FREEMANTLE HIGHWAY: Hoří v moři, má panenko

V severním moři již déle než týden hoří nizozemská dopravní loď Fremantle Highway s 500 elektrickými auty na palubě. Loď se nedaří a nepodaří uhasit, hasiči už ji pouze hlídají. Byla zatím odtažena z frekventované obchodní trasy, leč do oblasti chráněné seznamem světového dědictví organizace UNESCO. Kdyby se potopila, což nelze vyloučit, toxické látky z baterií aut ohrozí existenci vzácných živočichů v ještě vzácnější mořské oblasti.

Změní tato událost nějak pohled veřejnosti, automobilových výrobců a politiků na elektromobilitu? U těch posledně jmenovaných se to předpokládat nedá. Elektromobilita je politický program. Ten je a zůstane určující pro výrobce a stanoví vzorce chování spotřebitelů.

Ve společnosti posedlé udržitelností a „bezpečností“ to může vypadat jako paradox. Konkrétně u aut politici vynaleznou normu Euro 7, která má měřit otěry z pneumatik a brzdových destiček a snižuje množství oxidů dusíku vypouštěných z výfuků na normy „doporučené“ Světovou zdravotnickou organizací, která ty normy nedovede zdůvodnit. Snad jen tím, aby se snad něco nestalo někomu, kdo by si s celou rodinkou vyrazil k D1 na Chodově nadýchat se čerstvého vzduchu třikrát za den. Na takových podobných místech se ty emise skutečně měří. Nařizuje snížení stopových prvků rtuti z elektrárenských komínů na úroveň, kterou ani nedokážeme změřit, protože s pravděpodobností nižší než 50 % by na to mohl někdo umřít. Je zakázáno používat rtuťové teploměry, protože co kdyby si chtěl někdo líznout. Z moci úřední se vyměňovaly výtahy v celé EU, protože co kdyby nějaký upadl.

Nepochybně na různých podnikových poradách a v pracovních skupinách rozhodovacích orgánů se vyskytli technici a elektroinženýři, kteří nesměle podotýkali, že existuje určité malé, ale ne zanedbatelné riziko samovolného vzplanutí akumulátorů v automobilu. Patrně byli oslyšeni, ta pravděpodobnost je zkrátka minimální. Na to se odvolává také mj. Elon Musk, když už dříve vypočítal, že elektromobil má o 500 procent nižší pravděpodobnost požáru, než auta se spalovacími motory. Možná zatím ano, protože elektromobilů je maloučko ve srovnání s těmi výbušnými. Ale důsledky samovzplanutí elektrického auta jsou nesrovnatelné. Ta auta se prakticky nedají uhasit a jejich požár ohrožuje nejen jejich majitele, ale i široké okolí.

Hodnocení rizik má výsostně politické motivace. Havárie jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986 měla za následek zmrazení jaderné energetiky, včetně výzkumu a vývoje, v celé Evropě. Další havárie ve Fukušimě v roce 2011 donutila Německo k vypnutí všech jaderných elektráren v zemi. První z citovaných měla příčinu v selhání řízení jaderné reakce lidmi proti všem bezpečnostním pravidlům. Druhou citovanou způsobila přírodní, živelná katastrofa. Nešlo tedy o chybu technologickou, ani o chyby fyzikálních výpočtů či vlivem konstrukčních závad. Přesto reakce na obě události byly ultimativní.

Daly by se podobně srovnávat zatím ojedinělé případy zahoření elektroaut s mnoha případy požárů aut výbušných, k tomu přidat havárie ropných tankerů a likvidace ropných skvrn kolem těžních věží v mořích. Ty k ultimativním rozhodnutím nevedly. Podobná srovnání ale mají smysl snad jen pro diskuse na sociálních sítích. Zde se jedná o porovnání politických reakcí na podobná rizika. Hodnocení těchto rizik nejsou vědou o matematice, pravděpodobnosti, biologii ani fyzice, ale spadají pod sociologii, a způsoby jejich eliminace a volba zákonných prostředků jsou látkou pro politology.

Nežádejme zákaz elektromobilů. Byl by to stejný nesmysl, jako zákaz aut se spalovacími motory. Žádná instituce, směrnice, nařízení ani norma nezbaví nikoho rizika, ať už si říká Evropská unie, Volkswagen nebo Franta Novák. Rizika si musí každý zhodnotit a přijmout na vlastní triko.

Zdroj