O emhádé a žárovkách

Tak jsem se dozvěděl, že socke z Prahe si stěžují na novou emhádé, protože má nevhodnej routing. Mám k tomu tuhle poznámku.

Občan má možnost volby. Zda bude něco dělat sám, na vlastní odpovědnost a za vlastní prostředky, nebo se se svými více nebo méně legitimními potřebami obrátí na stát. Například pokud chce peníze na chlast, může si je buď sám vydělat, nebo se pokusit je získat od státu. Najít si práci sám nebo tím pověřit stát. Dnešní doba je taková, že stát rozhoduje o mnoha aspektech života každého jedince v podstatě od narození do smrti. Nedávno se tu vyskytl odkaz, kde se stát pokoušel lidem doporučovat, jak mají močit. To všechno proto, že se občané rozhodování dobrovolně vzdali a státu ho přenechali.

S dopravou to není jinak. Občan si mohl vybrat, zda se bude dopravovat sám, nebo použije hromadnou dopravu, tentokrát městskou. Možná se to někomu může zdát výhodné, protože je to levné, ale je třeba vědět, že všechny dopravní podniky až na jednotlivé výjimky žijí z dotací a ročně spolyká MHD v celé zemi 16,5 miliardy na dotacích, které stát a obce vyberou od všech bez ohledu na to, zda autobusem jezdí, nejezdí nebo zda vůbec nějaký kdy viděli. Dělá to 1650 Kč na osobu a rok, které zaplatí každý včetně starců a novorozenců, aniž by do autobusu, trolejbusu nebo jiného prostředku emhádé strčil nos.

Kromě toho, že je to drahé, to má ještě další nevýhodu. Občan, který přenesl starost o svoji dopravu na stát, nepřenesl pouze dopravu, ale také rozhodování o její kvalitě, ceně a o způsobu, jakým bude prováděna. Sám sebe postavil do velmi nevýhodné pozice, nemá dokonce ani možnost za nekvalitní službu nezaplatit. Celý systém je pro něj obrovsky nevýhodný, vůbec v něm nemá roli zákazníka, ale spíše nákladu. A on to akceptuje. Dopravní podniky také místo něho rozhodují, kudy budou jezdit autobusy a tramvaje. To se odehrálo v Praze, kde po několika nepříliš rozsáhlých změnách v systému MHD začínají vohnouti protestovat, že jedenáctka nejezdí tam, kam jezdila už od Protektorátu a podobně.

Kdyby se občané rozhodli na městskou hromadnou dopravu rezignovat, samozřejmě by to neznamenalo, že by museli jezdit pouze autem. Stejně dobře by to určitě fungovalo, kdyby byla hromadná doprava soukromá. Patrně by ale vypadala trochu jinak. Patrně by si žádný podnikatel v dopravě nemohl dovolit převážet vzduch v autobusech velkých jako kráva. Patrně by jeho vozidla nekřižovala městem po zmatených trasách jako bludní Holanďané a patrně by odpadly diskuse podobné těm, co se vedou nyní.

Osobně si myslím, že emhádé v jeho současné podobě je odsouzeno k záhubě, protože velké městské organizace jsou náchylné k tunelování politickými mafiemi a jejich vedení většinou vůbec neuchopilo proměnu životního stylu za posledních dvacet let, takže udržuje stejný model přepravy jako v osmdesátých letech minulého století, kdy se celý národ stěhoval v šest do práce a ve dvě z práce. Otázka je jen, jak dlouho ta záhuba bude trvat a kolik bude stát, s ohledem na to, že beztak už probíhá. Myslím, že to bude trvat dlouho a bude to drahé, protože myšlenková dynamika zákazníků MHD je nevalná a domnívají se, že MHD je součástí sociálních služeb garantovaných sociálním státem, takže jakýkoli ústupek ze zaběhaných schémat bude vnímán jako srdcervoucí projev společenského úpadku.

Zdroj

Tak nám zakázali žárovky, paní Müllerová.

Myslím, že postup EU ve věci žárovek je ukázkou toho, jak zelené myšlení snižuje kvalitu života, ačkoli tvrdí pravý opak. Myslím, že žárovka je docela ekonomický zdroj světla. Je to jen můj osobní názor, neprovedl jsem žádná měření, ale pro mně to skutečně tak je.

V mém bytě se totiž období, kdy se topí, nápadně překrývá s obdobím, kdy se svítí. Topení je řízeno prostorovým termostatem. To je taková krabička, která měří teplotu a současně má v paměti uloženo, jaká teplota v místnosti je žádoucí ± 0,5°C. Pokud teplota klesne pod dolní hranici, rozběhne se topení. Když se do místnosti umístí dodatečný zdroj tepla (například se zapne v kuchyni sporák), topení se nezapne. Topení je ústřední plynové. Ačkoli kotel má účinnost 92%, topení jako celek moc účinné nebude, protože nevyhřívá pouze místnosti, ale také ohřívá výměník v kotli, hořák, vzduch v kotelně, trubky ve sklepě a další věci, které ohřát nepotřebuji, protože leží mimo místnost, ve které chci topit. A to ani nemluvím o tom, že kotel kromě plynu spotřebovává elektřinu na pohon čerpadla a napájení elektroniky, což jeho celkovou účinnost dále snižuje. Pokud by v místnosti svítila žárovka, která 90% energie promění na teplo a zbytek na světlo, je to pro mě dobrá zpráva, protože takový zdroj tepla je pořád účinnější než ústřední topení a světlo je k tomu jako bonus.

To teplo tedy není odpadní. Bylo by, kdyby žárovka svítila například někde venku.

Také jsme přišli na to, že ekožárovky málokdy dosáhnou jejich proklamované životnosti, přičemž pro jejich výměnu není rozhodující okamžik, kdy přestanou svítit. Buď jejich světelný výkon klesne a v místnosti je polotma, nebo začnou bzučet a blikat, protože to zabalí ta jejich elektronika. Většinou pak na nich také pozoruji, že plast je degradovaný teplem nebo UV zářením a už z něj nikdy nic vyrobit nepůjde. Pokládám je za nerecyklovatelné.

Až na pár výjimek mám doma klasické žárovky. Dokonce jsem je namontoval místo ekožárovek například na chodbu, protože než se ta ekotělesa rozzářila, byl jsem už dávno ze schodiště pryč. Nebo v kuchyni, protože se jídlo ve světle těch věcí jeví nepoživatelně. To je právě ta kvalita života, když se vám zvedne v kuchyni kýbl nebo kolem sebe šátráte na schodech jako nebohé obyvatelstvo ve scifi Den trifidů.

Abych udržel svůj životní standard do doby, než to EU zabalí, opatřil jsem si zásobu. Mám hodně žárovek. Pokaždé, když jsem někde viděl žárovky, koupil jsem dvě tři. Nedávno jsem zjistil, že otec se choval podobně a také nakupoval žárovky, a já je po něm zdědil, takže mám tolik žárovek, že patrně do konce života nebudu potřebovat ani jednu. Tím naštěstí padá varianta, že bych ji musel pašovat z Ruska v análním otvoru. Zjistil jsem také, že můj děda se choval podobně jako já a za protektorátu shromáždil nějaké žárovky, patrně se obával, že válečný průmysl nebude s to výrobu žárovek zajistit. Dokonce zachoval dva 250W exempláře, z nichž jednu jsem s velkou radostí namontoval na půdu. Funguje nyní po sedmdesáti letech skvěle.

Na několika místech jsem osadil ekožárovky. Museli jsme také vyměnit jedno světlo, protože se do něj ta žárovka, tedy spleť trubic připomínající mimozemšťanův pyj nevešla. Recept na úsporu energie tak nebyl receptem na úsporu peněz.

Asi není příliš racionální spotřebitelské chování hromadit žárovky. Socialismus se vyznačuje tím, že se vyrábí něco, co nikdo nepotřebuje, a nevyrábí se to, co všichni chtějí. Dochází k permanentnímu znehodnocování statků a chudobě. Také jsem se k tomu připojil, protože kvůli mně někdo musel spotřebovat zdroje na něco, co mi teď leží ve sklepě a k ničemu to není.