S perem v ruce, s ohněm v srdci

Uveřejněno dne 12 dubna 2012 000 13:53

britainV únoru 2007 jsem z vlastní iniciativy přestal psát pro Britské listy, s nimiž jsem se tehdy rozešel v názoru na redakční postupy. Teď jsem se rozhodl porušit to. Jedna z kauz, kterým jsem se v Britských listech před lety věnoval, totiž získala nečekanou pointu.

V lednu 2004 otiskl Reflex článek Václava Vašků, propagující pražskou výstavu indického fotografa Raghu Ráje. Jeho snímky zobrazovaly oběti havárie chemičky firmy Union Carbide v indickém Bhópálu v prosinci 1984. Mělo to ale jednu chybu: u článku nebylo uvedeno, že Vašků je bývalý aktivista Greenpeace, který se právě bhópálskou katastrofou podrobně zabýval. Bhópál jsem navštívil také a na podzim 2003 o něm pro Českou televizi připravil reportáž do pořadu Fakta. V této souvislosti jsem zjistil, že Greenpeace katastrofu zneužili k rozsáhlé fundraisingové kampani, z jejíhož výtěžku ale oběti havárie dostaly jen směšnou almužnu.

Když jsem pak kliknul na stránku české pobočky Greenpeace, věnovanou Rájově pražské výstavě, vybafla na mne mohutná výzva: „Podpořte toxickou kampaň Greenpeace!“ Článkem Václava Vašků tedy Reflex pomohl Greenpeace vydělávat na lidském utrpení. Redakce mi sdělila, že šlo o editorskou chybu – o předchozím angažmá „nezávislého publicisty“ prý v Reflexu nikdo nevěděl. Článek, ve kterém jsem pak na tyto souvislosti poukázal, vyvolal doslova bouři, stejně jako moje reportáž o Bhópálu pro Českou televizi.

Greenpeace mne obvinili ze lži a stěžovali si Radě ČT. Ta se však podrobně seznámila s informacemi, kterými jsem svoje tvrzení o zneužívání tragédie k fundraisingu podložil, a jejich stížnost zamítla. Čísla totiž hovořila jasně. Celkové roční příjmy Greeenpeace z fundraisingu se pohybují kolem 160 milionů eur. Oběti katastrofy od Greenpeace dostaly 70 000 eur, což je zhruba rovno ročním platům fundraiserů pouhých dvou z celkem asi čtyřiceti poboček nadnárodního koncernu.

Greenpeace nepomohlo ani když si z Indie účelově objednali „rozhořčený dopis“ dvou obětí havárie. To, jsem tvrdil, podle nich nebyla pravda. Na první pohled to snad vypadá působivě, ale na druhý pohled je to demagogické a nesmyslné. Copak dvě indické ženy mají přístup do účetnictví nadnárodního zeleného koncernu? Sledovaly a prověřovaly snad toky peněz, které byly jejich jménem vybrány? Porovnávaly celkový výtěžek kampaně a směšný podíl, který z ní oběti dostaly?

Pokud snad někoho baví šťourat se v sedm let staré minulosti podrobněji, tady je pár odkazů:

ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Navzdory tomu, že jsem spor o fakticitu svých tvrzení „ustál“ (a to i před Radou České televize), se do mne v Reflexu pustil tehdejší šéf reportérů Tomáš Feřtek. Snažil se prosadit, abych pro časopis už nadále nesměl psát. Razanci jeho útoku jsem nechápal do chvíle, než mi jiný zdroj v redakci sdělil, že Greenpeace Reflex vydírají. Pokud prý se mnou časopis nepřeruší spolupráci, přestanou Feřtekovi dodávat tipy a informace pro jeho ekologické reportáže. Později jsem navíc zjistil, že pro jiné ekologické organizace Feřtek přímo pracuje.

Do bouřlivé e-mailové korespondence, která celou „aféru“ provázela, se zapojil i tehdejší redaktor Reflexu Michal Komárek. Snahy o moje „vyhození“ hlasitě obhajoval. Ani jemu se nelíbilo, že jsem v zákulisí Greenpeace vypátral věci, které měly zůstat před veřejností pečlivě skryty. Tehdejší vedení Reflexu však snahu dvou redaktorů o mé umlčení nepodpořilo. Žádné oficiální sdělení, že už do časopisu nesmím psát, jsem nikdy nedostal. Přesto jsem ale s Reflexem přestal spolupracovat z vlastního rozhodnutí. Příčilo se mi spojovat své jméno s časopisem, který sice vnějškově svou imidž staví na kontroverzních názorech a subjektivním autorském přístupu, ale jehož redaktoři volají po zákazu externisty, který jim osobně „šlápne na kuří oko“. Považoval bych to za pokrytecké.

A tak už jsem jen z povzdálí sledoval, jak Michal Komárek zamořuje Reflex agendou, která je v příkrém rozporu s programově politicky nekorektním a liberálním směřováním časopisu. Jednostranné protlačování výhod pro národnostní menšiny, „multi-kulti“, feminismus, ochrana „práv“ zvířat, ale hlavně ekologismus: šílené vize globálního oteplování, dobrovolná skromnost, princip předběžné opatrnosti, laciné kopání do klimaskeptiků… Chvílemi jsem měl pocit, že čtu Sedmou generaci, Strážnou věž nebo věstník Greenpeace, a tak jsem Reflex nakonec číst přestal.

Nechci samozřejmě přeceňovat vliv jednoho autora, ale i to mohla být jedna z příčin začátku pádu prodaného nákladu. Časopis totiž původně zobrazoval svět „jinak“. Teď v něm ale čtenáři nacházeli stejně opatrnickou politicky korektní ideologii, jako v desítkách jiných tiskovin na trhu. Přestal se odlišovat, až na to málem umřel. Nové vedení redakce teď Reflex resuscituuje tvrdou bulvarizací, ale to už je jiná kapitola.

Pomyslným žurnalistickým dnem Michala Komárka byla v Reflexu reportáž „Noc s Greenpeace na kótě 718“ – propagandistická agitka proti radaru, napsaná jednostrannou optikou aktivisty zeleného hnutí. A teď slíbená pointa: loni v prosinci se Komárek stal programovým ředitelem Greenpeace . Ve skutečnosti jím už ale byl pomyslně před lety v Reflexu. Jen se k tomu tehdy otevřeně nehlásil.

Proč o tom všem píšu? Rozhodně ne z osobní ukřivděnosti či msty. Ve sporu o Bhópál jsem tehdy zvítězil a „nánosy“ z dávných e-mailových diskusí a polemik v sobě sedm let opravdu nevláčím. Věc má ale obecnou platnost. Řada českých mediálních „gatekeeperů“ v sobě nosí nejrůznější ideologické bariéry, které jim brání pouštět do novin a časopisů témata, v nichž jsou pocitově zainteresováni. Jako kdybyste napsali komentář o porážce Sparty Praha a odpovědný redaktor byl náhodou sparťan… Podobou negativní zkušenost mám třeba s Josefem Landergottem z Týdne. Před lety jsem mu nabídl článek o soudním sporu Greenpeace s německým mlékárenským koncernem Muller o geneticky modifikované potraviny. Řekl mi, že to neotiskne, protože prý „fandí ekologům“. Výsledkem je pak plochá mediální krajina a zamrznutá veřejná diskuse.

A navíc: když se na některé bývalé tváře z médií podíváte prizmatem toho, co dělají dnes, často vám zpětně „docvakne“, že takoví vlastně bývali už kdysi ve svých textech. Naštěstí pro čtenáře je to ale jednosměrná cesta bez možnosti návratu. Jakmile se jednou stanete programovým ředitelem, tiskovým mluvčím, PR agentem nebo aktivistou nevládní organizace, už nikdy nemůžete být znovu novinářem.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist