Popletená příčina a důsledek

Uveřejněno dne 14 prosince 2012 v 15:02

co2V srpnu 2011 vyvolala velkou pozornost přednáška profesora Murry Salbyho z australské Macquaire University, kterou přednesl na Sydney Institute. Upozorňoval, že podle měření a pozorování, výkyvy CO2 jsou důsledkem kolísání teplot, ne naopak. Video ze Salbyho přednášky (56 minut)

Koncem roku 2012 na stejné téma vychází zlomová studie Ole Humluma a kol. v časopise Global and Planetary Change.

Ole Humlum, Kjell Stordahl and Jan-Erik Solheim: The phase relation between atmospheric carbon dioxide and global temperature; Global and Planetary Change, 2012.
Autoři píší: „Vrty v ledovcích ukazují, že variace atmosférického CO2 bývaly zpožděny za změnami teplot o celá staletí. Avšak předpokládalo se, že moderní teploty budou naopak se zpožděním reagovat na změny atmosférického CO2, protože růst teplot od cca 1975 se pokládá za důsledek moderního nárůstu CO2.“
Měření však ukazují, že od dob ledových se na kauzalitě nic nezměnilo:
–  Změny globálních hladin atmosférického oxidu uhličitého jsou zpožděny o 11 – 12 měsíců za změnami globální teploty povrchu moří
– Vysvětlením značné části pozorovaných změn hladin atmosférického CO2 od ledna 1980 jsou změny v teplotách oceánů
– Změny atmosférické hladiny CO2 neodpovídají změnám v lidských emisích CO2

Humlum potvrzuje i Salbyho pozorování, že změny globálních hladin CO2 nezačínají v průmyslové zóně na severní polokouli (Čína, USA, Evropa). Meziroční výkyvy CO2 vždy začínají na jižní polokouli blízko u rovníku. Oxid uhličitý uniká do atmosféry z oceánů, z jižních moří. V mořích je uloženo kolem 38 tisíc gigatun uhlíku.

Výzkum uvádí i na pravou míru mylné představy o časové posloupnosti událostí. Tradiční představa vypadala asi takto: Lidé spalují fosilní paliva. Kvůli tomu se změní hladiny CO2 v atmosféře. CO2 se hromadí v troposféře, kde zachycuje teplo. Od troposféry by se měl zahřát povrch země. A teprve pak by se měl zahřát oceán, který má velkou tepelnou setrvačnost. Slabé místo této teze bylo odjakživa v tom, že předpovídaná „horká skvrna“ (hotspot) v troposféře (kde by se mělo oteplovat první a nejrychleji) podle měření chybí.
Ve skutečnosti je změřené pořadí událostí přesně opačné než se předpokládalo:
1. Oteplení hladiny oceánů
2. Oteplení povrchu kontinentů
3. Oteplení spodní troposféry
4. Růst hladin atmosférického CO2 na jižní polokouli (z oceánů)
5. Růst hladin atmosférického CO2 na severní polokouli (s příspěvkem lidského průmyslu)

Před to bychom mohli ještě přidat bod nultý: Výkyvy v teplotách oceánů lze asi půl roku dopředu odhadovat podle oceánských cyklů SOI (El Niňo, La Niňa, měřeno dle tlaku vzduchu nad mořem). Viz McLean, deFreitas, Carter: Influence of the Southern Oscillation on tropospheric temperature. Journal of Geophysical Research, vol. 114 (July 2009)
Humlum upozorňuje, že meziroční růst atmosférických hladin CO2 nijak nezávisí na tom, kolik uhlí jsme daný rok spálili. „CO2 released from anthropogene sources apparently has little influence on the observed changes in atmospheric CO2, and changes in atmospheric CO2 are not tracking changes in human emissions.“

Humlum a Salby nejsou první. Už v 90.letech různí autoři poukazovali, že atmosférické hladiny CO2 se řídí podle teplot a ne naopak. V roce 1990 Cynthia Kuo odhadovala zpoždění CO2 za teplotami asi na půl roku.
Cynthia Kuo et al. Coherence established between atmospheric carbon dioxide and global temperature (Nature 343, February 1990) http://www.nature.com/nature/journal/v343/n6260/abs/343709a0.html
V roce 1995 slavný C.D. Keeling (autor měření CO2 na Mauna Loa) upozornil, že teplý konec 80. let přinesl velký nárůst CO2 a naopak sopečné ochlazení po výbuchu sopky Pinatubo 1991 přineslo prudký pokles meziročního růstu atmosférického CO2. Bez ohledu na spalování fosilních paliv.
Keeling: „Začátek i konec /prudkého nárůstu atmosférického CO2/ byl nepředvídaný. Přírodní faktory zřejmě hrály větší roli v tempu růstu atmosférického CO2 než změny ve spalování fosilních paliv. To naznačuje, že prognózy růstu atmosférických hladin CO2 vycházející pouze z očekávané průmyslové aktivity, jsou nejisté.“
C.D.Keeling, T.P.Whorf et al. Interannual extremes in the rate of rise of atmospheric carbon dioxide since 1980 (Nature 376, June 1995)
Je zvláštní, že silný a jasně korelovaný vliv teplot na CO2 je tabu. Učebnice či výstavy pro školy (např. „Prima klima“) o něm mlčí, jako by to bylo něco neslušného. Zato daleko slabší opačný vztah, jehož velikost nebyla změřena, kde kauzalita je naruby a viditelná korelace chybí, se stal novodobým dogmatem. Co se stalo s konzervativním opatrným vědeckým přístupem, který váhá přijmout novou tezi, dokud neuvidí jasné exaktní empirické důkazy? Pokud se daný jev nedá měřit, zůstává jaksi mimo hranice vědy, podobně jako víra v posmrtný život. Nedá se vyloučit, ale nedá se ani dokázat. V takové věci by mělo být možné svobodně věřit či nevěřit, aniž by člověk byl označován za kacíře.
Hypotézu o vlivu CO2 na teploty vymyslel před více jak sto lety švédský badatel Svante Arrhenius, jeden ze zakladatelů Nobelova výboru. Myslel to dobře, hledal vysvětlení dob ledových a meziledových. Málokdo přitom ví, že oteplení považoval za dobrou věc. Už o generaci později jeho teorie však byla překonána Srbem Milankovičem, který přišel na lepší vysvětlení – měnící se postavení Země vůči Slunci. Klimatický panel OSN  (IPCC) se přesto této sto let staré teze stále drží. IPCC byla založena v 80.letech 20. století ještě předtím, než vrty v ledovcích ukázaly, že změny CO2 přicházejí až po změnách teplot. To Arrhenius nemohl vědět.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist