Ucpávání vrtu po americku

Katastrofa v Mexickém zálivu má být novým 11. zářím, nechal se slyšet prezident Obama. Při takových slovech bychom měli zpozornět.

Když jsem před časem psal o mediálním nadýmání islandské sopky a vyslovil řečnickou otázku, co po strašácích mezinárodního terorismu, všemožných chřipek a slintavek či zmíněném vulkánu přijde příště, netušil jsem, že je za dveřmi zbrusu nová katastrofa.

Protože médiím neradno věřit, je otázkou, zda přijmout tvrzení o tom, že únik ropy z prasklého potrubí plošiny Deepwater Horizon je největší pohromou svého druhu v historii. Stejně jako můžeme úspěšně pochybovat o tom, zda je pravda, když se píše, že se vrt už podařilo utěsnit. Dost možná, že ropa stále uniká a unikat bude. Protože se do hlubin moře jen těžko vypravíme, jsme odkázáni jen na tvrzení sdělovacích prostředků a politiků. Takže vlastně nevíme nic.

Tak jako tak bychom ale měli tomuto případu věnovat pozornost. Už jen proto, že americký prezident prohlásil, že tato katastrofa bude nové 11. září. To by nám mělo být podezřelé.

Dnes už více než polovina Američanů nevěří oficiální verzi o 11. září a mnozí z nich tuto událost považují za tzv. „inside job“, tedy řízenou operaci, na které se podílela sama vláda. Přirovnává-li Obama neštěstí v moři k útoku na Dvojčata, je na místě se ptát, zda i v Zálivu se nepostupuje podle předem domluveného scénáře. Nebo zda alespoň někdo nemá zájem, aby pohroma, když už nastala, nebyla zažehnána tak rychle.

Na internetu je takových úvah přehršel. Ale i v běžných sdělovacích prostředcích, které nelze podezírat z toho, že by nám chtěly říkat pravdu, občas problesknou zajímavé zprávy. Jako naříklad ta, že jeden z šéfů firmy British Petroleum (BP), které vrt patří, prodal měsíc před katastrofou své firemní akcie. Jakoby věděl, že jejich cena pak půjde strmě dolů. Také Goldman Sachs prodala 44 procent svých akcií v BP pár týdnů před výbuchem plošiny.

Jako podivná souhra náhod působí i skutečnost, že firma Halliburton Dicka Cheneyho, která prováděla část prací na zmíněném vrtu, koupila zase pouhých deset dní před explozí speciální firmu zabývající se likvidací ropných havárií.

Ale netřeba hledat senzace. K zamyšlení stačí už jen prostinká otázka, jak je vůbec možné, že se prasklou rouru nedaří už od dubna ucpat. Člověk se nemůže zbavit dojmu, jakoby se jí ucpat nemělo podařit. S řešením nikdo nespěchá, šéf BP klidně odjede na jachtařské závody, firma ubezpečuje celý svět, že do týdne proud ropy určitě zarazí a přitom plynou týdny a měsíce. A nic. Jediné, co se BP daří, je rozprašovat do moře tisíce galonů toxického rozpouštědla Corexit, které je ještě nebezpečnější, než sama ropa.

Ne, nejsem ekolog, nemám rád Greenpeace, ale tato liknavost je až podezřelá. Společnost se prostě nechová tak, jakoby čelila největší katastrofě svého druhu. Což může znamenat, že jí nečelila a média vše jen nafoukla, a nebo – což je ještě horší – neměla se v jejím zastavení přetrhnout spěchem, protože i odstraňování ropné havárie je dobrým byznysem.

Možná, že až tento text vyjde, bude už vrt definitivně ucpán. Přesto – nevědět si rady s uzavřením prasklého potrubí a nechat prýštit 210 tisíc galonů ropy denně do moře po dobu několika měsíců je přinejmenším podivné, i kdyby se zahrazení vrtu nakonec po uzávěrce Xantypy nakrásně podařilo.

A pokud ne, bude ropa z vrtu stříkat ještě další měsíce, nebo možná roky, jak některé pesimistické předpovědi tvrdí? Nemluvě o studiích, které varují před kilometrovými bublinami metanu, který prý může kdykoli explodovat.

Protože ale nikdo z nás není odborník na hlubinné vrty, asi nad tím mávneme rukou. Kdo může vědět, jak to bylo ve skutečnosti? Dříve než ale na téma rezignujeme a vrátíme se raději k našim všedním úvahám o věcech, které máme přece jen více pod kontrolou, než těžaři z BP své černé zlato, zkusme si ale položit onu pověstnou otázku. Qui bono?

Odpověď můžeme mezi řádky vycítit z už zmiňovaného výroku prezidenta Obamy: „Myslím si, že stejným způsobem, jakým naši zranitelnost a naši zahraniční politiku jasně formovalo 11. září, bude tato katastrofa formovat to, jak budeme přemýšlet o životním prostředí a energetice v mnoha následujících letech,“ řekl až příliš prorocky. Katastrofa bude mít trvalý vliv na americkou politiku životního prostředí, prohlásil.

Obama prý neví, zda národ přejde z ekonomiky založené na ropě už za jeho života, ale jedno ví jistě – „nyní je čas začít dělat vše pro přechod a investice do nového způsobu podnikání s energiemi.“ Úsilí by se podle něj mělo zaměřit na „obnovitelné zdroje.“

Nejsme už náhodou doma? A není právě toto vysvětlením celé tragédie? Vyrob krizi a pak přijď s řešením. Nech prýštit ropu dostatečně dlouho, aby pak všichni s úlevou přijali jakékoli opatření, které by za normálních okolností bylo neprůchodné. Nic nového pod sluncem.

Až tedy příště Obama představí nový plán a ospravedlní ho únikem ropy, pak vězme, že nic se neděje náhodou. Ani katastrofa v Zálivu.

Mimochodem. Víte, že BP dostala povolení těžit ve Středozemním moři?

vyšlo v časopise Xantypa 9/2010