Saze

Během patnácti let lze vrátit teplotní poměry Arktidy tam, kde byly před sto lety. Jen musíme zacílit na toho správného „nepřítele“. Není jím populární oxid uhličitý ale čistý uhlík v podobě sazí.

Prý pláčeme celkem dobře, ale na úplně špatném „globálně ohřátém“ hrobě. Podle Marka Z. Jacobsona ze Stanfordovy university jsme příliš zahledění do boje s emisemi oxidu uhličitého a hrubě podceňujeme mnohem účinnější a v neposlední řadě lacinější cestu ke zvládnutí následků globálního oteplení. Jacobson vyzývá k razantnímu omezení produkce sazí. Svou vizi záchrany arktických ledů představil na 242. národním kongresu Americké chemické společnosti.

Stanfordský profesor rozhodně nepatří ke „klimaskeptikům“. Ve svém referátu vyšel z předpokladu, že tání arktického mořského ledu může dostat Zemi za kritický zlomový bod, po kterém už není pro globálně ohřátou Zemi cesty zpět. Volná mořská hladina pohlcuje více tepla než běloskvoucí mořský led. Až arktické ledy zmizí, bude se Země ohřívat ještě více a rychleji než dnes. S tak razantním ohříváním už si neporaíme. I proto stávající snahy o zastavení procesu postupného tání ledů v Arktidě podle Jacobsona nestačí. Pokud se ale pustíme do drastického omezování produkce sazí, můžeme během 15 let snížit teplotu v Arktidě o 3 °F (1,67 °C). O tolik se měla Arktida podle Jacobsona ohřát za posledních sto let.

„Žádné jiné opatření nepřináší tak rychlý efekt,“ řekl Jacobson. „Emise sazí jsou s ohledem na globální oteplování na druhém místě za oxidem uhličitým, ale jejich efekt byl v předchozích klimatických modelech hrubě podceněn. V důsledku toho nebyla vlivu sazí na klimatické změny věnována odpovídající pozornost v národních a mezinárodních právních normách cílených na boj s globálním oteplením. Na vrub emisí sazí padá asi 17 % globálního oteplení, což je více než u skleníkových plynů, jako je metan. Vliv sazí však lze agresivními opatřeními na národní i mezinárodní úrovni během 5 až 10 let snížit o 90 %.“

Mikroskopické částice uhlíku vznikají při spalování jak fosilních paliv tak i ekologických biopaliv. Hlavním zdrojem jsou nejen čmoudivé dieselové motory ale také ohníčky, nad nimiž si vaří a u nichž se hřejí miliony lidí ve třetím světě. Je jedno, jestli přitom spalují dřevo nebo sušený trus zvířat. S dýmem, jenž z jejich ohnišť stoupá k nebi, se do atmosféry dostávají saze a tam díky své černé barvě intenzivně pohlcují sluneční záření. Takto ohřáté saze vyzařují teplo do okolí a ohřívají atmosféru. Částice sazí pohlcují i teplo, které prošlo atmosférou a odrazilo se od zemského povrchu. V čistém ovzduší by toto záření uniklo zpátky do kosmu, mimo zemskou atmosféru. Saze tomu zabrání. To všechno činí podle Jacobsona ze sazí velmi silnou figuru v ostře rozehraném gambitu globálního oteplení.

Jacobson upozornil účastníky kongresu Americké chemické společnosti na dramatický rozdíl v životnosti oxidu uhličitého a sazí. Dnes vyprodukovaný oxid uhličitý přežije v atmosféře mnoho let. Saze tam vydrží jen pár týdnů. Pokud nebudeme neustále produkovat nové a nové saze, svět se tohoto černého sajrajtu rychle zbaví. Zatímco technologie pro omezení produkce oxidu uhličitého jsou „ve vývoji“, technologie pro omezení produkce sazí jsou již dostupné a nejsou příliš drahé. Pomocí filtrů lze například výrazně eliminovat únik sazí z dieselových motorů. V rozvojových zemích by pomohlo využívání vařičů a kamínek, v kterých dochází k dokonalejšímu spalování a z paliva nevzniká tolik sazí.

Omezení produkce sazí by mělo i další možná trochu nečekané efekty. Jacobson se zabýval účinky částic sazí, jež se nacházejí uvnitř vodních kapiček a mezi vodními kapičkami v oblacích. Došel k závěru, že saze dokážou mračna ohřát a tím je „vypálit“. V ovzduší znečištěném sazemi tak dochází k úbytku srážek.

Jacobson určitě neobjevil Ameriku. Hlasy volající po omezení produkce sazí zaznívají už delší dobu. Proč se snažíme o nemožné při omezení emisí oxidu uhličitého a proč se nesnažíme o možné při omezení emisí sazí? Možná i proto, že to s nápravou světa ekologickými technologiemi zdaleka není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Svědčí o tom i studie publikovaná nedávno v časopise Energy Policy. Její autoři Chris Cherry a Perry Gottesfeld poukazují ne velmi nepříjemné dopady rozmachu solární energetiky. Na první pohled by mohly být právě solární elektrárny řešením pro „kauzu saze“, protože z nich žádný dým s uhlíkovými mikročásticemi nestoupá. Tam, kde není k dispozici kvalitní rozvodná síť, však solární elektrárny potřebují baterie a baterie potřebují olovo. V zemích třetího světa není kvalitní rozvodná síť skoro nikde a olověné akumulátory tam patří k panelům sluneční elektrárny jako k velbloudovi hrb. Při získávání potřebného olova se jen v Indii a Číně dostane do životního prostředí 2,4 miliony tun tohoto kovu. To nezůstává bez následků.

Otravy olovem nejsou žádnou novinkou. Lidstvo s nimi má bohatou zkušenost z dob dávných i nedávných. Olovo dokáže poškodit nervový systém, ledviny, oběhovou soustavu a v neposlední řadě má negativní dopad i na plodnost. Děti, které mají v krvi vysoké koncentrace olova, se hůře učí, špatně se soustředí a tíhnou k agresivnímu chování. Celkově tedy nepřináší olovo lidskému organismu nic, o co bychom měli stát.

Cherry a Gottesfeld došli na základě prognóz o investicích do solárních elektráren do roku 2022 k závěru, že pokud se tyto výhledy naplní, pak se do životního prostředí dostane množství olova odpovídající jedné třetině současné roční produkce tohoto těžkého kovu. V Číně skončí v životním prostředí asi třetina olova použitého k výrobě bakterií a v Indii je tento podíl asi pětinový. Tenhle problém se nevyřeší sám. Nevyhnije. Producenti baterií spotřebují 80 % světové produkce olova a světová výroba olověných baterií neklesá, ale naopak výrazně stoupá.

Podle Cherryho a Gottesfelda jsou výrobci elektřiny v solárních elektrárnách spoluodpovědní za současný nárůst znečištění životního prostředí olovem. S jásotem nad každým solárním panelem vztyčeným kdesi s čínské, indické, africké či jihoamerické dědině bychom měli počkat až do chvíle, kdy si budeme jistí, kde skončí olovo z akumulátorů, jež jsou na panel připojené. A stejně tak by z nás mělo vyvanout celoevropské omámení biopalivy tváří v tvář faktu, že významně přispívají k produkci sazí a ke všemu, co s sebou přítomnost mrňavých černých částic v životním prostředí nese. Místo toho se stáváme obětmi prapodivně černo-bílého vidění. Bílé lední medvědy na mizejícím bílém arktickém ledu vidíme a přesvědčivě pro ně slzíme. Před černými sazemi z našich aut na témže ledu raději přivíráme oči.

Zdroj