Za miliony mrtvých ponesou odpovědnost i ekologisté
Uveřejněno dne 27 září 2012 000 13:18
V letech 2008 a 2010 proběhly zatím poslední „potravinové krize“. Zanechaly po sobě 144 milionů mrtvých, což je odhad Světové banky. Letos a hlavně příští rok přijde něco podobného, jenom většího. Předběžné odhady mluví o 200 milionech mrtvých.
Pro srovnání – do čtyř měsíců po bombardování Hirošimy a Nagasaki zemřelo asi 250 tisíc lidí. Ve druhé světové válce zahynulo celkem 60 milionů lidí – 20 milionů vojáků a 40 milionů civilistů. A to počítáme poměrně dlouhé období od září 1939 do srpna 1945. Jeden jediný rok „potravinové krize“ tedy znamená podstatně větší počet zmařených životů než necelých šest let světového válečného konfliktu.
Přicházející potravinová katastrofa má samozřejmě mnoho příčin – sucho ve Spojených státech a stejný rozmar počasí v Rusku, kde byl ještě doplněn invazí kobylek do jižních regionů. To sestřelilo dolů úrodu obilovin a to s celosvětovým dopadem. Slabé monzumy v jihovýchodní Asii ohrozily produkci rýže. Kobylky zasáhly také rozsáhlé oblasti Afriky. Dohromady to znamená prudký růst ceny obilí a většiny dalších základních potravin.
Bohaté země se s tím samozřejmě vyrovnají. Tam, kde obyvatelé utrácejí za potraviny osm, deset nebo patnáct procent svých rozpočtů, povede i prudké zdražení potravin jenom k mírné změně struktury spotřebního koše a případně k lehkému omezení plýtvání. Obyvatelé bohatých států podle průzkumů nespotřebují více než deset procent nakoupených potravin. Takže je zde obrovský prostor. Úplně jiný dopad to ale bude mít v zemích chudých, kde potraviny (a voda) představují běžně osmdesát nebo devadesát procent rozpočtu rodin. Vzestup ceny obilí o padesát a více procent, který se již děje, znamená pro tyto lidi rozsudek smrti.
Nyní k těm ekologistům. Za neúrodu nemohou, alespoň to tak vypadá. Nicméně v posledních desítkách let si spolu s různými nátlakovými skupinami vymohli na bohatých státech rozsáhlé programy podpory přimíchávání biosložek do paliv. Ve Spojených státech je 40 procent produkce kukuřice spáleno v automobilech a dalších zařízeních. V České republice dosáhla plocha osázená řepkou olejkou asi 17 procent z celkové obdělávané půdy, což již významně převyšuje agrotechnické normy. Ty totiž hovoří o maximální ploše pod patnácti procenty, jinak může docházet k nevratnému poškozování půdy. A tak dále, podobných příkladů bychom mohli uvést desítky z různých částí světa. Společné mají to hlavní – produkce potravinářských a také krmných plodin směřuje nikoliv do sektoru výživy, ale do energetiky.
Nebude velkým překvapením, že tato invaze „obnovitelných zdrojů“ má i další problémy. Minimálně zdražuje pohonné hmoty a další energetická média. A to i ta, která nejsou zatížena přímo. Vypěstované složky jsou drahé. Státy zaručují výrobcům jejich ceny, což pak platí spotřebitelé v ceně za finální produkt. Podobně jsou ale zatížena i jiná paliva, na která jsou uvalovány daně. Byla by totiž levnější, tedy by vytlačovala tam, kde to je možné, paliva postižená zdražením z „ekologických“ důvodů. Obecně je tak zvýšena cena v celém sektoru.
Abychom my mohli mít dražší elektřinu, naftu nebo benzín, musí zemřít desítky milionů obyvatel Afriky a Asie. Nelze se zbavit pocitu, že to je velmi absurdní model.
Kdo za něj může? Ekologisté. Ti, kdo změnili potřebu být k našemu světu vstřícní a čerpat jeho zdroje s rozmyslem v pokus přetvořit světovou ekonomiku v organizovaný systém řízený nikoliv plánovací komisí, ale systémem dotací, podpor, regulací a předpisů.
