Obraz apokalyptické zkázy Šumavy…

Letos jsem se tam opět vydal – po osmi letech. Těšil jsem se na vše pohlcující ticho hlubokých lesů, na stíny košatých smrků, na porosty kapradí vysoké nad pas. Místo toho všeho jsem tam nalezl obraz světa po Třetí světové válce…

Přiznám se, byl to šok, na který jsem přes všechny články a reportáže nebyl připravený. Na něco takového asi člověk být připravený ani nemůže. Tam, kde jsem dříve chodil stínem hlubokých lesů, tam dnes najdete holé pahýly mrtvého lesa – jeden z nejsmutnějších pohledů, jaké si lze představit.

Začalo to cestou z Kvildy k prameni Vltavy. Cesta, tak jako dříve, vedla mezi klasickými šumavskými lesy, ale to trvalo jen do té doby, než jsme došli k hranici první zóny Národního parku. Najednou zmizely zdravé živé stromy, a jako mávnutím kouzelného proutku nějakého šíleného a zlého čaroděje, ocitli jsme se mezi pahýly suchých mrtvých stromů.

Člověk si tam připadá, jako když překročí hranice do země zla Mordoru.

Skoro tam nevidíte ptáka, je tam zlověstné ticho. Pokud jste si mysleli, že na Šumavě, respektive v první zóně Národního parku Šumava, najdete les plný vysoké zvěře, hvozdy, kde se snad krčí číhající rys ostrovid, budete zklamaní stejně, jako jsem byl před pár dny já.

Je to územní neskutečných paradoxů, v té nejchráněnější první zóně parku vlastně není nic než mrtvé stromy, rozsah té katastrofy zaviněné malým broučkem – kůrovcem, je prostě nepředstavitelný. Stačí ale dojít za hranice první zóny Národního parku, pryč z Mordoru, tam, kde na hlavu postavené zákony nebrání starat se o les – a skutečný les tam najdete.

Tam se totiž smí napadený strom pokácet, odvézt a zabránit tak doslova rakovinnému bujení, které zabíjí vše živé v okolí. Absurdně a nepochopitelně se v první zóně chráněné oblasti chrání jen jedno – jeden druh brouka – kůrovce, a to na úkor všech ostatních živočišných druhů. V tak mrtvém lese, jaký po kůrovci zbude, totiž nenajdete, jak už jsem psal, skoro nic – žádného živočicha, který by tam přebýval. Proč by to dělal? Proč by nějaký tvor dobrovolně žil někde, kde není stínu, kde není ani trocha života, v místě, které vypadá přesně jako po výbuchu atomové bomby?

Po Národním parku Šumava jsou k nalezení tabule s informacemi, jaká že to vlastně je pro Šumavu „výhra“, že ji navštívil kůrovec – alespoň tak se ony tabule a text na nich tváří. Najdete tam napsáno, že uschnutí a smrt velikých stromů je výzvou a pobídkou pro mladé semenáčky, které pro větší míru světla prý mají otevřené možnosti k zdravému vzrůstu.

Nějak mi ale chyběla na těch tabulích informace, kde by se mezi těmi mrtvými a uschlými kdysi velikány, vzaly mladé semenáčky, stromky, které nemají z čeho vzejít…

Vlastně tam už není co ochraňovat, krom toho brouka – kůrovce. Naprosto nechápu smysl Národního parku, ve kterém jsou jen a jen uschlé mrtvé stromy.

Když jsem viděl tu neskutečnou zkázu, měl jsem veliký vztek na lidi. Na lidi, co dopustili, že malý, sotva pár milimetrů dlouhý brouček zvítězil nad kdysi krásným silným lesem, i nad letitou snahou mnoha generací lidí, kteří tam v šumavských lesích nechali své síly při jejich ochraně a zachování jejich existence. Dostal jsem vztek na dnešní mocipány, protože nechali vše zajít tak daleko svou liknavostí a jen a jen snahou o vlastní blahobyt, kašlaje na živou přírodu, dopustili, aby ten malý brouk zničil tak obrovské území. Já osobně neuznávám alibistické žvásty o tom, že když jde o Národní park, že se musí nechat volný průběh všemu, co se tam stane. K čemu nám bude Národní park, k čemu bude chráněné území holých mrtvých a suchých stromů? Nesouhlasím s názorem lidí z různých těch rádoby eko-institucí a obžalovávám i je z obrazu zkázy, který dnes na Šumavě vládne. Kde jsou dnes, oni uřvaní aktivisté, co se hrdinně uvazovali řetězy k nemocným stromům, které kdyby se pokácely včas, nemusela dojít šumavská apokalypsa tak daleko?

Osobně považuji jejich aktivity za pouhopouhé znaky ekoterorismu, kterými uškodili a škodí přírodě více než rozumný lesní hospodář, třeba v naléhavých případech s motorovou pilou v ruce.

O naléhavosti potřeby zachránit šumavské lesy nemůže rozumný člověk vůbec pochybovat, stačí tam zajít a rozhlédnout se okolo sebe…

Myslíte, že dnes vidíte někoho z nich, z aktivistů – ekoteroristů, jak sázejí nové mladé stromky pro budoucnost Šumavy? Ani náhodou – za celý týden co jsem tam byl, a že jsem Národní park prošel po svých křížem krážem, jsem nenarazil ani na jednoho. Za tu zkázu na Šumavě nemůže ten malý brouk, ten se choval přirozeně svému druhu, za tu zkázu mohou lidé. Ti lidé, co ji dopustili ať už nesmyslnými rádoby – ochranářskými akcemi, při nichž se hystericky přivazovali řetězy ke kmenům stromů, které měly v zájmu celého Národního parku padnout, stejně tak jako kompetentní lidé, kteří svou nečinností dopustili to, že se naše kdysi krásná Šumava proměnila v strašlivý Mordor.

Kolega, pan bloger Vinš zde často ukazuje krásné fotografie krásných šumavských lesů. Ty fotky jsou ale buď několik let staré, nebo pocházejí z míst vzdálených od prvních zón Národního parku Šumava. Já Vám dnes ukážu několik fotek, které ilustrují, o čem dnes vlastně píšu.

Ne, nejsou to hezké obrázky, ale myslím si, jsem přesvědčený o tom, že by je mělo vidět co nejvíce lidí…

Tak takhle to dnes vypadá u pramene Vltavy. Polámané a suché pahýly kdysi velikánů, jako žalující prsty vztyčené k nebi. Vše, co vidíte v šedohnědé barvě, to vše jsou mrtvé stromy…

Národní park, kde si ,,chráníme“ jediného brouka, na úkor všeho živého…

Tam v dálce je vidět vrch Luzný. Kdysi pokrytý hustým lesem. Vše, co na fotkách vidíte v šedé barvě, to vše je mrtvý les – kam až dohlédnete. První zóna ,,Národního parku“ Šumava…

A takhle vypadá les mimo první zónu Národního parku Šumava, poblíž Churáňova. Tam, kde neplatí nesmyslná a vyřvaná opatření na ochranu kůrovce, tam, kde se „smí“ nakažený strom porazit a zlikvidovat, aby jeho nezvaný host nemohl napadnout i stromy okolo. Každý kdo má rozum vidí, v čem se liší tento snímek od těch předešlých…

Zdroj