (a zákaz) užívání fosilních paliv jako je uhlí, plyn a ropa a prosazování takzvaně udržitelných zdrojů, zejména solárů a větrníků.

• Ukončení užívání jaderné energie. (Vzhledem k bezemisnosti těchto zdrojů energie se odpor vůči nim jeví poněkud nelogický. Zřejmě jde o sentiment zděděný po předchozích generacích ekologických aktivistů a jejich obav z jádra.)

• Útlum živočišné výroby, zejména chov skotu (např. Nizozemí), kvůli produkci metanu. Jako náhrada je propagován hmyz. Což je ovšem další doklad nekompetentnosti a ideologické zaslepenosti, neboť chov hmyzu použitelného k výživě je energeticky velice náročný, vyžaduje vytápěné haly, ve kterých je chován a podobně. Efekt tedy opět opačný než zamýšlený.

• Omezení osobní automobilové dopravy. Přechod nikoliv na čistší, ale na dražší technologie, tak aby byly dostupné pouze bohatým a vyvoleným.

Musím zdůraznit, že samotné technologie zde uváděné jako součást pseudo-řešení, nepovažuji za „zlo“. Tyto inovace mohly přispět k ochraně životního prostředí, pokud by byly využívány bez ideologie a tam kde je to vhodné. Bohužel, obě zmíněné zájmové skupiny, tedy „byznys“, jehož zájmem je maximalizovat zisky plynoucí z nových odvětví i mladí idealisté v jeho službách, vnesly do debaty takový iracionální fanatizmus, že původně bohulibé a užitečné technologie přeměnily na zdroj dalších škod.

Například fotovoltaika. Užitečný vynález s velkým potenciálem. Výhodné je její využití například u domů nepřipojených k síti. Chaty a odlehlé objekty, které mohou čerpat energii z baterií, dobíjených ze solárních panelů – to je skvělé využití, které odstraňuje nutnost elektrického vedení do hůře přístupných oblastí, a tedy šetří zelenou plochu. Využití v jižních zemích s vysokým podílem slunečných dnů v roce se nabízí samo a určitě nebylo nutné vnucovat tuto technologii vlastníkům rodinných domů v Řecku nebo Španělsku, neboť se jim prostě vyplácí. Naopak v zemích jako je Česká republika, kde podíl slunečných dnů v roce je relativně nízký to ekonomický smysl příliš nedává. Poptávka, pokud je, tak stojí na státních subvencích. Takové využití se stává politikou, odtrženou od ekonomické reality. Iracionální zanícení a bezduché kopírování vede k potlačení efektivnějších zdrojů energie ve prospěch méně efektivních, na kterých se však dá vydělat, protože se byznysu podařilo zahalit je v háv ušlechtilého cíle a ten učinit pilířem ideologie a politiky.

Pro větrné elektrárny platí to samé. Skvělý doplněk energetického mixu, využitelný například v zemích s pobřežím neustále bičovaným větry. Avšak nutit tuto technologii oblastem, které jsou obklopené pohořím fungujícím jako větrolamy, kde nejsou široké rozlehlé prostory a každý větrník zabírá celý kopec, samozřejmě na úkor přírody, která mu musela ustoupit, to smysl nedává. Alespoň ne tehdy, pokud vám jde o přírodu, a ne o dotace, prosazené lobbisty výrobců a provozovatelů.

Aby bylo možné přimět celé národy vzdát se své po dekády budované energetické soustavy, která byla postupně vyladěná pro potřeby každé jednotlivé ekonomiky, musela se vybudit v pravdě hysterická atmosféra naléhavosti. Takovou atmosféru mohlo vytvořit pouze existenciální ohrožení planetárních rozměrů, které dokáže zahrát na strunu téměř numinózního charakteru, která žije i v člověku moderním. A tak se po několikerých pokusech o vytvoření atmosféry ohrožení například vyčerpáním fosilních paliv, dobou ledovou nebo později globálním oteplením a zvýšením hladin oceánů ustálil kataklyzmatický konsensus na obecnější (a tedy hůře vyvratitelné) klimatické změně, která snadno zdůvodní, jak teplá, tak studená období. Triumvirát idealistů, byznysmenů a oportunistických politiků a novinářů, kteří vždy neomylně vycítí, co si doba žádá, a to také nabídnou, dokázal přimět vlády, aby se do takové sebevražedné změny pustily, a co víc, přiměl obyvatelstvo i kapitány průmyslu, aby tomu bez odporu přihlíželi. Dokázali tomu dokonce stvořit marketingově úspěšnou značku: Green-deal.

Takzvané obnovitelné zdroje energie, tyto užitečné nové technologie, které by nepochybně našly své místo ve světě, pokud by byly ponechány zákonům nabídky a poptávky, se staly předmětem kultu a uctívání, když jako nástroje „spásy“ slibovaly záchranu světa, což podtrhlo kvazi náboženský charakter celého procesu. Staré zdroje energie jako je uhlí, jádro, plyn a ropa se staly „nečistými“ nejen ve fyzikálním smyslu slova. Objevila se hereze i její tresty a rituální tanečky okolo vypínání „nečistých“ zdrojů občas připomíná středověké vymýtání ďábla.

A tak tu máme fotovoltaické elektrárny, stojící na ploše, která kdysi produkovala potraviny, dodávající do sítě proud, pro které je využití jen proto, že jiné zdroje byly utlumeny. Lidé mají na střechách domů panely, které ovšem nenapájí baterie pro spotřebu domu, ale získanou energii vrací do sítě, za což dostanou zaplaceno dotačními financemi.

Máme zde větrné farmy, které nejen že hyzdí krajinu, ale také zabíjejí ptáky, a opět stojí na betonových platech umístěných na bývalých loukách, odlesněných kopcích a dalších kdysi zelených plochách.

I elektromobilita je podobný příběh. Pokud by lidé nezešíleli, pravděpodobně by automobilky naprosto přirozeně vyvíjely stále úspornější hybridy se stále efektivnějšími elektromotory. Pokud by tomuto trhu bylo dovoleno řídit se nabídkou a poptávkou, byla by elektro auta a vozítka všeho druhu používána tam, kde by to dávalo smysl, převážně ve městech. Sen o městech bez aut, v nichž obyvatelé cestují pouze na bicyklech jako v rovinatém Amsterodamu, je jen nesmyslná představa juvenilních radních z progresivistických stran, což dobře chápe každý, komu je přes padesát a cítí v těle každý kloub. Dovedu si však představit, že by si trh vynutil vznik nějakých jednoduchých, levných, krytých, jednomístných, sdílených vozítek, která by se ve stále zahuštěnější městské dopravě mohla snadno pohybovat a také parkovat. Kdo však bude investovat do takového byznysu, když nikdo netuší, s jakým nápadem přijdou ideologové za půl roku? Vždyť v Německu do nedávna bojovali proti uhlí a přecházeli na plyn a dnes zakazují plynové kotle a vrací se k elektřině z uhelných elektráren. Nedá se předvídat, co se jim vylíhne v hlavě.

Emise spalovacích motorů jsou již dnes malé a vývoj by je dále snižoval. Ve světě řízeném racionálními lidmi by výroba reagovala na technologický pokrok a ne naopak, kdy sociální inženýři doufají, že inovace budou následovat jimi vytvořenou poptávku tak rychle, jako reaguje nabídka na poptávku v ekonomice. To se pochopitelně neděje. Evropa si likviduje poslední odvětví, ve kterém dominovala světu, aniž by měla náhradu. Existující technologie elektromobilů nedokáže nahradit spalovací motory, jejich dojezd, spolehlivost, účinnost. Problém je rychlost nabíjení, množství nabíjecích stanic, životnost baterií. Nejen ekonomické, ale i ekologické dopady této politiky jsou katastrofální. Enormní množství potřebné elektrické energie, které by se muselo vyrobit mnohem více než dosud, což takzvaně obnovitelné zdroje nejsou schopny pokrýt. Těžba těžkých kovů, které jsou pro baterie potřebné, je neekologická až zločinná. Tyto kovy se v dostatečné míře vyskytují jen asi v sedmnácti zemích na světě, z nichž většina leží v Africe a již při dnešní relativně malé poptávce znamená tato těžba těžké poškození životního prostředí v místech, kde probíhá. Nemluvě o nelidských podmínkách, jež ji doprovází. Ani skladování vyčerpaných baterií není vyřešeno a nezdá se, že v dohledné době bude. Vzniká tak další zbytečné odvětví, uskladňování těchto toxických předmětů, což by v případě, že by elektromobilita byla tak rozšířena, jak si její zastánci přejí, znamenalo obrovské skladovací haly, postavené opět na úkor zemědělské půdy, luk, lesů a jiných zelených ploch. O stavbách na brownfieldech si nechme zdát, je to dražší a dobře víme, že si byznys vždy dokázal zajistit povolení stavět na levnější zelené louce.

Zdroj