O jadrném prezidentu a jaderných elektrárnách

Uveřejněno dne 31 ledna 2013 000 13:32

jadroS blížícím se druhým kolem prezidentských voleb, souvisejícím růstem nezvladatelných emocí fanoušků i odpůrců toho či onoho hluboce vzdělaného, kultivovaného a moudrého pána, jenž nás zachrání tu před Moskvou (nebo alespoň u Borodina?), tu před Washingtonem, vytanulo mi na mysli několik úvah, o které se tímto s laskavými čtenáři dělím. Neříkám, že jsou to všechno úvahy mé, ba naopak, většinou jde o zprostředkované či dokonce adoptované myšlenky cizí.

První, co mě již několik let zaráží, a co jsem však donedávna nedokázal dokonale postihnout, je furiantství, s nímž současní Čechové a Češky hazardují se svou státností. Bylo mi to jevem nevysvětlitelným, naštěstí mi byl – inu vysvětlen. Více než tisíc let české státnosti – a v běhu těchto jedenácti staletí jsou všechno vlastně jen episody, především pak ta zdánlivě zásadní první Čs. republika, určitě pak dnešní Schwarzenberci, ale možná vlastně i včerejší Habsburci – tak tedy těchto jedenáct staletí české státnosti vyvolává v Češích a Češkách dojem, že se jedná o něco samozřejmého, pevně daného, jakýsi přírodní zákon. Proto se svou státností tak bezstarostně nakládají, proto zariskují tu vstup do Evropské unie, jindy Lisabonskou smlouvu, příště kdoví jaký zase další experiment. Na svou státnost si Čechové a Češky již zvykli, nemají tudíž sebemenší obavu, že by ji mohli ztratit.

A i kdyby snad ano, proč by to mělo vadit – ptají se, po dvacetiletém výplachu dutin již zcela přesvědčeni, že státnost je zbytečná veteš, relikt (před)minulého století a vůbec fuj. Proč však přehlížejí, že svět stojí na státech, a že bez státu není národa, s nímž a jehož budoucností jsou chtě nechtě spojeni, tomu nerozumím. Obzvlášť když mají tolik krásných příkladů, jak národy jiné, třeba ty orientální či asijské, až žárlivě střeží svoji státnost. Znovu – předmětem naší úvahy není ta či ona konkrétní státní forma, a není jim malý silný, velký slabý ani dlouhý pevný stát. Na tom nám nyní nesejde. A už vůbec nejde o nadšení ze státu, když už tak snad o přiznání jeho nutnosti a o obavu z nebezpečí spjatých s jeho ztrátou. Ve světě, který dosud stojí na státech, totiž považuji za nebezpečné (nebo alespoň nepohodlné) a naivní páchat sebevraždu vlastní státnosti, či přinejmenším s ní hazardovat. Obzvlášť pak, má-li být nahrazena šidítkem Evropské unie či romantickým sněním o dávno minulých (či zanedlouho nadcházejících) krásných časech za císaře (či knížete) pána.

Nechť tedy Čechové a Češky svou státnost prohazardují. Problém je, že v tom okamžiku přicházejí o jednu z možností, jak ovlivňovat své vlastní životy. Předpokládám, že i jejich touhou vždy bylo žít v zemi suverénní, tak aby mohli – třeba jen v malém, ale přece jen – rozhodovat o jejím směřování; aby byla zemí prosperující, svobodnou a bezpečnou. O tuto možnost po ztrátě suverenity přijdou, protože o hospodářské, imigrační, vojenské, sociální a vlastně veškeré svojí politice již nebudou Čechové a Češky nadále rozhodovat. Prohazardují svou státnost, protože si na ni (slovy klasika) zvykli jak na Národní divadlo.

Mýlil jsem se, když jsem na podzim roku 2009 považoval mizivý odpor většinové české populace vůči Lisabonské smlouvě za projev ustrašenectví, servility a stádnosti. Kdepak, bylo to čiré hazardérství, krok učiněný pro samotnou možnost opájet se vzrušením z riskování, z adrenalinové jízdy na utýrané kobyle české státnosti. Nenacházím v sobě nadšení pro takový risk. Hazardní hry nejspíš nejsou pro mne.

Dnes v noci jsem si opět četl Hájkovu vynikající Smrt v sametu, a narazil jsem v ní na podobný motiv. Motiv o to zajímavější, že vlastně v Hájkově vidění světa – odhaduji-li správně! – může být celkem podružný. Jen pro těch pár, co dosud ještě neměli možnost se s onou knihou seznámit: Petr Hájek nás vybízí, ať se zkusíme „na chvíli vrátit do zákoutí našich vnitřních světů a svobodně, bez cenzury politické korektnosti, udělat úkrok od všudypřítomného mediálního rachotu…“ prostě „líčí svět kolem nás po svém, nicméně promyšleně“. Zabývá se otázkami po smyslu života, víry, křesťanství, vztahem pozemského a nadzemského, Apokalypsou, koncem (a novým začátkem) věcí viditelných i neviditelných; úlohou smrtelníků v zápase Dobra a Zla, ale také třeba praktickými důsledky rozpadu evropské kultury a civilizace, nebo pátrá po stopách spiknutí proti lidské svobodě. Obávám se sice, že žádné z těchto témat nebude ve zdejší prázdnotě rezonovat (to je záměrný oxymóron!), snad jen s čestnou výjimkou tématu desítky let trvajícího intelektuálního a politického souboje mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem; tomuto souboji pak Hájek bravurně dává rozměr transcendentní. Pro leckterého čtenáře to asi nebude úplně stravitelné čtení, vždyť mnozí dosud pevné stravě nepřivykli, ba dosud snad ani mléko neokusili. Ale to teď nechme stranou.

Věc, která mě zaujala, se týká Hájkova vidění toho, jak by mohla Apokalypsa vypadat přinejmenším zpočátku. Jako jeden z možných scénářů Poruchy, jak nazývá tuto prvotní fázi Apokalypsy, nabízí Hájek „například velký ‚black out‘, na který vůdce Německo usilovně zadělává svým pokrokovým budováním větrných elektráren a zavíráním jaderných“ a pokračuje vizí Evropy, v níž po několik týdnů nefunguje zhola nic, protože tak jako se zastavil tok elektřiny, zastaví se i celá společnost na ní závislá – až se nakonec zhroutí. Bez tekoucí vody (a odtékajících splašků), bez jídla, tepla, médií a supermarketů nedokáže nejtechničtější (a ve své techničnosti snadno zranitelná) civilizace přežít. Záchrana přichází ve chvíli poslední – mírové sbory Evropské unie zavedou řád a bezpečí. A všechno je zase sluníčkový…

Může vám připadat tato představa přitažená za vlasy, to ale není podstatné. Mě na ní mimo jiné zaujalo to, že se zaobírá podobným fenoménem, jakým jsem já zabýval výše: hazardérstvím. Vždyť co jiného, než nevysvětlitelné hazardérství – a dobrá, taky třeba pokrokářské nadšení pro věci nové, upřímná starost o přírodu, snad i racionální obava z jaderné energetiky; hodně taky asi dělají peníze – může stát za evropskou (nebo všeobecně západní) naivitou a nadšením, s níž příslušníci nejzhýčkanější generace té nejzhýčkanější civilizace strkají hlavu pod energetickou gilotinu, jež hrozí, že je skutečně setne. Setne, ne pouze odřízne od Playstationů a rozhlasu, ale setne – nezbude jim ani jídlo, ani voda, ani teplo, zbudou jen ty splašky. I když pravda, proud alespoň těch mediálních na chvíli ustane.

Nejspíš si Evropané na blahobyt zvykli jak na Národní divadlo, tak teď ho bez rozmyslu přihodili do banku. Že jim z transcendentního hlediska blahobyt beztak jen škodil? Že bych toto jejich odhození zátěže na cestě k úzké bráně měl vítat? No, hlavně aby se jim jednou po blahobytu nestýskalo. Aby neplakali, že o něj vlastním furiantstvím přišli.

Čiré hazardérství naprosté části české populace je pro mě tímto již vysvětleno. V kontextu evropského (nebo snad evropanského či dokonce evropejského?) všeobecného hazardérství by byl jakýkoliv jiný postoj nepochopitelnou (přitom však rozumnou) výjimkou. Zůstává jen otázka, k čemu přesně se (dnes bez státnosti, zítra bez elektrického proudu) Čechové a Češky rozhodli prohazardovat. Výsledek budu s napětím očekávat.

Alexandr Bátora

PS: Jo a co lze v nadcházejících volbách změnit? Nic, pochopitelně. Ani jadrný prognostik, ani jadrný myslivec nemůže nastartované procesy zpomalit, natož zastavit, a to ani kdyby onen či snad aspoň ten chtěl; vždyť pokrok nezastavíš. Otázku „co s tím a co dál?“ nechám otevřenou, já na ni odpověď neznám.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist