Antarktické teploty nesedí na klimatické modely

Statečné meteorologické stanice v Antarktidě přinášejí překvapivá data, v nichž neslušně schází globální oteplování.

Začátek února přinesl kromě další várky úžasného jarního počasí i rozmařilý cirkus kolem prvního dílu čtvrté hodnotící zprávy Mezivládního panelu OSN ke změně klimatu (IPCC). Ihned po oficiálním uveřejnění se rozběhly organizované prvomájové oslavy. Mediální orgie nakonec nebyly tak hlučné, jak asi leckdo očekával. Přes apokalyptickou rétoriku těch, „co to s planetou myslí dobře“ totiž zjednodušený klimatický výcuc pro politiky nevyzněl nijak brutálně. Komentátoři neovlivnění oteplovací panikou se škodolibě pošklebují, že je oproti předešlé zprávě vlastně docela umírněná a že se vrací ke starším odhadům možného oteplování, přičemž roky vývoje hardware, software, klimatických modelů i záplava nových dat nepřinesly v odhadu teplé budoucnosti žádné ohromující zpřesnění.
Report IPCC halasně vytrubuje, že většina nárůstu globální teploty je vyvolána pozorovanou zvýšenou koncentrací skleníkových plynů s pravděpodobností vyšší než 90%. To je pravda víc, než 67% procent v předešlé zprávě, nicméně jisto stále rozhodně není . K tomuto je velmi poučné celkově příjemně vyvážené stanovisko Českého hydrometeorologického ústavu, v němž se doslova a poněkud šalamounsky praví „Zvýšené koncentrace antropogenní části skleníkových plynů přímo souvisí s vlivem člověka, nelze však ani z upřesněné spolehlivosti výsledků dovozovat žádné kvantitativní stanovení podílu člověka na globálním oteplování a následně na klimatické změně.“

Zásadním poselstvím celé slavné zprávy je, že se pozemské klima jako celek otepluje, jak jinak než naší vinou. Je nanejvýš pozoruhodné, že již v době přípravy této zprávy IPCC hodně lidí vědělo o minimálně dvou významných zdrojích dat, které si tím nejsou tak úplně jisté. Osel se již zmínil o podivném ochlazování horní vrstvy světového oceánu naměřeném celosvětovou sítí výzkumných plováků Argo, které podle všeho není možné připsat na úkor rozpouštějícího se ledu či podobných trivialit.

S druhou problematickou záležitostí nedávno přišel David Bromwich z Ohio State University, polární meteorolog a klimatolog řídící univerzitní Byrd Polar Research Center. V souhrnné zprávě o klimatu nejjižnějšího kontinentu uvedl, že antarktické teploty v závěru 20. století rozhodně neodpovídaly klimatickým modelům. Nejspíš v důsledku štvanic na nekonformní klimatology s odlišným názorem je ze svých dat viditelně nešťastný a snaží se to celé tak trochu zlehčit.

Nejsnazší by bylo říct, že se Antarktida neotepluje. Bromwich své výsledky komentuje tak, že je v kontinentální Antarktidě velmi těžké najít známky globálního oteplování. Inu, politika. A proč mu vyšlo, že se v Antarktidě neotepluje? Údajně třeba proto, že teplota je tam velmi proměnlivá. Severní konec antarktického poloostrova patří k místům s nejrychleji se měnící teplotou na Zemi, toho času se otepluje. Tím spíš je to ale zvláštní.

Dalším problémem má být, že v Antarktidě je jenom sotva stovka meteorologických stanic, a to navíc jenom krátkou dobu. Ve skutečnosti je ale relativně hustá síť meteostanic jen v USA a Evropě a moderní měření jsou velice mladá úplně všude bez výjimky. Přes vyslovené námitky se Antarktida prostě a jednoduše neotepluje, což je v přímém rozporu s klimatickými modely.

To ale není všechno. Bromwichův tým doložil, že za posledních 50 let nedošlo ke zvýšení sněhových srážek, což by se v důsledku globálního oteplování mělo dít. Zároveň došlo ke zvýšení intenzity západních větrů o 10-20%. To může hrát roli v rozpadu ledovců na Antarktickém poloostrově, v kontinentální Antarktidě ale už ne. Na druhou stranu, silnější větry více promíchávají oceán kolem Antarktidy, což ve svém důsledku snižuje teplotu a váže oxid uhličitý.

Bromwich navrhuje, že by za pozorovaným neoteplováním Antarktidy mohla být dnes již mediálně poněkud vyhaslá ozónová díra. Oteplovací a ochlazovací procesy v horních vrstvách atmosféry jsou ale známé ještě méně, než tady u nás dole a sám Bromwich nepůsobí příliš přesvědčeně. Navíc, pokud by to byla pravda a ozónová díra Zemi ochlazuje, tak se zelená hnutí dostanou do ošemetné situace.

Autor poněkud zvláštně uzavírá, že rozpor mezi klimatickými modely a Antarktickou realitou nezbytně neznamená, že ty modely jsou špatné, bohužel však již nenabízí možnost, jak v tom případě opravdu špatný model rozeznat. Podle něj není až tak divné, že globální klimatické modely nefungují na všech místech planety.

Ať už to je jak chce, příštích pár let ukáže, jestli náhodou nemá pravdu ruský příklad podle části médií „neexistujících“ vědeckých klimatických skeptiků Abdusamatov. Vedoucí laboratoří kosmických výzkumů Hlavní (Pulkovské) observatoře Ruské akademie věd totiž tvrdí, že naše klima řídí především Slunce a že se brzo budeme vzhledem k očekávanému poklesu sluneční aktivity divit. V tom případě by ochlazování světového oceánu a stav v Antarktidě byly jen první změny z velké taškařice s úplně opačným koncem, než předpovídá IPCC.

Zdroj