Quo vadis, elektrický věku

Uveřejněno dne 6 března 2012 000 12:28

elektrina2Od Voltova převratného vynálezu uplynula už více než dvě staletí. Zatím se nezdá, že by doba elektrická měla kdy skončit, ale že je elektrický věk na rozcestí, o tom není pochyb.

Na řešení čeká řada problémů. Dokáže planeta dopřát vysoký standard moderní společnosti, která se bez elektřiny rychle ocitá v době kamenné, všem svým obyvatelům? Jak dlouho nám ještě pro výrobu elektřiny vydrží fosilní zdroje vznikající dlouhé milióny let? Lze vůbec zajistit dostatek energie v každém okamžiku, kdy si to uživatelé přejí?

Odpovědi se pohybují od skeptického „nevím“ po optimistické „dokážeme všechno“. Převládají však, jak jinak v době mediální zkratky, návrhy jednoduchých, snadných a jediných správných řešení. Jejich dopady už autory ani interprety příliš nezajímají.

Nejsilnější evropská ekonomika se rozhodla zamířit plnou parou k obnovitelné energetice, která jediná má podle svých propagátorů a realizátorů budoucnost. Zní to logicky: nové technologie nebývale zefektivňují provoz větrných parků i fotovoltaických polí. Průlom v této sféře přinese vedle spousty nových pracovních příležitostí také šanci těžit z něj z pozice průkopníka. A navíc všechny tyto zdroje neprodukují skleníkové plyny, které hrozí zničit zemské klima – a tedy zásadně změnit, ne-li zničit fungování lidské společnosti.

Vypadá to velmi jednoduše. Odstavíme nejprve atomové, a posléze uhelné elektrárny, během přechodného období si vystačíme s plynem a vystavíme desítky, stovky tisíc megawattů ve větrných a solárních elektrárnách. A kolem roku 2050 už budeme v obnovitelném ráji! Tak to narýsoval už před téměř desetiletím tehdejší spolkový ministr životního prostředí v kabinetu velké koalice a dnešní předseda německé sociální demokracie Sigmar Gabriel.

Aby se tak stalo, chybí jen maličkost: Naučit se skladovat elektřinu, neboť o ni jde při používání termínu „energie“ v dnešní době. Skladovat ji ve velkém množství a tak, aby byla dostupná v každém okamžiku. Tohle však zatím s přijatelnými ztrátami (asi 15 %) umíme jen a pouze v přečerpávacích vodních elektrárnách. Všechny další návrhy narážejí, dost možná zatím, na nepřekonatelné překážky – počínaje cenovými a konče účinností přeměny.

Veškeré skladování v podobě vodíku či jiných plynů, stlačeného vzduchu apod. významně snižuje účinnost i hluboko pod úroveň klasické parní turbíny se zhruba 45 procenty. Takže i kdybychom vyprodukovali v obnovitelných zdrojích stejné množství elektřiny, jako vyrábíme dnes s využitím uhelných, jaderných či plynových bloků, a dokázali ji uskladnit v desítkách nových přečerpávacích elektráren, ke skutečnému využití by nám jí zůstala v nejlepším polovina. Nemluvě o tom, kde ta velká vodní díla postavíme.

Máme tedy na vybranou. Stoprocentně obnovitelnou energetiku, anebo co nejširší energetický mix. První volba znamená riziko omezování spotřeby nebo i výpadků dodávek elektřiny i v zemích s bohatým větrným a slunečním potenciálem.

Druhá volba nám přinejmenším umožňuje tento standard udržet. Navíc vytváří časový prostor pro výzkum a vývoj způsobů, jak skladovat elektřinu, či případný nástup, jakkoli se nyní nejeví reálný, nového, postelektrického věku.

Na současném rozcestí se musíme rozhodnout pouze a jedině na základě racionálního zhodnocení všech možností a okolností, nikoli na základě ideologie. Jinak nastoupíme cestu do věku předelektrického.

Právo, 14.2.2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist