Nahý král

V posledních dnech se opět objevily v médiích články a debaty o Šumavě v souvislosti s kácením, výměnou ředitele…

Na rozdíl od minulých let je už slyšet i hlas selského rozumu, ale stále ještě zaznívají zásadní postoje k národnímu parku, zákonům a nadčasovým hodnotám – a že to jinak nejde. Zaujal mě jeden fejeton, kde pisatel popisoval své pocity při cestě k prameni Vltavy a na Poledník – popisoval ten pocit smutku a zmaru a to, že pak zvítězily pocity nadějné, vznešené, nadčasové.

Docela mu závidím – absolvoval jsem letos to samé, ale nedokázal jsem se povznést nad to, co jsem viděl (v takovém rozsahu) poprvé v životě, a doufám, že naposled. Nedokázal jsem se povznést nad to, že les, který byl vydán na pospas vichřici, byl následně vydán na pospas lidské hlouposti, politikaření a kdoví čemu všemu nedobrému, co obraz zkázy dotáhlo k dokonalosti, a že ten obraz se bere jako „normální“. A proto – „s křížkem po funusu“ – píšu.

Byl jsem na Šumavě na vojně před mnoha lety a teď jsem tam byl poprvé jako turista – znal jsem Šumavu trochu z věže obrněného transportéru nebo kabiny V3S, ale nejvíce jsem ji znal z románů Jana Vrby a Klostermanna … a teď jsem ji tedy poznal na vlastní oči. Při prvních souškách a vývratech jsem vytahoval aparát a fotil – zdály se mi tak dramatické a tragické. Po několika kilometrech už mě to přešlo a v hlavě se mi rojilo to, co jsem za poslední léta slyšel a četl o hospodaření a správě parku – o soubojích teorií a zákonů, vedení a aktivistů – a zde bylo vidět ovoce několikaletého úsilí.

Předčilo to všechny mé představy – tisíce povalených stromů, tisíce stojících suchých stromů. Naučná cedule o tom, že smrt stromů patří do života lesa, mě tedy pobavila … napadlo mě drsné přirovnání: smrt patří i k životu člověka, ale to, co jsem viděl, patří do života lesa asi tak, jako hromady mrtvol – z lágrů a válek – do života člověka. Zatímco tu stromy umírají ve jménu růstu těch pravých stromů a toho pravého lesa – tam umírali lidé ve jménu vzniku těch správných lidí a toho správného národa. I to je historie a život lidstva, ale není to nic, z čeho by se měl člověk radovat a proti čemu by se neměl bránit.

Otázka není jestli kácet – nekácet, loupa(i)t – neloupa(i)t (jak to většinou prezentují sdělovací prostředky), ale jak vrátit stav kůrovce (stav lesa) do normálu, jak zabránit zbytečnému umírání zdravých stromů. Proč asi neslyšíme informaci, kolik zbytečně zemřelo stromů? Vždyť dříve taky byly vichřice a Šumava, ani lidé z toho tak nezešedivěli.

Smrt těchto stromů je nepatřičná a člověk jí měl zabránit – jsou to naši bratři. Jaký román by asi napsal JanVrba dneska? Ty stromy, které přežily vichřice a teď stojí suché, to byly opravdové živé bytosti, rostly desítky let, měly ohromnou sílu a plnily opravdové poslání vůči vodě, zemi, vzduchu, lesním tvorům – na nic si nehrály, ani si nemohou hrát, a jejich bolest a smrt byla opravdová. Co je jim platné, že umřely ve jménu nějakých hodnot, které umí chápat a formulovat úzká skupina lidí, která lpí na dogmatech a zákonech. Zákonech, které byly formulovány pro běžné situace, ne pro mimořádné události. Před časem v jedné zemi ctili zákon o ustrojení tak, že naháněli neustrojené dívky zpátky do hořící školy. Jak by asi reagovali zastánci bezzasáhovosti na lesní požár …. který taky patří odjakživa k životu lesa – bránili by zásekům, bránili by plameny vlastními těly? (Při kůrovcové kalamitě se sice z lesa nekouří, ale výsledek pak vypadá stejně.) Vždyť zásady o nekácení a nezasahování byly formulovány proto, že šumavské hvozdy byly uznány jako hodnota hodna zachování – aby ji uchránily – ne proto, že by na tomto pozemku měla vzniknout pokusná zahrada, kde se má příroda vrátit o staletí nazpět nebo co to udělá … když se nic neudělá.

Člověk se rodí jako člověk a umírá jako člověk a i v době mezi těmito okamžiky je stále na prvním místě člověkem a až pak ekologem, členem strany, aktivistou. Ty stromy, co ještě žijí, jsou živé bytosti a měli bychom se k nim tak i chovat – to nejsou pimprlata na nějaké deskové hře, která, když se nedaří, se sbalí a nic se neděje.

To, co se na Šumavě stalo, je v reálu ohromná neúcta k životu, pohrdání dědictvím dřívějších pokolení. Napadlo mě, že tady končí legrace – tady jde o život – o život šumavských hvozdů, které vydány na pospas se přemění na cosi zeleného, ale hvozdy už to nebudou.

Foto: Ladislav Jakl

Jde i o život lidí – docela mě pobavila stezka k Prameni Svobody – krásná visutá po dřevěných lávkách, schůdkách, aby se příroda neničila – no po pár metrech: Ejhle cedule!, že prý padají stromy a vstup na vlastní nebezpečí a smrk pěkných rozměrů si to ležel napříč lávkami. Po cestě pár metrů od stezky se ale chodí – a tam asi stromy nespadnou – jenže všechny ty zelené uschnou a všechny ty suché stromy pak jednou spadnou. Nápad správců parku – aby se vlk nažral a koza zůstala celá (aby stromy spadly a lidé zůstali celí) – když se nesmí kácet, tak z toho důvodu „lámou“ stromy okolo cesty. Pařez v parku nesmí být – řežou je tedy pět metrů nad zemí a pahýl ozdobí zářezy, takže návštěvník prochází a má pocit, že se nekácelo, že jde panenskou přírodou …. je to paráda.

A co teprve odkorňování stojících stromů – to je opravdu dojemná obětavost, jak ctít zákon o nekácení. Opravdu se to dá stíhat v termínu při takovém množství? Opravdu to stojí za to? I za to riziko? Opravdu by při pokácení (nebo „zlomení“ v pěti metrech) takového stromu a oloupání na zemi, došlo k těžkému hříchu a dřevorubec by se propadnul do pekla?

Je čas vyslovit – jako to dítě v pohádce: „Král je nahý.“ Třebaže slyším ódy, jak tento způsob přístupu k parku je to „to pravé“ a vznikne něco hodnotného – když ne hned, tak za sto let (nesmíme být sobci a držet se primitivních představ, že park má být zelený a ptačím zpěvem ozvučený). To, co je vidět, je – bez ohledu na to, co se píše a mluví – nahý král.

Ochrana přírody se v naší době zvrhla v nebezpečnou sektu (na Šumavě určitě), která lpí na dogmatech, pohrdá lidmi a škodí lidem i přírodě. Z ekologie a ochrany přírody se stalo univerzální zaklínadlo, posvěcuje jednání proti zdravému rozumu i svědomí, stejně jako mnohé „-ie“ a „-ismy“ v minulosti.

A jako se v sektách vedou soutěže, kdo je papežštější než papež, i tu může lidský mozek vedený jednoduchým dogmatem vyplodit nápady ještě nebezpečnější, než ochrana jednoho hmyzu za cenu zkázy celého živého organizmu, jakým šumavské hvozdy byly.

Král je nahý! Národní park v tomto stavu je nebezpečným a nevábným místem k pobytu pro zvěř i lidi. Je to místo pro natáčení apokalyptických filmů.

Jako kůrovcová líheň škodí i okolním lesům – znehodnocuje je a zlevňuje vytěžené dřevo – škodí lidem, kteří tam po generace opravdově žili a žijí a les je třeba jejich jediná obživa.

Stav parku a folklór okolo demoralizuje lidi – znehodnocuje pojem ochrana přírody a ekologie. Ta hodnota a poznání, že si s tím příroda poradí, není odpovídající hodnotou za tuto cenu.

Můj pocit při návštěvě byl, že je-li tento park Národní, pak asi patří nějakému jinému národu – ne tomu, ke kterému se hlásím. A pokud toto opravdu je náš Národní park a je předpoklad být na něj hrdý – pak „nechci být členem takového národa“ anebo ano – každý národ má asi takový park (kulturu, hodnoty, odolnost proti pohrdání sebou samým…), jaký si zaslouží, a já si myslím, že si to nezasloužíme, a proto píšu:

„Slyšte všichni – to, co se dělo (děje) na Šumavě – to nejsou nové nádherné šaty – to není nový , nádherný přístup k přírodě. Král naletěl. Král je nahý!“

Autor je majitel lesa, včelař, fotograf