Lomborg: Za znečištění přírody může chudoba

Ekologie je luxus pro bohaté. Nejprve musíme mít co jíst. Vzkazují chudí tohoto světa na červnovou monstr eko konferenci Rio+20. Po 20 letech se do Ria vrací konference, kde bylo přijato rozhodnutí snižovat skleníkové plyny (UNFCCC)

Bjorn Lomborg on the Rio Green Summit: Poverty Pollutes (28.května 2012)

(Výtah z textu přeložil Vítězslav Kremlík)

Na fosilních palivech stojí téměř každý aspekt naší civilizace. Jak můžeme čekat, že se jich svět vzdá, pokud nemá levnější alternativu?

Ekonomické modely ukazují, že kdyby došlo k plné aplikaci Kjotského protokolu, svět by to stálo asi 180 miliard USD ročně. Za sto let takové politiky by se však dosáhlo jen prakticky neměřitelného snížení teplot o 0,004°Celsia.

Dnes panuje velký povyk kolem údajných „léků“ na změnu klimatu jako jsou biopaliva  a solární panely, ale tyto zelené technologie zatím skutečným řešením nejsou. Dokud jsou větrné turbíny a solární panely dražší než fosilní paliva a navíc vyrábějí energii jen někdy, nemohou nikdy být velkým příspěvkem k našim dodávkám energie.

Německo má největší spotřebu solární energie na hlavu a přesto tak vyrábí jen 0,3 procenta své energie. A aby dosáhlo této pozice světové jedničky, zaplatilo 130 miliard dolarů za energii, která má hodnotu pouhých 12 miliard dolarů. Za sto let touto politikou oddálí globální oteplování o 23 hodin.

Produkce biopaliv dnes spotřebuje 40 procent úrody obilnin v USA, ale zajišťuje jen 4 procenta paliva užívaného v USA v dopravě.

(Jak velkou hrozbu pro chudé země představují extrémy počasí?)  Od počátku 20.století úmrtnost při přírodních katastrofách jako jsou povodně, sucha, vlny horka, bouře, klesla o 97 procent či více. Dnes v rozvojových zemích tvoří oběti přírodních katastrof jen 0,06% všech úmrtí.

http://www.uncsd2012.org

Je znepokojivé, jak hluboká propast existuje mezi mocipány na červených kobercích konference OSN a mezi potřebami většiny lidí této planety.

Jedním z největších ekologických zabijáků v rozvojových zemí je problém, o kterém většina lidí v bohatých zemích neslyšela – kouř v budovách. Zvykli jsme si pokládat za samozřejmost, že stačí cvaknout vypínačem, když potřebujeme teplo či světlo. Ale 3 miliardy lidí v chudých zemích nemají jinou možnost než topit například krabicemi či trusem, aby si uvařili své jídlo a zahřáli se. Dýchací potíže plynoucí z vdechování kouře z ohňů zabijí ročně asi 1,4 až 2 miliony lidí – většinou žen a dětí. Pokud topíte zbytky obilnin a dřevěným odpadem, kvalita vzduchu u vás doma může být 10 krát horší než kvalita vzduchu venku a to i v těch nejvíce znečištěných velkoměstech třetího světa.

Pro více jak 1 miliardu lidí, kteří žijí z méně jak 1,25 dolaru na den, jsou strachy o životní prostředí vzdáleným luxusem. Když vaše rodina mrzne, pokácíte i poslední strom, abyste měli co přiložit pod oheň… A pokud nemáte žádné jistoty, zabezpečíte se nejlepším způsobem, co znáte. Tím, že budete mít co nejvíce dětí, aby se o vás na stará kolena měl kdo postarat. Bude vám jedno, jestli tak přispějete k přelidnění planety.

(poznámka: viz pojem „demografický přechod“)

Umožníme-li jim, aby zbohatli, budou moci uspokojit bezprostřední potřeby svých rodin jako je jídlo, čistá voda a vzdělání. A potom si teprve budou moci dovolit ten luxus začít se starat o životní prostředí.

Historie ukazuje, že když životní úroveň stoupne, znečištění klesá, lidé přestanou tolik kácet lesy… Zkrátka, dovolit lidem, aby se vyhrabali z bídy, je jedna z nejlepších věcí, které můžeme pro životní prostředí udělat. Přesto je v Riu důraz hlavně na vytvoření „zelené ekonomiky“.

Propaguje se, aby lidé snižovali svou spotřebu… Chudé země by prý měly usilovat o „revitalizaci venkovské ekonomiky, využít synergie plynoucí ze struktury spotřeby na nízko příjmové hladině.“ Zkrátka měli by se spokojit s bídou, kterou mají.

Ve své zprávě o „zelených pracovních místech“, kterou v loni publikovala Mezinárodní organizace práce, OSN prohlásila, že současný světový ekonomický model je selháním. „Model hospodářského růstu a rozvoje, který svět sledoval v uplynulých desítkách let, nepřinesl růst pro každého ani udržitelný rozvoj, který lidé po celém světě potřebují.“

Tak moment. Podívejme se na poslední letošní čísla o absolutní světové chudobě. V rozporu s černým hodnocením OSN lidstvo nikdy předtím nezažilo tak velký pokles chudoby ve světě. Počet lidí žijících v absolutní chudobě obrovsky klesl, z 52 procent v roce 1981 na 22 procent dnes (zdroj: Světová banka). Při současném ekonomickém modelu klimatický panel OSN očekává za sto let obrovské snížení světové chudoby, světový příjem na hlavu v dnešních rozvojových zemích by měl stoupnout více jak 23 krát. Jak tedy může OSN tvrdit, že takový ekonomický růst je nutno zastavit a nahradit „kompletní transformací technologie, na které je ekonomická činnost lidstva založena?“

Podívejme se třeba na Čínu. Tamější vůdci vytáhli za posledních 30 let z chudoby 600 milionů lidí a nebylo to tím, že by jejich ekonomika zezelenala. Dosáhli toho obrovským úspěšným růstem HDP, byť za cenu velkého znečištění.

Navzdory tomu, co jste mohli slyšet (Peking totiž také hraje tu zelenou západní frašku), Čína z větru získává jen dvacetinu procenta své energie a jednu polovinu tisíciny procenta ze solárních panelů. Čínští vůdci totiž vědí – stejně jako lídři Západu, navzdory své rétorice – že bohatství neplyne z dotování neúčinných technologie a že pracovní místa se netvoří zdaňováním zbytku ekonomiky, abychom mohli zaplatit neekonomická „zelená“ pracovní místa.

Měli bychom se zasadit, aby Summit Země začal znovu naslouchat potřebám lidí. Životní prostředí je důležité  – tak důležité, že bychom o něj měli pečovat chytře. To znamená už žádné Kjótské protokoly. Už žádné pralesy likvidující biopaliva, která vedou k hladomorům.

Místo toho bychom se měli orientovat na výzkum nových technologií – jen ty nám pomohou opravdu vyřešit oteplování…. Dokud nevynalezneme zelené technologie, které budou levnější než fosilní paliva, nehneme se z místa.

Ale zejména potřebujeme chytré investice do problémů, které nás pálí dnes. To znamená řešit chudobu způsobem, který dosáhne více než, že se dárce bude chvíli cítit hezky.

Ano, vařiče na solární energii mohou někde být dobrý nápad. Jenže daleko levnější, pružnější a užitečnější pravděpodobně budou ty technologie, které se nám osvědčily v minulosti – vařiče na plyn a na benzín.

Jakým právem říkáme, že by oni měli mít technologie, které jsou dražší a méně spolehlivé než ty, na které se spoléháme my?

Má-li budoucnost být taková, jakou opravdu chceme, je třeba vrátit se ke kořenům. A dělat zkrátka to, co funguje.

Zdroj