Quo vadis, elektrický věku

Od Voltova převratného vynálezu uplynula už více než dvě staletí. Zatím se nezdá, že by doba elektrická měla kdy skončit, ale že je elektrický věk na rozcestí, o tom není pochyb.

Na řešení čeká řada problémů. Dokáže planeta dopřát vysoký standard moderní společnosti, která se bez elektřiny rychle ocitá v době kamenné, všem svým obyvatelům? Jak dlouho nám ještě pro výrobu elektřiny vydrží fosilní zdroje vznikající dlouhé milióny let? Lze vůbec zajistit dostatek energie v každém okamžiku, kdy si to uživatelé přejí?

Odpovědi se pohybují od skeptického „nevím“ po optimistické „dokážeme všechno“. Převládají však, jak jinak v době mediální zkratky, návrhy jednoduchých, snadných a jediných správných řešení. Jejich dopady už autory ani interprety příliš nezajímají.

Nejsilnější evropská ekonomika se rozhodla zamířit plnou parou k obnovitelné energetice, která jediná má podle svých propagátorů a realizátorů budoucnost. Zní to logicky: nové technologie nebývale zefektivňují provoz větrných parků i fotovoltaických polí. Průlom v této sféře přinese vedle spousty nových pracovních příležitostí také šanci těžit z něj z pozice průkopníka. A navíc všechny tyto zdroje neprodukují skleníkové plyny, které hrozí zničit zemské klima – a tedy zásadně změnit, ne-li zničit fungování lidské společnosti.

Vypadá to velmi jednoduše. Odstavíme nejprve atomové, a posléze uhelné elektrárny, během přechodného období si vystačíme s plynem a vystavíme desítky, stovky tisíc megawattů ve větrných a solárních elektrárnách. A kolem roku 2050 už budeme v obnovitelném ráji! Tak to narýsoval už před téměř desetiletím tehdejší spolkový ministr životního prostředí v kabinetu velké koalice a dnešní předseda německé sociální demokracie Sigmar Gabriel.

Aby se tak stalo, chybí jen maličkost: Naučit se skladovat elektřinu, neboť o ni jde při používání termínu „energie“ v dnešní době. Skladovat ji ve velkém množství a tak, aby byla dostupná v každém okamžiku. Tohle však zatím s přijatelnými ztrátami (asi 15 %) umíme jen a pouze v přečerpávacích vodních elektrárnách. Všechny další návrhy narážejí, dost možná zatím, na nepřekonatelné překážky – počínaje cenovými a konče účinností přeměny.

Veškeré skladování v podobě vodíku či jiných plynů, stlačeného vzduchu apod. významně snižuje účinnost i hluboko pod úroveň klasické parní turbíny se zhruba 45 procenty. Takže i kdybychom vyprodukovali v obnovitelných zdrojích stejné množství elektřiny, jako vyrábíme dnes s využitím uhelných, jaderných či plynových bloků, a dokázali ji uskladnit v desítkách nových přečerpávacích elektráren, ke skutečnému využití by nám jí zůstala v nejlepším polovina. Nemluvě o tom, kde ta velká vodní díla postavíme.

Máme tedy na vybranou. Stoprocentně obnovitelnou energetiku, anebo co nejširší energetický mix. První volba znamená riziko omezování spotřeby nebo i výpadků dodávek elektřiny i v zemích s bohatým větrným a slunečním potenciálem.

Druhá volba nám přinejmenším umožňuje tento standard udržet. Navíc vytváří časový prostor pro výzkum a vývoj způsobů, jak skladovat elektřinu, či případný nástup, jakkoli se nyní nejeví reálný, nového, postelektrického věku.

Na současném rozcestí se musíme rozhodnout pouze a jedině na základě racionálního zhodnocení všech možností a okolností, nikoli na základě ideologie. Jinak nastoupíme cestu do věku předelektrického.

Právo, 14.2.2012