Od mimozemšťanů ke globálnímu oteplování

Uveřejněno dne 12 června 2013 000 13:46

planetaRoku 2003 stanul v přednáškovém sálu Caltechu Michael Crichton, aby studentům strhujícím způsobem vyložil, jak se věda odchýlila od hledání pravdy k zaštiťování politické agendy; jak opustila tvrdá fakta ve prospěch „vědeckého konsensu“; jak do toho byli zapojeni vědci zvučných jmen, jako Carl Sagan či Frank Drake; a jak jejich vymýšlení si prorazilo cestu pro zákazy kouření a boj proti globálnímu oteplování.


Jeho přednáška se jmenovala „Globální oteplování způsobují mimozemšťané“ a toto je první část jejího překladu.
* * *

Mé dnešní téma vám bude znít směšně, ale naneštěstí jej myslím vážně. Pokusím se zde dokázat, že za globální oteplování mohou mimozemšťané. Přesněji řečeno že víra v mimozemšťany vydláždila drobnými krůčky cestu pro víru v globální oteplování.
A právě zmapování těchto krůčků je mým dnešním cílem.

Hned na úvod musím říci, že nechci nikoho odradit od víry v mimozemšťany či globální oteplování – to by koneckonců ani nebylo možné. Namísto toho zde chci probrat vývoj několika domněnek, které doznaly značného rozšíření, a poukázat na to, co vnímám jako krizi přicházející do všech vědeckých oborů: jmenovitě na stále znepokojivější vztah mezi vědou a politikou.

Tato záležitost mne bytostně zajímá kvůli tomu, v čem jsem byl vychován. Narodil jsem se za druhé světové války a vyrůstal na vrcholu války studené; při školních cvičeních na téma „atomový útok“ jsem se svědomitě krčil pod lavicí.

Byla to doba všeobecného strachu a nejistoty; i dítě jako já ale věřilo, že věda je tou největší a nejjasnější nadějí pro lidstvo. I dítěti byl zcela zřejmý kontrast mezi světem politiky — světem nenávisti, nebezpečí, iracionálních domněnek a strachů; světa masové manipulace a ostudných událostí ve světové historii — a světem vědy. Věda měla jiné hodnoty: ve svém záběru se nesla přes hranice národů, utvářela nová přátelství a pracovní vztahy napříč hranicemi a politickými systémy, povzbuzovala věcné uvažování a v důsledku vedla k novým objevům a poznatkům, ze kterých těžilo lidstvo jako celek. Jakkoli svět nebyl zrovna skvělým místem pro život, věda jej hleděla zlepšit. A také to udělala. Během mého života věda z většé části naplnila svůj příslib. Věda, to bylo Velké dobrodružství našeho věku – a naděje pro neklidný a usoužený svět.

Od vědy jsem ale nečekal, že toliko prodlouží průměrnou dobu života, nakrmí hladové a zmenší svět leteckou dopravou a mobilními telefony. Očekával jsem, že z lidských myslí vyžene zlé myšlení — předsudky a pověry, iracionální domněnky a falešné obavy. Od vědy jsem, slovy Carla Sagana, čekal, že bude „svíčkou ve světě strašeném démony“. A v tomto ohledu s výsledky vědy nejsem moc spokojený. Věda se v některých případech dala svést starými známými lákadly politické moci a věhlasu, namísto aby byla onou očistnou silou. Někteří z démonů, kteří straší dnešní svět, byli vynalezeni vědci.
A svět si jejich vypuštěním určitě nepomohl.

Drakova rovnice otevírá vrátka pavědě

Podívejme se teď, jak k tomu došlo.
Zkuste se v myslích vrátit do šedesátých let. Americkým prezidentem je J.F.Kennedy, na pravidelné linky jsou nasazovány první dopravní proudové letouny, na univerzitách mají ty největší sálové počítače 12KB paměti… A v nové National Radio Astronomy Observatory spouští mladý astrofyzik jménem Fank Drake svůj dvoutýdenní projekt „Ozma“, který má za cíl sledovat, jestli nezachytí signály od mimozemšťanů. A skutečně – k velkému nadšení je zachycen signál. Posléze se ukáže, že šlo o planý poplach – ale nadšení zůstalo. V roce 1960 tak Drake může uspořádat první konferenci SETI, na které ukáže světu svou – nyní všeobecně známou – Drakovu rovnici:

N = R * fp * ne * fl * fi * fc * L

Kde R je počet hvězd vznikajících v souhvězdí Mléčné dráhy; fp je zlomek, určující počet hvězd s planetami; ne je koeficient pro planety, na nichž je vůbec možný vznik života; fl je podíl planet, na kterých život vznikne; fi je koeficient pro počet planet, na kterých se vyvine inteligentní život; fc je počet planet, které se rozhodnou komunikovat s vesmírem; a L je doba trvání takové civilizace.

Tato věrohodně vypadající rovnice dala SETI věrohodně vypadající základ pro legitimní vědecké zkoumání. Samozřejmě je zde jistý problém: není známa hodnota žádné z proměnných oné rovnice, přičemž většinu z nich nemůžeme ani odhadnout. Jediný způsob, jak do té rovnice dosadit hodnoty, je naplnit ji odhady.
A odhady — abychom si rozuměli — jsou toliko domněnkami. Nemůže se jednat ani o „kvalifikovaný odhad“. Pokud potřebujete určit, kolik planet s živými tvory se rozhodne komunikovat, neexistuje, abyste provedli „informovaný odhad“. Je to jednoduše domněnka.

„Drakova rovnice nemůže být ověřena a proto SETI není vědou. SETI je neoddiskuto-vatelně vírou.“

V důsledku toho se Drakova rovnice může rovnat čemukoli — od miliardy miliard až po nulu. Výraz, který může znamenat cokoli, neznamená nic. Přesněji řečeno je Drakova rovnice doslova bezcenná a nemá nic společného s vědou.
Zastávám postoj, že věda zahrnuje vytváření ověřitelných hypotéz. Drakova rovnice nemůže být ověřena a proto SETI není vědou. SETI je neoddiskutovatelně vírou. Víra je definována jako přesvědčení o něčem, pro co nejsou žádné důkazy. Přesvědčení o tom, že Korán je slovo boží je vírou. Přesvědčení, že Bůh stvořil svět během sedmi dní je vírou. Přesvědčení, že ve vesmíru jsou další formy života je vírou. Není ani jediný důkaz, že existují mimozemské civilizace — a žádný nebyl objeven za 40 let zkoumání. Pro takové přesvědčení není žádný evidentní důvod. SETI je víra.

Klesající nadšení pro tuto víru je pěkně vidět na populárních publikacích na toto téma. V roce 1964, na vrcholu nadšení pro SETI, napsal Walther Sullivan z NY Times vzrušující knihu o životu ve vesmíru. Pojmenoval ji „NEJSME SAMI.“ Když psal v roce 1995 Paul Davis knihu na to samé téma, nazval ji „JSME SAMI?“ (Od roku 1981 ve skutečnosti vyšly čtyři knihy s názvem „JSME SAMI?“) A zcela nedávno jsme mohli sledovat vzestup teorie tzv. „Vzácné Země“, která přichází s myšlenkou, že klidně můžeme být jediná civilizace ve vesmíru. Důkazy samozřejmě neexistují ani pro jedno z těchto tvrzení.

Tehdy v šedesátých letech mělo SETI pár kritiků — jakkoli nikoli z řad astrofyziků či astronomů. Nejvíce do SETI tepali biologové a paleontologové. George G. Simpson z Harwardu se SETI vysmíval jako „studii bez obsahu“ — a tím zůstává až dodnes.

„fakt, že Drakovu rovnici nepřivítaly pohoršené výkřiky znamenal, že se ve dveřích otevřela skulinka: uvolnění toho, co bylo považováno za legitimní vědecký postup“

Ale všeobecně vzato byli vědci ve vztahu k SETI shovívaví: hleděli naň se zádumčivou tolerancí nebo prostě s lhostejností. Koneckonců, o co jde? Je to celkem zábavné. Když to lidé chtějí zkoumat, tak je nechte. O SETI by nevlídně mluvil jen starý bručoun. Jednoduše to nestálo za námahu.

Přitom je samozřejmě pravda, že i neověřitelné teorie mohou mít heuristickou hodnotu. A mimozemšťané jsou samozřejmě skvělá výuková pomůcka, když chcete děti naučit něco o vědě. Ale to nás nezbavuje povinnosti vidět v Drakově rovnici to, čím je: čirou spekulací, zahalenou do vědeckého hávu.

Samotný fakt, že Drakovu rovnici nepřivítaly podobně pohoršené výkřiky, jaké se strhnou kupříkladu okolo každého nového tvrzení Kreacionistů znamenal, že se ve dveřích otevřela skulinka: uvolnění toho, co bylo považováno za legitimní vědecký postup. A touto skulinkou záhy začal proklouzávat totální odpad.

Nukleární zima: „vědecký“ doomsaying začíná

Skočme tedy o deset let kupředu: do 70. let a k Nukleární Zimě.

V roce 1975 vydala Národní akademie věd studii na téma „Dlouhodobých celosvětových následků vícečetných detonací jaderných zbraní“, která došla k závěru, že prach z jaderných výbuchů by byl poměrně zanedbatelný. V roce 1979 vydal Úřad pro hodnocení technologií studii nazvanou „Důsledky nukleární války“, ve které prohlásil, že jaderná válka by možná mohla vyvolat nezvratné změny v životním prostředí. Studie ovšem jedním dechem dodávala, že jelikož vědci nerozumí procesům, které se toho týkají, naprosto není možné odhadnout míru takových škod.

Dva roky poté, v roce 1982, vydala Švédská akademie věd studii nazvanou „Atmosféra po nukleární válce: zatmění v pravé poledne“, která si kladla za cíl nějak vyčíslit následky kouře z hořících lesů a měst. Autoři spekulovali, že nad severní polokoulí by mohlo být tolik kouře, že dopadne méně slunečního záření, než je potřeba pro fotosyntézu — a že takový stav může přetrvat celé týdny, ne-li déle.

Další rok vydalo pět vědců, mezi nimi Carl Sagan a Richard Turco, studii pod názvem „Nukleární zima: globální důsledky vícečetných jaderných explozí.“ Tato studie, která vešla do povědomí jako „TTAPS“, se snažila přesněji vyčíslit atmosferické dopady, přičemž pro zvýšení své důvěryhodnosti používala počítačové modely klima.

Jádrem TTAPS byla další rovnice. Ačkoli ji nikdo takto doslova nevyjádřil, dala by se parafrázovat takto:

Ds = Wn * Ws * Wh * Tf * Tb * Pt * Pr * Pe… atd.

(Množství prachu v troposféře = # hlavic * síla hlavic * detonační výška hlavic * hořlavost cílů * doba hoření cílů * podíl částic, vystoupivších do troposféry * odrazivost částic * výdrž částic atd.)

Podobnost s Drakovou rovnicí je doočíbijící. Stejně jako u Drakovy rovnice není možné určit žádnou z těchto proměnných. Ani jednu. Studie TTAPS se s tím snažila vypořádat skrze počítání s různými scénáři, ze kterých odvozovala hodnoty proměnných, ale i tak jsou zbývající proměnné prostě neurčitelné. Nikdo nemůže vědět, kolik kouře by vydala hořící města, jaké částice by z nich vznikly a jak dlouho. Nikdo nemůže vědět, jaký vliv by mělo počasí v místě dopadu na to, kolik částic se uvolní. Nikdo neví, jak dlouho by zůstaly v troposféře. A tak dále.

Mějte přitom na vědomí, že tato studie vyšla pouhé čtyři roky poté, co studie OTA dospěla k závěru, že jelikož nerozumíme tomu, co se v takovém případě s přírodou děje, není možné dojít k žádným závěrům. To nicméně nezabránilo studii TTAPS v tom, aby takové závěry učinila a vyvodila, že by byly katastrofické.

Podle Sagana a jeho spolupracovníků by i omezená „přestřelka“ hlavicemi v síle 5000 Megatun TNT způsobila globální ochlazení o více, jak 35°C (sic!), která by přetrvala po více jak tři měsíce. Největší sopečné výbuchy, o jakých víme, přitom dokázaly snížit světovou teplotu o něco mezi 0,5 a 0,2°C. A samotná Doba ledová přinesla ochlazení o 10°C. Jeden by skoro čekal, že se proti takovým závěrům někdo ozve.

„Jeden by skoro čekal, že se proti takovým závěrům někdo ozve. Ale „Nukleární zima“ byl jen počátek skvěle zrežírované mediální kampaně.“

Ale Sagan a jeho spolupracovníci byli dobře připraveni, protože „Nukleární zima“ byl jen počátek skvěle zrežírované mediální kampaně. První zmínka o Nukleární zimě se objevila v nedělní příloze novin Parade v podobě článku od Sagana. Hned na další den byla do Washingtonu svolána velkolepá, masivně propagovaná konference o dlouhodobých důsledcích jaderné války. Předsedali jí Carl Sagan a Paul Ehrlich, nejznámější a mediálně nejzručnější vědci své generace. Sagan celkem 40x vystoupil v televizní show Johnnyho Carsona. Ehrlich tam vystoupil 25x. Po konferenci následovala tisková konference, potom setkání s kongresmeny, a tak všelijak podobně. Samotná práce byla zveřejněna ke zkoumání až několik měsíců poté.

Takto se nedělá věda — takto se prodává zboží.

Skutečnou povahu „konference“ nejlépe ukáží „umělecká vyobrazení“ následků Nukleární zimy.
Nemohu necitovat titulek pro obr.5: „Zde vidíte pokojnou scénu ze severských lesů. bobr právě dokončil stavbu své hráze, dva medvědi hnědí loví, na pozadí se mihotá motýl, okolo tiše proplachtí alka a ledňáček hledá chutnou rybu.“
Tak to je věda jako kráva.

Vědecký konsensus je oxymoron

Na oné Washingtonské konferenci někdo během doby vyhrazené pro otázky připomněl Ehrlichovi, že po vybombardování Hirošimy a Nagasaki vědci předpovídali, že v oblasti nic nebude růst po 75 let — ale ve skutečnosti tam hned napřesrok rostly melouny. O kolik přesnější jsou tedy vaše předpovědi, zeptal se tazatel Ehrlicha?

„Vědci pořád přichází s absurdními tvrzeními. Jenže to, co prezentujeme zde, je konsensus opravdu velké skupiny vědců“

Ten odvětil, že „podle mého názoru jsou extrémně robustní. Vědci občas řeknou něco takového, jakkoli si nedovedu představit, z čeho mohli vycházet — i s přihlédnutím k tehdejšímu stavu vědy. Vědci pořád přichází s absurdními tvrzeními. Jenže to, co prezentujeme zde, je konsensus opravdu velké skupiny vědců…

Tady bych chtěl odbočit a říct něco o konsensu a o vzestupu toho, čemu se říká „věda na základě konsensu.“ Vědu založenou na konsensu považuji za extrémně zhoubný vývoj, kterému měla být učiněna přítrž na samém počátku. Když se podíváte do historie, na konsensus se vždy odvolávali darebáci; je to způsob, jak se vyhnout debatě tvrzením, že se na celé záležitosti již všichni shodli. Kdykoli uslyšíte, že mezi vědci panuje na něčem shoda, sáhněte si pro svou peněženku — protože se vás někdo snaží oškubat.

Vyjasněme si jednu věc: skutečná věda nemá vůbec nic do činění s konsensem, se shodou. Konsensus je záležitostí politiky. Věda funguje úplně opačně: vyžaduje jen jediného vědce, který přijde na to, jak něco skutečně je — což znamená, že má hmatatelné výsledky, které jiní mohou ověřit. Ve vědě je konsensus dokonale irelevantní. Jediná relevantní věc jsou reprodukovatelné výsledky. Vědečtí velikáni naší historie jsou velikány proto, že převrátili konsensus na hlavu.

Neexistuje nic jako věda konsensu. Pokud je to konsensus, není to věda. Pokud je to věda, není to konsensus. Tečka.

K tomu bych rád dodal několik příkladů toho, že konsensus není opravdu nic, na co by kdo mohl být hrdý.
Během minulých staletí byla jednou z hlavních příčin úmrtí žen horečka omladnic (po porodu). Zemřela na ni jedna ze šesti žen.
V roce 1795 přišel Alexander Gordon z Abeerdeenu s myšlenkou, že horečky omladnic jsou infekční a daly by se léčit.
Konsensus řekl, že tomu tak není.
V roce 1843 přinesl Oliver Wendell Holmes důkazy o tom, že je horečka omladnic nakažlivá.
Konsensus řekl, že ne.
V roce 1849 Semmelweiss názorně předvedl, že v nemocnicích pod jeho vedením se povedlo horečku omladnic prakticky vymýtit pomocí hygienických opatření.
Konsensus řekl, že je žid, ignoroval jej a vyhodil jej ze jeho místa. Všeobecná shoda na tom, co s horečkou omladnic přišla až na počátku 20. století. Konsensu trvalo 125 let, aby se dobral správného výsledku — navzdory snahám prominentních „skeptiků“ po celém světě, kteří byli ignorováni a ponižováni. A navzdory nekončícímu umírání žen.

„Konsensus přichází na scénu tehdy, když není věda dostatečně solidní. Nikdo neříká, že je zde vědecký konsensus na tom, že je od nás slunce vzdáleno 93 milionů mil.“

A dalších příkladů by se daly najít ještě spousty. Ve 20. letech 20. století umíraly v USA desetitisíce lidí — hlavně chudých — na nemoc, zvanou pellagra. Vědecký konsensus říkal, že je infekční a že je potřeba najít „mikroba pellagry“. Americká vláda pověřila brilantního mladého vědce, Dr. Josepha Goldbergera, aby našel onu příčinu. Goldberger došel k závěru, že stěžejní faktor byla strava.
Konsensus se nadále držel teorie o bakterii.
Goldberger názorně předvedl, že dokáže nemoc vyvolat pouze složením jídelníčku. Aby předvedl, že pellagra není infekční,nechal sám sobě a svému asistentu vstříknout krev pacienta trpícího pellagrou. On a další dobrovolníci si utírali nosy kapesníky pacientů trpících pellagrou a polykal strupy pacientů, čemuž se začalo říkat „Goldbergovy seance hnusu.“ Nikdo z nich nebyl nakažen.
Konsensus i nadále trval na svém.
Byl pro to i politický důvod, protože kdyby se prokázalo, že za epidemií pellagry stojí podvýživa, znamenalo by to nutnost sociální reformy v jižanských státech. Takže se konsensus po léta bránil pravdě — ve 20. století, vzdor důkazům i epidemii.

Patrně každé dítě školou povinné si všimlo, že Jižní Amerika a Afrika k sobě pěkně pasují. Alfred Wegener v roce 1912 přišel s myšlenkou, že se oba kontinenty otrhly z jednoho. Konsensus se teorii o pohybech litosférických desek ušklíbal po padesát let. Teorie byla vehementně popírána geology nejvyššího věhlasu — až do roku 1961, kdy bylo zjištěno, že se mořské dno rozšiřuje. Výsledek? Konsensu trvalo padesát let přijmout to, co přijde samozřejmé i dítěti.

Mám pokračovat? Dalo by se až do nekonečna. Jenner a spalničky, Pasteur a teorie o mikrobech. Sacharin, margarin, výpadky paměti, rakovina tlustého střeva, hormonální terapie… Seznam chyb konsensu se táhne pořád dál a dál.

A na konec bych vás rád upozornil na to, v jaké situaci se lidé odvolávají na konsensus. Konsensus přichází na scénu tehdy, když není věda dostatečně solidní. Nikdo neříká, že se vědci usnesli na tom, že E=m*c^2. Nikdo neříká, že je zde vědecký konsensus na tom, že je od nás slunce vzdáleno 93 milionů mil. Nikoho by ani nenapadlo tak mluvit.

Věda – služka politiky

Ale zpět k téma.

Snažil jsem se naznačit, že Atomová zima byl nesmyslný vzorec, který byl vylepšen mizernou vědou a vytvořen pro politické účely. Od samého začátku to byla politika, propagovaná skvěle zorganizovanou mediální kampaní, která musela být naplánována celé týdny či měsíce dopředu.

Další důkazy o politické povaze celého projektu je možné najít ve vztahu ke kritice. Richard Feynman byl sice charakteristicky nevybíravý, když prohlásil, že „nemyslím si, že tihle hoši mají potuchy, o čem mluví“ — ale další vědci byli překvapivě zdrženliví. Freemanu Dysonovi je připisován výrok „Z vědeckého hlediska je to naprosto úděsné, ale kdo chce být nařčen z toho, že podporuje atomovou válku?“ A Victor Weisskopf prohlásil, že „jako věda je to strašné, ale třeba to je dobré z psychologického hlediska.“
Jak na to reagoval tým Nukleární zimy? Bedlivě sledoval takové komentáře a psal redaktorům časopisů dopisy, ve kterých popíral, že by taková tvrzení kdy zazněla — i přesto, že je zmínění vědci potvrdili.

V té době se celá řada lidí současně snažila zabránit jaderné válce. Když vypadala nukleární zima strašidelně, proč ji zkoumat? Kdo by chtěl nesouhlasit? Pouze lidé jako Edward Teller, „otec vodíkové bomby“.
Teller prohlásil, že „přestože je všeobecně přijímáno, že mnoho ještě nevíme a musíme to vykoumat, Dr. Sagan se staví do pozice, že je jeho scénář tak robustní, že o jeho závěrech prakticky nemůže být pochyb.“
Leč pro většinu lidí byl fakt, že je scénář nukleární zimy prolezlý nejistotami, nepodstatný.

Já bych ovšem řekl, že je velmi podstatný. Protože jakmile jednou opustíte striktní držení se vědecky zjištěných faktů a začnete si hrát s pravdou na tiskových konferencích, může se stát naprosto cokoli. V jednom případě se vám možná povede zmobilizovat veřejnost proti jaderné válce. Ale v jiném případě dostanete Lysenkismus (pavědecká teorie v SSSR). A v jiném případě nacistickou Eutanazii. Jakmile se věda začne propůjčovat politickým účelům, vždy tam číhá nebezpečí.

Proto je pro budoucnost vědy tak důležité, aby byla vytyčena a bráněna jasná hranice mezi tím, co může věda říct s určitostí — a mezi tím, co nemůže.

„s chytlavým termínem, silným důrazem na politické řešení a agresivní mediální kampaní se nikdo neodváží kritizovat vědecký model v pozadí a i naprosto nesmyslná teorie bude přijata jako obecně platný fakt“

Jak skončila Nukleární zima? Jak opadala mediální svatozář, robustní scénář se jevil stále méně přesvědčivým. John Maddox, editor časopisu Nature, opakovaně kritizoval předestíraná tvrzení; během jednoho roku začal Stephen Schneider, jedna z hlavních postav klimatického modelu Nukleární zimy, mluvit raději o „nukleárním podzimu“. Což už nemělo ten zvuk.

Konečné ztrapnění přišlo v roce 1991, kdy Carl Sagan ve zprávách televize ABC předpověděl, že požár kuvajtských ropných polí způsobí podobný efekt, jako Nukleární zima, způsobí „léto bez slunce“ a ohrozí úrodu na celém světě. Sagan zdůrazňoval, že takový výsledek je tak pravděpodobný, že „by měl být zohledně ve válečných plánech“. Jaká byla realita? Nic z toho se nestalo.

Co tedy můžeme říci o Nukleární zimě? Mám za to, že poučení je následující:
s chytlavým termínem, silným důrazem na politické řešení a agresivní mediální kampaní se nikdo neodváží kritizovat vědecký model v pozadí a i naprosto nesmyslná teorie bude přijata jako obecně platný fakt. Poté již bude veškerá kritika bezpředmětná. Válka skončí bez jediného výstřelu. Takové je poučení — a záhy mělo být aplikováno v učebnicovém příkladu, jak na to: v kampani proti pasivnímu kouření.

MŽP smí podvádět

V roce 1993 oznámila EPA (americké ministerstvo pro ochranu životního prostředí), že pasivní kouření je „každoročně odpovědné za cca. 3000 úmrtí na rakovinu plic u nekouřících dospělých“ a že „poškozuje dýchací ústrojí stovek tisíc lidí“. V pamfletu EPA z roku 1994 se píše, že 11 studií, na nichž bylo založeno rozhodnutí EPA, samo o sobě nebylo směrodatných a že dohromady přiřazují pasivnímu kouření faktor rizika 1,19 (pro srovnání — faktor rizika pod 3,0 je příliš bezvýznamný, než aby s ním EPA mohla něco dělat a příliš zanedbatelný, než aby se dostal na stránky New England Journal of Medicine). A jelikož zde nebyla statistická jistota nad 95%, EPA onen limit snížila na 90%. A potom jí již nic nebránilo označit pasivní kouření za karcinogen skupiny A.

To byl zcela očividně podvod, falšování vědy, ale postavil základ pro zákaz kouření v restauracích, kancelářích a na letištích. Kalifornie zakázala kouření na veřejnosti v roce 1995. Brzy poté již nebylo žádné tvrzení příliš extrémní: noviny Christian Science Monitor se v roce 1998 nechaly slyšet, že na pasivní kouření zemře ročně 53 000 lidí. Pro toto tvrzení neexistují žádné důkazy.

V roce 1998 vynesl federální soudce rozsudek, že EPA jednala nesprávně, „dospěla k závěru předtím, než vůbec začal vědecký výzkum“ a „ignorovala nehodící se informace a brala v potaz pouze ty, které chtěla.“ Reakce Carol Brownerové, ředitelky EPA, byla: „stojíme si za svou vědou… Je na ní všeobecná shoda. Američané jistě uznávají, že vystavení pasivnímu kouření způsobuje … celou řadu zdravotních problémů.“ A opět si můžete všimnout, jak konsensus vítězí nad vědou. V tomto případě to dokonce ani není konsensus vědců, na co se Brownerová odvolává! Stačí konsensus „amerického lidu“.

Mezitím bylo provedeno několik větších studií, které ovšem nedokázaly potvrdit jakoukoli spojitost. Velká studie sedmi zemí, provedená Světovou zdravotnickou organizací, nepřišla na žádnou spojitost. A pokud jen vím, žádnou korelaci nenašly ani další kontrolované studie. Ale přesto si v těchto dnech můžeme přečíst kupříkladu že pasivní kouření způsobuje rakovinu prsu. Dospěli jsme do bodu, kdy můžete o pasivním kouření říct víceméně cokoli se vám zachce.

Stejně jako v případě Nukleární zimy tu máme prachmizernou vědu, která má prosadit to, co většina lidí považuje za dobré politické opatření. I já si myslím, že je to dobré opatření. Nechci, aby lidé okolo mne kouřili. Takže kdo se opováží kritizovat zákazy pasivního kouření? Nikdo. A pokud to přesto uděláte, vzápětí vás onálepkují jako filiálku Marlbora. Nohsleda tabákových koncernů. Pravda je ovšem taková, že tu v současnosti máme politické opatření, založené na naprosté pověře.
A navrch k tomu jsme dali EPA špatný příklad do budoucna. Naučili jsme je, že když budou podvádět, zvítězí.

„Globální oteplování způsobují mimozemšťané“
Přednáška Michaela Crichtona
Caltech Michelin
17. ledna 2003
Přeložil cover72, část 1/2

Zdroj překladu: https://www.cfa.harvard.edu/~scranmer/SPD/crichton.html

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist