Teorie ekonomického „nerůstu“

Uveřejněno dne 8 října 2012 000 10:52

penízeHospodářský růst, představující růst hrubého domácího produktu je téma jistě složité. S ekonomickým růstem roste bohatství země a schopnost vypořádat se s řadou problémů. V podstatě vše nebo takřka vše závisí na tom, aby byl ekonomický růst.

Samozřejmě mohou nastat situace, kdy růst není, jsou s tím ale spojeny problémy, které pominou nebo se alespoň zmírní s opětovným růstem ekonomiky. Jinak to prostě neumíme. Přesto jsou různé ekonomické teorie, podle nichž je růst zbytečný, ba dokonce škodlivý a společnost se snadno obejde i bez něj.

Aktivisté, prosazující v různých politických a sociálních hnutích nerůst, tvrdí, že by společnost založená na nerůstu nebyla společností postících se asketů, jak by si to někdo mohl představovat. Zmenšení materiální spotřeby by totiž bylo kompenzováno větším zaměřením na duchovní stránky života a lidé by v tomto směru nacházeli uplatnění v umění, rodině, spolkové činnosti apod. Cílem je prý společnost, ve které by se lépe žilo a současně spotřebovávalo méně materiálních statků. Vypadá to jako jakési svého druhu ekonomické perpetuum mobile, nicméně je to myšleno zcela vážně. Francouzský ekonom a filozof Serge Latouche (nar. 1940) to podrobně rozebral ve své knize z roku 2007 Petit traité de la décroissance sereine sereine (v českém překladu Petra Fischera vyšlo v roce 2012 v nakladatelství Za tratí pod názvem Malé pojednání o poklidném nerůstu).

Nerůst jako hnutí je zaměřen proti konzumní společnosti. Profiluje se jako antikapitalistický. V podstatě jde ale o naprosté popření všeho, na čem naše dosavadní civilizace po tisíciletí spočívala a co nelze ztotožnit pouze se současným kapitalismem. O ekonomický růst usiloval jak Sovětský svaz, tak i Spojené státy a oba systémy byly založeny na orientaci na trvalý růst. V tomto ohledu mezi nimi žádný rozdíl nebyl. A tisíciletý historický vývoj je snad důkazem trvalého růstu.

Zastáncem šetrnosti a bojovníkem proti konzumu byl v 16. století reformátor Kalvín, jehož teroristický režim udržovala v Ženevě po více než dvě desetiletí náboženská policie. Dodržování šetrnosti se kontrolovalo. Policie mohla kdykoli, ve dne či v noci, vstoupit do příbytků a zkontrolovat, zda dotyčný má předepsaný počet párů bot. Není to tak dávno, kdy proti konzumní kapitalistické společnosti bojovali v Kambodži Rudí Khmerové pod vedením Pol Pota. Oběti jeho hnutí směřujícího k zářným a šťastným zítřkům se již nepočítaly na stovky či tisíce jako za časů Kalvínových. V Kambodži bylo unifikace „života“ dosaženo za cenu vyvraždění milionů obyvatel.

Filosofické úvahy emeritního profesora Latouche z Paříže o tom, jak dosáhnout „nerůst“, a představy aktivistů o tom, jak se dá krásně zmenšení materiální spotřeby kompenzovat požitky v duchovní sféře mají ale jeden háček, který autor opomíjí. Jak přinutit ty, kteří by s něčím takovým nesouhlasili? Kalvín to vyřešil náboženskou policií a tvrdými tresty (ještě dvě století po této epizodě se z jejích následků Ženeva zcela nevzpamatovala), Pol Pot koncentračními tábory a horami mrtvol. Domnívá se profesor Latouche, že by jeho nápady byly jednomyslně a bezvýhradně přijaty s nadšením? Nejspíše ano, neboť – stejně jako jiní reformátoři – se takovými „maličkostmi“ nezatěžuje. Dostojevský o takových dobrodincích lidstva řekl, že čím více milují lidstvo, čím více lidstvu chtějí sloužit a berou kříž lidstva na svá bedra, tím méně milují jednotlivé lidi. Čím plamennější je zde láska k lidstvu, tím větší nenávist k jednotlivým lidem. Dovedou „žít“ s lidstvem, nedokáží ale vyjít s lidmi kolem sebe.

Docela dobře může existovat člověk nebo i malá skupina, která na veškerý růst rezignuje. A podle toho si uzpůsobí svůj život. Bude to jejich dobrovolné rozhodnutí. Celkem může být i sympatické, odebere-li se někdo na statek do hor, kde si vše sám k uspokojení svých skromných potřeb opatří, nijak nezatíží životní prostředí, s nímž bude v naprostém souladu a ve spoustě volného času, odpočat pobytem v přírodě se bude věnovat ušlechtilým duchovním zálibám. Ono toho člověk skutečně k životu moc nepotřebuje a bez spousty věcí se dokáže obejít. Tedy pokud se spokojí se standardem 18. století a víc chtít nebude. Krásně se tak dá žít, pokud takový způsob existence nezačnou praktikovat všichni. Pak by nastal problém. Je to něco jako povinné očkování – mnozí rodiče své děti očkovat odmítají a nic špatného se neděje. To ale proto, že většina rodičů děti očkovat nechá, a tak ti, kteří se svobodně rozhodnou neočkovat, v podstatě profitují z přístupu těch, kteří děti očkují. Pokud se většina očkuje, choroby se nešíří. Dokáže si někdo představit, co by se stalo, kdyby všichni rezignovali na růst a začali snižovat svou spotřebu? Nejspíše by to byl rychlý konec industriální společnosti se všemi z toho plynoucími důsledky.

Řekne-li se A, zavržení ekonomického růstu, mělo by se říct také B, tedy jak to udělat? Pokud se nechceme spokojit s pohádkami o dobrovolné skromnosti a o nahrazení materiální spotřeby konzumací duchovních hodnot. Americký terorista Ted Kaczynski, známý jako Unabomber, vidí cestu v naprostém zničení současné industriálně-technologické společnosti revolucí, která se bude řídit vzorci z Francouzské revoluce a revoluce v Rusku. Jediným cílem revolucionářů bude destrukce industriálního systému, musí být v úplných troskách bez možnosti jeho obnovení. Aby rekonstrukce nebyla možná, továrny budou zničeny, technická literatura spálena atd. Věda jako taková přestane existovat, lidé se budou věnovat ryze praktickým věcem a ne neužitečným náhradním činnostem, které pro blaho lidstva nemají žádný význam. Pokud se přesto opět vytvoří industriální společnost, nastane to za 500 nebo 1000 let a to budou řešit lidé, kteří budou žít v té době (viz Unabomber Manifest, v překladu Evžena Švába vydala Votobia v roce 1997).

Žádný ekonomický růst, místo něj zmenšení spotřeby dobrovolnou skromností a zaměření se na věci duchovní povahy, v tom vidí odpůrci ekonomického růstu tu správnou cestu. A také v regionalizaci ekonomiky, v níž by lidé ve svých sídlech dělali jen to, co „skutečně“ ke spokojenému a šťastnému životu potřebují. Za psacím stolem se to panu emeritnímu profesorovi krásně vymýšlí. Určitě miluje lidstvo a chce svět spasit. O lidech a životě toho ale bude vědět žalostně málo a pokud ne, pak mu ty dýmající pece lágrových krematorií a masové hroby obětí, které by takové experimenty stály, zas až tak nevadí.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

TOPlist