Oběti vraždících větrníků
Uveřejněno dne 3 července 2012 000 10:59
Nic není jen bílé nebo jen černé. Někdy je to prostě zelené. Jen španělské větrné elektrárny zahubí ročně až 18 milionů ptáků a netopýrů. Vadí někomu tahle hromada zvířecích mrtvol položená na oltář obnovitelných zdrojů energie?
Člověk mění krajinu od počátků svého evolučního vzestupu. Na tom není nic špatného, protože i mnozí živočichové dokážou s krajinou pěkně zamávat. Když se na řece usídlí bobři, změní nejen běh vody krajinou, ale zároveň drasticky ovlivní faunu a flóru v širokém okolí. Člověk je však v tomto ohledu skutečný mistr světa.
Naši dědové a pradědové vykáceli, zorali a požali kde co, aby se uživili. Na jedné straně nám tihle sekáči po sobě zanechali třeba krásné krkonošské louky. Na druhé straně jsme po nich zdědili i polabské „velké, širé, rodné lány“, jež jsou podle básníka „krásné na vše strany“. Dneska se generace starých hospodářů obracejí v hrobě, pokud vidí, jak na nejlepší půdě stavíme sklady, kolonie „šmoulích“ rodinných domečků nebo hypermarkety a jejich parkoviště. Kdyby mohli dávní sedláci vylézt ze svých rakví, asi by si hlavy ukroutili nad tím, že jejich dnešní následovníci už pomalu nesejí nic jiného než řepku, protože to je poslední plodina, u které mají díky byznysu s biopalivy jistotu, že na ní neprodělají gatě. Zmrtvýchvstalí zemědělci by těžko chápali, že na polích a lukách, kde se oni plahočili za pluhy taženými koňmi nebo kravami, dneska stojí lesy fotovoltaických panelů a vydělávají svým majitelům na chléb vezdejší. A už vůbec si asi netroufneme odhadnout, jak by se jim líbily větrníky, které se točí na kopci za vsí, za svistotu vrtulí vyrábějí elektřinu a vydělávají koruny. Naši předci sice měli slabost pro větrné mlýny, i když zdaleka ne takovou jako jejich nizozemští současníci, ale větrníkové monstrum vysoké 150 metrů švihající vzduch vrtulemi dvousetkilometrovou rychlostí je přeci jenom trochu jiná káva.
Zatímco těm zemědělcům, kteří stále ještě sejí a sklízejí, vyčítáme, že jejich vinou mizí z krajiny nejrůznější rostliny a živočichové, vůči těm, kteří na polích a lukách „sklízejí“ ekologicky vyráběné megawatty, jsme neuvěřitelně shovívaví. Podívejme se do Španělska. Má to tu výhodu, že země z Pyrenejského poloostrova je mimo náš píseček a těžko tak můžeme upadnout do podezření, že si ohříváme svou vlastní polívčičku. Na druhé straně je Španělsko stejně jako my členem Evropské unie, a tak s ním sdílíme všechny vymoženosti i trable unijního klimatu.
Španělsko má 18 000 větrných elektráren. Podle informací Španělské ornitologické společnosti zahubí tyhle obří větrníky ročně až 18 milionů kusů ptactva a netopýrů. Kočky zřejmě sežerou za rok ještě více ptáčků a také o skleněné plochy a okna si rozmlátí mozky na kaši úctyhodné hejno opeřenců. Zrada větrných elektráren spočívá v tom, že jim padá za oběť nečekaně vysoký podíl ptáků, kteří jsou ohrožení vyhubením. Ve Španělsku například rozsekají vrtule větrných elektráren úctyhodný počet supů bělohlavých nebo orlů iberských.
Velcí dravci mají tu smůlu, že za letu nevidí před sebe. Koukají jen dolů a do stran. Doposud jim to stačilo. Na rozdíl od člověka nerozesívá příroda po krajině překážky, které jsou relativně úzké ale přitom nebezpečně vysoké. S něčím takovým, jako dvě stě metrů vysoký stožár, se orel nebo sup v přírodě nepotká. Relativně úzké přírodní překážky, jako jsou osaměle rostoucí stromy, jsou mnohem nižší a pták létá v bezpečné výšce nad nimi. Nebezpečně vysoké překážky, jako jsou skalní stěny, jsou zase tak široké, že je pták zahlédne na okraji zorného pole dřív, než si o ně stačí rozbít lebku. Bohužel, větrník elektrárny je pro dravce neviditelný. Ptáci létají pod čepele jeho vrtulí jako odsouzenci strkající hlavu na popravčí špalek pod katovu sekyru.
Netopýři lopatky větrné elektrárny nepřehlédnou a dokážou se jim vyhnout. Díky echolokaci mezi rotujícími listy vrtule proklouznou. Bohužel, orientace založená na ultrazvuku je nevaruje před vzduchem „zředěným“ rotující vrtulí. Netopýří plíce jsou velmi choulostivý orgán a průlet zónou vzduchu s výrazně nižším tlakem je pro ně smrtící. Zvíře se zadusí vlastní krví z těžce poškozené plicní tkáně. Ve Spojených státech mřou netopýři po milionech na infekci označovanou jako „nemoc bilých nosů“. Větrníky ředící vzduch na klíčových místech netopýřích migračních cest mohou některým druhům zasadit příslovečnou poslední ránu.
Po celém světě rostou větrné elektrárny jako houby po dešti. Hlavním motivem pro jejich výstavbu není nějaké ušlechtilé hnutí mysli investorů, ale prostý kšeft. Na tom by nebylo nic špatného, protože zisk je hnací silou tržní ekonomiky. Jen by bylo férové to přiznat a nehalit výstavbu „větrníkových lesů“ a „fotovoltaických plantáží“ do roucha spasitele přírody, planety a potažmo i lidstva. Zatím majitelé větrných elektráren rozsah ptačích a netopýřích masakrů tají, aby to na jejich „přírodě prospěšný“ byznys nevrhlo špatné světlo. Evropa si vytyčila za cíl pokrýt pětinu své spotřeby energie z obnovitelných zdrojů, mezi nimiž patří větrným elektrárnám přední místo. Čína zvýší během tří let produkci elektřiny z větrníků o dvě třetiny. Všichni jásají a málokdo se ptá, čím vším za to zaplatíme. Nejde zdaleka jen o ptáky a netopýry. Infrazvuky z větrníků vybudovaných na pobřežních mořských mělčinách mohou narušit komunikaci a orientaci kytovců. Veřejnost však o téhle krvavé stránce kšeftu s energií z obnovitelných zdrojů informována není. Proč by také měla být. Je už dávno rozhodnuto. My alternativními zdroji energie přírodu zachráníme, i kdybychom ji přitom měli zničit. Hlavně že to sype.
A na závěr už jen srovnání dvou parametrů – pro pořádek opět ze Španělska.
Za prvé. Ročně se použije pro výzkum ve Španělsku asi 900 000 laboratorních zvířat – od rybek danií pruhovaných až po opice. Kvůli těm jsou nejrůznější aktivisté ochotni podniknout velmi razantní akce. Až dvacetkrát vyšší počet zvířecích obětí větrných elektráren je nechává v klidu.
A za druhé. Španělsko vyrábí v atomových elektrárnách zhruba stejně energie jako ve větrných elektrárnách a dalších obnovitelných zdrojích. Zatímco atomové elektrárny jsou cílem nejrůznějších kampaní a ataků, proti krvavému kšeftu s energií z větrných elektráren nikdo ani nepípne.
Člověk nemusí být ani sedlák, který povstal z hrobu a zhrozil se nad stavem naší krajiny, aby si jen smutně povzdechl: „Tak tohle mi hlava nebere, to je pro mě španělská vesnice.“
