Maurice Strong, šedá eminence OSN

Nikdy ho nikdo nezvolil. Neměl vzdělání. Přesto se stal pravou rukou šéfů OSN. Dokázal se k moci dostat ze zákulisí, postranními cestičkami. Aby prosadil tzv. zelenou ekonomiku, ať už to znamená cokoliv.

(Foto: Strong v kostýmu bondovského zloducha Blofelda, šéfa tajné organizace SPECTRE. fotomontáž)

Proč se letošní eko konference OSN „Rio+20“ nevyvedla? Na rozdíl od předchozích dvou konferencí (Summit Země v Rio de Janeiro 1992, konference ve Stockholmu 1972) tuto konferenci už neorganizoval jedinečný Maurice Strong.

V učebnicích dějepisu se o něm nepíše. V televizi o něm neuslyšíte. Nikdo ho nezná, přesto je to jedna z nejdůležitějších postav 20. století.

Nahlédněme do jeho pamětí „Where on Earth Are We Going“ (Random House, Canada, 1999). Je to příběh, jaký by si ani spisovatel nevymyslel. Vezměte si popcorn, tento referát z četby bude dlouhý.

============================

Jak chudý chlapec ke štěstí přišel

Maurice se narodil v roce 1929 v Manitobě. Vyrůstal v chudé rodině a zažil onu bídu za hospodářské krize. Nebýt hokynáře, který jim dával na dluh, neměli co jíst. Matka se z neustálého stresu nervově zhroutila.

Kladl si prý otázku, jak může taková bída existovat. „Proč se dveře továren zavírají, když je tu přece tolik lidí ochotných pracovat? Není s takovým systémem, který to dovolí, něco špatně?“ (str. 52). Později sám sebe označoval za kapitalistu metodou, ale socialistu přesvědčením.

Ve 14 letech utekl z domova, aby mohl vstoupit do armády. Byla druhá světová válka. Zfalšoval průkaz, aby to vypadalo, že už je plnoletý. Ale chytli ho a musel si pro něj přijet otec.

Během svého útěku zažil něco, co mu prý změnilo život. Sedí na nádraží, když tu v blátě na zemi zahlédne staré noviny. Náhodou jsou otevřené na stránce, kde Churchill a Rooseevelt oznamují úmysl založit OSN. Tehdy si chlapec prý slíbil, že v takové organizaci, která vybuduje na světě mír a sociální spravedlnost, chce jednou pracovat. (str. 37)

O pár let později mu rodiče dovolí odejít za prací. Vydá se do kanadské Arktidy, kde pracuje pro Hudson Bay Company a od traperů a Eskymáků vykupuje kožešiny. Říká, že se s domorodci sblížil a začal si cenit domorodé moudrosti.

Arktické noci jsou ale dlouhé, tak se zapíše do korespondenčního vzdělávacího kurzu pro prospektory. Eskymáci mu nosí kameny a pomohou vytvořit si docela rozsáhlou sbírku hornin. Záhy se ukáže, že to byl vynikající nápad.

Když má jet lodí z Arktidy domů, seznámí s bohatým excentrickým naftařem Billem Richardsonem (str. 68), přezdívaným též Divoký Bill. Čekání na loď je dlouhé, dají se do řeči a mladík s působivou geologickou sbírkou boháči padne do oka. Slovo dá slovo a Maurice začne pracovat u něj v Torontu. Dokonce u nich doma i bydlí. Přísahá ale, že s paní Richardsonovou nic neměl.

Richardsonovi, když slyšeli o snu mladíka pracovat v OSN, sehnali mu skutečně v OSN práci. Přes Paula Martina z kanadské delegace OSN. Mladý Maurice pracoval v New Yorku v OSN jako poskok, ale setkával se s hlavouny, poprvé se třeba setkal s Davidem Rockefellerem (jeho rodina darovala pozemky pro stavbu sídla OSN), který si mladíka všiml a oblíbil si ho.

Martin nemohl tušit, že mladík jednou bude bohatým podnikatelem a že Martinův syn, Paul Martin Jr bude začínat ve Strongově firmě a jednou se stane i kanadským premiérem.

Ropným magnátem

Brzy ale Maurice Strong pochopil, že bez vzdělání vždy zůstane v OSN jen poskokem. Zkusil si životopis vylepšit službou u kanadského letectva, ale jako pilot byl mizerný. Vrátil se tedy do ropného byznysu. Kariéra šla dobře. Stoupal nahoru. Ale pak si uvědomil, že nechce přece být naftař, ale sní o práci v OSN.

Vzal si dovolenou. Zcestoval Evropu i Afriku, byl i v Keni, kde jednou bude mít sídlo. Myslel, že mu taková zkušenost vylepší životopis. Po návratu si zažádal o místo v kanadském vládním odboru pomoci rozvojovým zemím. Byl ale odmítnut. Nemá prý dostatečnou kvalifikaci.

„Ale z této frustrace se zrodilo rozhodnutí. Když jsem byl na dně svého zklamání, zažil jsem jedno ze dvou zjevení, která určila můj život. Věděl jsem, co chci. Ale protože jsem postrádal minimální vzdělání, přímá cesta k mým cílům mi byla uzavřena. Nikdy se nedostanu dovnitř, když budu bušit na přední dveře. Neměl jsem peníze, utratil jsem je na cestách. Zbývala jediná cesta – dostat se dovnitř zadním vchodem. Musím si vybudovat úspěšnou obchodní kariéru… Možná jako obchodník si mohu získat takovou prestiž, abych si získal pozornost těch, kteří by mi mohli pomoci splnit moje cíle. Tehdy jsem už chápal, že moc lze posílit vlivem odvozeným ze rozsáhlých a rozmanitých sítí.“ (str. 86)

Kapitola se jmenuje: Zadním vchodem.

Zázračný mladík se stal presidentem ropné firmy Power Corporation. Snažil se být ale aktivní i v neziskovém sektoru, v YMCA a dalších filantropických organizacích. V neziskovkách si uděláte kontakty, které vám pomohou jinde.

„Časem jsem zjistil, že když mám tolik kontaktů v podnikové, politické a nevládní sféře, tak kontakty a přátelství vybudované v jednom světě se leckdy přelévaly do ostatních sfér. Nakonec bylo jen pramálo oblastí, kde bych neměl alespoň začátek sítě důvěryhodných spojenců.“ (str. 96)

Jako bohatý průmyslník se stýkal s kanadským premiérem (Pearson, pak Trudeau) i ministrem zahraničí (Paul Martin Sr.). Přes Martina se dostal k ředitelování v External Aid Office (CIDA) pro rozvojovou pomoc – tam, kde ho kdysi odmítli. Jaká satisfakce!

Jeho aktivity jsou nespočetné. Například byl ve vedení Rockefellerovy nadace (trustee, červenec 1971-77). Byl v radě Rockefellerovy university (1972-78).

Jak Maurice zezelenal

Strong nikde nezmiňuje své členství v Římském klubu. Jen na str. 116 píše. „Tehdy jsem narazil na článek od italského průmyslníka Aurelio Pecceiho, kde líčil svůj pesimistický pohled na to, čemu říká „osud lidstva“… Udělalo to na mne takový dojem, že jsem ho jel navštívit do Říma. Zjistil jsem, že je to okouzlující, přesvědčivý a velmi inteligentní člověk. Od počátku jsem k Pecceimu cítil velkou blízkost, stali jsme se přáteli a spolupracovníky.“

Zatímco doposud se věnoval neziskovkám zaměřeným na filantropii obecně, nyní se zaměření náhle mění. Strong pochopil Pecceiho geniální strategii a stává se apokalyptickým environmentalistou.

V roce 1969 OSN na švédskou iniciativu rozhodla, že ve Stockholmu uspořádá v roce 1972 konferenci o životním prostředí. Přípravy dlouho ale stály na mrtvém bodě. Švédové nakonec přes síť známostí kontaktovali Stronga, jestli by se nechtěl ujmout organizace. Šéf OSN U Thant byl pro. Strong po tom skočil, přestože dostat k jednomu stolu zástupce všech států byl šílený úkol. Západ odmítal pozvat NDR, kterou neuznával. SSSR proto nakonec konferenci bojkotoval.

V rámci organizace konference poprvé vidíme, jak Strong manipuluje vědou. Na jeho objednávku a za jeho peníze vědci Barbara Ward a René Dubois napsali knihu „Only One Earth“ (Jen jediná Země). To jsme pak viděli ještě mnohokrát – vědci píší, co si politik objedná.

Aby do Stockholmu dostal alespoň zástupce rozvojových zemí, bylo třeba získat si podporu Indie. Všichni ho ujišťovali, že se k premiérce Gándhíové ani nedostane. Ale on se znal s jedním z předních indických intelektuálů G.P. Parthasarthy, který byl zase přítelem Gándhíové. A tak díky osobním stykům dostal audienci i její souhlas. (str. 127)

Program, který z konference vzešel, měla realizovat a na plnění dohlížet nová instituce zvaná UNEP (United Nations Environmetnal Programme). Keňský diktátor Jomo Kenyata (vůdce povstání Mau Mau) nabídl Nairobi jako sídlo. Za prvního šéfa UNEP byl navržen Strong. Jako organizátor celé konference byl jasnou volbou. Jiné jméno by vedlo k tahanicím.

V Nairobi mu vláda nabídla luxusní mrakodrap v centru, Strong ale chtěl pro ekologickou organizaci něco více přírodního. Koupil rozlehlou farmu na okraji města a zde postavil bukolickou stavbu. Strong tam poprvé jel oklikou přes Egypt, aby přemluvil Mostafu Tolbu (který se mu osvědčil jako organizátor ve Stockholmu), aby se stal jeho zástupcem (a pak nástupcem) v UNEP. Tolba byl dobrý učeník a záhy převzal Strongův apokalyptický jazyk.

Strong: „Jedním z našich prvních úkolů byla změna klimatu a v roce 1973 jsem uspořádal vědeckou konferenci, která měla zhodnotit stav poznání této vynořující se záležitosti. UNEP se v tomto směru tak stal lídrem, zejména díky úsilí mého kolegy a nástupce Mostafy Tolby a to nakonec vedlo k založení IPCC, panelu předních vědců, kteří poskytují objektivní analýzy a rady.“ (str. 139)

Když byla UNEP vybudovaná a rozjetá, Strong pokládal úkol za splněný a vrátil se do Kanady do ropného průmyslu. Na žádost premiéra Trudeaua se stal ředitelem nedávno znárodněného ropného průmyslu, firmy Petro Canada. Kanadští podnikatelé znárodnění pokládal za obyčejnou bolševickou krádež. Ironií osudu sídlo Petro Canada bylo z červených cihel a náměstí, kde se nacházelo, tak dostalo přezdívku „Rudé náměstí“ (str. 140)

Když končil v Petro Canada, kanadský premiér Trudeau ho přemluvil, aby kandidoval ve volbách. Že potřebuje lidi. Strong ale byl na denním světle neobratný, uměl se pohybovat jen v zákulisí. Nakonec svou kandidaturu stáhl. „Později paranoidní pravice tvrdila, že jsem odstoupil, že jsem si uvědomil že mohu získat větší moc, když zůstanu ve stínu jako nevolený manipulátor světové politiky. Nebyl jsem si jistý, zda mám být rozčilen či polichocen.“

Duchovní guru

Strongovy paměti začínají sci-fi povídkou. „Zpráva pro akcionáře Planety Země s.r.o.“ V roce 2031 prý celý svět bude v rozkladu, sužován hurikány, epidemiemi a horkem, lidé budou umírat jako mouchy. Strong sní, že chaos přiměje lidi, aby se sjednotili v jediné víře:

„Jednou z nejdramatičtějších událostí minulého roku je vznik nového hnutí za duchovní sjednocení, které vede charismatický vůdce, který si říká Tadi… Tadi přesvědčivě dokázal izolovat základní duchovní a morální hodnoty, které jsou všem světovým náboženstvím společné… Překvapivé je, že k poselství Tadiho se přihlásily víry celého světa.“ (str. 20)

Základy pro tuto vizi položil Strong v 70. letech. Při práci pro firmu AZL Resources narazil na ranč Baca Grant v údolí San Luiz Valley v Coloradu. Ranč nese jméno po Marii Luise Cabeza Vaca, která provázala na výpravě španělského conquistadora Coronada a tuto půdu dostala od krále.

Strong píše, že tento ranč se stal v 80. letech jeho domovem. S manželkou tu vybudovali apokalyptickou duchovní komunitu. Šambala Skalistkých hor tomu někteří říkají. V pamětech ale mlčí o apokalyptickém proroctví místního blázna Andersona. Mlčí o zjevení hořícího keře. Jen letmo se zmiňuje o duchovní povaze“ náboženské komunity, kterou tu s manželkou vytvořil – shromáždili tu představitele církví z celého světa.

Zato se snaží vysvětlit a omluvit svoje tehdejší snahy čerpat zdejší podzemní vodu a prodávat ji do Kanady. A o tom jak se tomu místní usedlíci stavěli na odpor. Místní to dali k soudu a nakonec vyhráli. Připomínám, že tato epizoda inspirovala film s Jamesem Bondem – Casino Royale. Dominic Greene – Maurice Strong, průhledná slovní hříčka.

Strong byl všudypřítomný. Byl například ve vedení Světového ekonomického fóra (Foundation Director of the World Economic Forum), které se každý rok schází v Davosu. Zásluhou lidí jako Strong davoská kultura (Davos Men, světová elita, která létá z konference na konferenci) dříve orientovaná na volný trh, zezelenala.

Miliardář Ted Turner (zakladatel CNN) jednou Stronga požádal, aby předsedal jeho Better World Society. Uprostřed oběda v restauraci prý Ted náhle položil příbor, kleknul si před zraky celé restaurace a prosil Stronga, aby to místo vzal. (str. 185)

Maurice se znal s různými celebritami. Třeba s herečkou Shirley McLane (milovnice New Age a fanoušek apokalyptické komunity v Baca). Ale také s Robertem Redfordem, který založil filmový festival v Sundance (ano, tam byl světu představen Al Gorův film „Nepříjemná pravda“).

„Ukázalo se, že Redford je osobnost stejně barvitá jako ty, které hraje ve svých filmech… Při mé první návštěvě na jeho festivalu Sundance mne nepříjemně překvapilo, že se vůbec neukázal. Ačkoli byl president a hostitel. Místo toho šel prostě lyžovat a ignoroval jednání, na které nás pozval.“ (str. 187) Přesto si Strong pochvaluje, že „Bob Redford dělal a dělá pro environmentální hnutí hodně.“

Velkolepá devadesátá léta

Pak přišel Summit Země 1992 v Riu. Švédové si chtěli zopakovat Stockholmskou konferenci, ale když Brazílie projevila zájem být hostitelem, ustoupili. Kanadská vláda jako šéfa připravované konference navrhla Stronga. Americké úřady proti této volbě nejprve protestovaly, protože v USA vládli zrovna Republikáni a Strong byl mezi volebními sponzory Demokratů (Dukakis). Ale Bush Sr řekl, že to nevadí.

Ve Strongových pamětech se mihne i jméno Bedřicha Moldana, byl předsedou pracovní skupiny III na konferenci v Riu. (str. 190)

Strongova představa byla taková, že by výsledkem Ria bylo přijetí „Charty Země“ (Earth Charter). Tak ambiciózní úkol nevyšel a Chartu Země si Strong realizoval později jinde. Z Ria však vzešel princip předběžné opatrnosti (neposlouchejte vědu, není čas čekat na vědecké důkazy), vyhlášení války oxidu uhličitému (UNFCCC) a Agenda 21 (utopický plán světovlády skrze centrální plánování).

„Proč čekat? I kdyby nějakou náhodou vědci byli příliš pesimističtí – což nevěřím – stejně by tato opatření prospěla planetě i životnímu prostředí.“ (str. 201) Řada opatření se prý vyplatí tak jako tak, bez ohledu na pravdivost uhlíkové teorie.

„Konečně to přišlo. Summit, který má zachránit svět.“ (str. 215).

„Bylo jich 116. Nikdy předtím se na jednom místě nesešlo tolik hlav států… Podle novinářské hyperboly, šlo o nejdůležitější politické jednání v dějinách lidstva… Mnozí spolu byli vůbec poprvé v jedné místnosti. Fidel Castro a Bush, Iráčané s Iránci… Zahlédl jsem Castra, usmíval se. Žertoval jsem s ním o délce jeho projevů, že jestli to přežene, vezmu mu slovo… Šourali se poněkud nejistě, protože byli bez svých pobočníků. Hlavy států jsou jinak zvyklé míst stále u sebe svoje lidi, kteří jim ukazují cestu… To jsem zařídil já. Trval jsem na tom, aby hlavy států přišly samy. Jen vůdci světa sami kolem jediného stolu.“ (str. 1-2)

„Další zajímavou událostí, která se konala mimo rámec vlastní konference bylo „Sacred Earth Gathering of Spiritual Leaders“ (Shromáždění duchovních vůdců posvátné Země), které zorganizovala má žena Hanne a já.“ (str. 217) Organizátorem byla Manitou Foundation, ta sekta z Baca Grande v Coloradu.

Akreditováno bylo v Riu 1450 nevládních organizací.

„Nejvíce mne a ostatní delegáty dojala řeč, kterou přednesla Severn Cullis-Suzuki, 12letá dcera kanadského environmentálního aktivisty Davida Suzukiho. „Dříve rodiče mohli nás děti utěšovat. Neboj se, všechno bude dobré. Děláme všechno, co můžeme a tohle není konec světa. Tohle dnes už dětem říci nemůžete. S naší planetou to jde k horšímu.“ (str. 228)

„Čím více jsem uvažoval o vyhlídkách, jak budou usnesení konference uváděna do praxe, měl jsem stále menší důvěru, za to můžeme nechat jen na vládách… Stále více jsem byl přesvědčen, že konečné výsledky budou záviset hodně na tlaku nevládních organizací a občanských iniciativ, toho, čemu dnes říkáme „občanská společnost“. (str. 234)

„Mluvil jsem o tom se svými přáteli a kolegy. Vznikl plán vytvořit nové globální nevládní těleso, kterému jsem říkal Rada Země (Earth Council) s cílem aktivizace sítě nevládních organizací a občanských iniciativ s cílem prosadit do praxe závěry Summitu Země. … Zaměřit jsme se chtěli zejména na spontánní (grassroots) lidové organizace v rozvojových zemích, které neměly přístup k vnějším zdrojům a zahraničním kontaktům.“ (str. 245)

Jinak řečeno, Strong se rozhodl, že chce ovládnout a manipulovat světovou síť nevládních hnutí.

Za sídlo Earth Council byla vybrána Costa Rica. Tam už je Universita Míru (zakladatelem prorok Robert Muller, viz proroctví z hory Rasur).

„Rada Země navázala spolupráci s jedním z předních světových expertů na finanční instrumenty. Richard Sandor, president Centre Financial Products (nyní Environmental Financial Product) byl průkopníkem „obchodování s emisemi“ na Chicago Board of Trade“.

Sandor jim pomáhal rozjet obchodování se skleníkovými emisemi v Costa Rice. Později Strong se Sandorem založili Uhlíkovou burzu v Chicagu, první burzu svého druhu. Její odnoží se pak stala i evropská burza. To se stalo ale až po vydání těchto pamětí.

Tento Sandor je také přezdíván otec „futures“. To je vysoce spekulativní burzovní operace, kdy můžete uzavírat smlouvy na koupi něčeho, co ještě neexistuje a na co ani nemáte peníze.

Earth Council organizuje, aby po světě vznikaly lokální pobočky Agendy 21.

Stephan Schmidheyiny pomáhal Strongovi dostat do Ria zástupce byznysu. Poté Stephan vytvořil Světovou radu obchodu pro udržitelný rozvoj (World Business Council for Sustainable Development (WBCSD). Snaží se získávat korporace, aby se přihlásily, alespoň na oko, k ekologii. Výsledkem je dnešek, kdy webové stránky korporací jsou plné zelené propagandy.

Po Riu se Strong vrátil do Kanady. Tamější premiér Bob Rae (kterého Strong znal ještě jako chlapce) v duchu zeleného myšlení právě vyhlásil zákaz stavby dalších jaderných reaktorů. A zelenou legendu Stronga požádal, aby převzal řízení státního podniku Ontario Hydro. Ten se navzdory svému názvu silně věnuje jaderné energetice. Mnozí se zděsili, že odpůrce jaderné energetiky, má šéfovat jejich firmě. Nedivili se ale dlouho. Třetinu lidí Strong propustil. Prý že je hospodářský pokles a firma musí zeštíhlit.

„Jedním z mých důvodů k znepokojení bylo zjištění, jak disproporcionálně se výroba elektřiny v tomto státě stala závislá na jaderné energii… Byly tu ale hlasití kritici v environmentální a nevládní komunitě, zejména Energy Probe. Řada jejich argumentů, byť samozřejmě ne všechny, na mne udělaly velký dojem.“ (str. 260)

Strong prosazoval, aby kromě jádra firma investovala též do obnovitelných zdrojů a zemního plynu.

Když byl James Wolfensohn šéfem Světové banky (1995-2005), Stronga učinil svým poradcem. O World Bank Strong píše, že lidé tam žijí v izolaci od skutečného světa. „Prakticky všichni v řídících funkcích přišli do Světové banky jako mladí profesionálové přímo ze školy a pak postupovali v kariérním žebříčku vzhůru. Ale se světem tam venku měli pramálo zkušeností.“ (str. 279) Jak uklidňující.

Byl to ostatně Strong, kdo kdysi mladému Jimovi Wolfensohnovi pomohl ke kariéře. Půjčka za oplátku. Dodávám, že tehdy byl hlavním ekonomem Světové banky Nicholas Stern, který v roce 2006 pro britskou vládu napíše slavnou „Sternovu zprávu“ o tom, jak bude boj proti klimatu levný. Dodnes si lidé lámou hlavu, jak takový ekonom mohl zapomenout na diskontování (cena peněz v čase klesá). Byla to roztržitost nebo ho o to požádal Strong?

Když Strongovi šéf OSN Boutros Boutros Ghali nabídl, aby řídil reformu OSN, Strong musel Wolfensohna požádat, jestli ho uvolní. Reforma nakonec probíhala za Ghaliho nástupce, což byl Kofi Annan. „Znal jsem nového generálního tajemníka více jak dvacet let,“ píše Strong o Annanovi.

Jednou Strongovi volají od Teda Turnera (miliardář, zakladatel CNN). Že prý Ted a jeho manželka Jane Fonda zuří kvůli veřejné kampani, kterou prý americký průmysl vede proti plánům na přijetí Kjótského protokolu o omezení emisí skleníkových plynů. „Tato cynická a nepoctivá kampaň měla vytvářet dojem, že celý pojem klimatické změny je jen trik namířený proti americkému způsobu života, který prý zosnovala OSN“. (str. 302) Turner byl tak rozrušený, že trval na tom, aby CNN odmítla klimaskeptické materiály vysílat.

Jindy Turner vrazil ke Strongovi do kanceláře. „Maurici, rozhodl jsem se, že daruji miliardu dolarů na podporu OSN. Co ty na to?“ Celý hýřil nadšením… Chvíli jsem na něj zíral, ale bylo jasné, že to myslí vážně.

Dar měl jít výhradně na realizaci reforem OSN, které prováděl Strong. Představa, že právě Strong organizuje reformu OSN, se ale mnohým nelíbila.

Strong: „Znám tyhle paranoiky dobře, protože jsem byl dlouho jejich cílem. Prý nedokážu přesvědčit svobodné občany světa, aby podpořili světovou vládu. Proto je obcházím a potají to prosazuji různými směrnicemi, bilaterálními a multilaterálními smlouvami, nadnárodními agenturami atd. Je tu ovšem ždibíček pravdy, kterého se mysl náchylná ke konspiračním teoriím, může chytit. Ano, tvrdím, že potřebujeme vytvořit a akceptovat globální regulace, které by vytvořily omezení našeho jednání s cílem maximalizovat naše dlouhodobé svobody.“ (str. 309)

Strong se dušuje, že nadnárodní organizace jako OSN národní státy neomezují a národům nevládnou. Naopak jsou služebníky států a národů. Vždyť OSN ani nemá žádnou armádu. Dušuje se, že věří v princip subsidiarity – aby se na nadnárodní úrovni rozhodovalo jen to, co nelze rozhodovat lokálně. Kdo mu chce věřit, ať věří.

Socialista Strong žije v domnění, že kvůli kapitalismu se chudoba zhoršuje. „Na počátku nového milénia žijeme ve světě rostoucích rozporů… Boháčů je dnes více než jindy, a ti bohatí jsou bohatší než kdy dříve. Podle zprávy UNDP 1996 majetek 358 miliardářů překračuje příjem států, ve kterých žije 45% obyvatel světa.“ (str. 170) To by Strong ale měl vyčítat spíše svým kamarádům Turnerům, Sorosům a Rockefellerům, ne? Že od roku 1992 do roku 2012 počet lidí žijících v absolutní chudobě dramaticky klesl, to on neví. Ani, že to bylo hlavně díky nástupu kapitalismu do Číny. (viz)

Paměti končí tím, že Strong se stal novým presidentem Universy míru v Costa Rice (1999-2007). Tu založil New Age prorok Robert Muller, nadšený stoupenec vzniku jedné světové vlády (viz jeho utopický dokument Paradise Earth) . Logické spojení, protože v Kostarice sídlí i Strongova „Earth Council.“ A tak se do vedení university dostal i Steven Rockefeller (z té bankéřské rodiny), který sepsal text Charty Země (spolu se Strongem a Gorbačovem). (str. 382).

„Také úzce spolupracuji s dr. Bruce Albertsem, presidentem Akademie věd USA, abychom shromáždili přední světové akademie věd, kteří by pak mohli politikům poskytovat objektivní a autoritativní poradenství. Právě včas. Vidím to jako slibný počin, který by řešil potřebu, která, jak věřím, je klíčová pro efektivní řízení budoucnosti lidstva, které do značné míry vychází právě z vědy.“ (str. 383)

Jen hrstka čtenářů pozná, že se tu hovoří o plánu založit Inter Academy Council. To je těleso, kde loajální pečlivě vybraní členové světových akademií na politickou objednávku říkají, co si OSN přeje slyšet. Věda služkou politiky. Právě IAC později bude „vyšetřovat“ Climategate a další skandály klimatického panelu OSN. Nestranně a objektivně, jak jinak.

Co říci závěrem?

Dnes je „zelená ekonomika“ vnímána jako masivní finanční tunel. Dotace solárním baronům stojí desítky miliard ročně. Biopaliva zodpovědná za hladomor v rozvojových zemích. Podvody kolem CDM (Clean Development Mechanism) atd.

Je tohle to, co všudypřítomný Strong chtěl? Je to šarlatán, který využívá hlouposti lidí ke svému obohacení? Nebo je to naivní idealista, kterému se to nějak vymknulo z rukou?

Hlavně by si Strongovy paměti měli přečíst pomýlení lidé, kteří označují výhrady klimaskeptiků za „konspirační teorie“. Ve skutečnosti nejde o žádné tajné spiknutí zakuklenců v kápích, kteří by se scházeli o půlnoci na hřbitově. Stačí jeden aktivní bohatý člověk v centru světové moci, který má hodně známých a kontaktů.

Pokud s politikou těchto lidí občan nesouhlasí, může si jít stěžovat leda na lampárnu. Žádnými volbami se jich nezbavíte, protože svoje cíle prosazují zcela mimo demokratický systém. V zákulisí.

Zdroj