Jak k bezemisní elektroenergetice?

Uveřejněno dne 17 července 2013 000 12:32

emiseV nedávné době byly dokončeny nabídky a konkrétní projekty nových bloků pro Jadernou elektrárnu Darlington v kanadské provincii Ontario. Tato elektrárna má nyní čtyři moderní bloky kanadského typu CANDU s celkovým elektrickým výkonem 3512 MW, které byly spuštěny v letech 1990 až 1993. V současné době zajišťuje zhruba 20 % elektřiny produkované v této kanadské provincii. V plánu je postavit zde ještě další čtyři bloky. V soutěži jsou dvě varianty, v obou případech se jedná o nejmodernější reaktory.

První nabídkou jsou nové vylepšené jednotky CANDU 6, které jsou nejnovější variantou reaktoru moderovaného těžkou vodou. Jeho výhodou je, že jako palivo lze využívat přírodní uran a zároveň jde o kanadský typ reaktoru. Druhou nabídkou jsou reaktory AP1000 firmy Westinghouse, které známe ze soutěže o dostavbu Jaderné elektrárny Temelín. Nové bloky by měly v budoucnu zajistit náhradu těch starých, které se budou postupně odstavovat a udržení téměř bezemisní elektroenergetiky, ke které provincie Ontario spěje.

V roce 2003 se totiž tato kanadská provincie rozhodla zlepšit ovzduší, které se v řadě míst velmi zhoršilo a radikálně snížit emise v elektroenergetice. Cestou k tomu mělo být odstavení všech uhelných elektráren právě díky intenzivnímu využití jaderné energie a jejich doplnění obnovitelnými zdroji. A ukončení využívání uhlí pro výrobu elektřiny probíhá velice úspěšně. Bylo možné vycházet z toho, že se v provincii už dříve postavila řada jaderných reaktorů v jaderných elektrárnách Bruce A a B, Pickering A a B a již zmíněný Darlington. Celkově tak má provincie 18 reaktorů. První z nich byly postaveny začátkem sedmdesátých let. Využívané typy reaktorů CANDU musí po zhruba čtvrt století projít kompletní rekonstrukcí před dalšími desetiletími provozování. V devadesátých letech tak bylo několik z nich odstaveno a řadu let trvala diskuze a úvahy, jestli k rekonstrukci přikročit.

A právě rozhodnutí ze začátku století přineslo intenzivní úsilí a nyní je šest reaktorů po kompletní renovaci. Jedná se o bloky Pickering A1 a A4. U bloků Pickering A2 a A3 se rozhodlo rekonstrukci a prodloužení provozu neprovádět z důvodů konstrukčních a materiálových rozdílů, které snižovaly efektivitu a zvyšovaly rizika neúspěchu této akce. Další čtyři bloky byly znovu spuštěny v elektrárně Bruce A, poslední dva z nich v minulém roce (podrobněji o loňském vývoji v jaderné energetice zde). V současnosti je tak většina z 18 reaktorů ve výborné kondici s výbornými bezpečnostními, ekonomickými a provozními parametry. Například koeficient ročního využití reaktorů v elektrárně Darlington dosahuje 95 %. Celkový elektrický výkon všech ontarijských reaktorů je zhruba 13 GW.

Kromě úsilí v oblasti jádra se dařila zvyšovat kapacita vodních a větrných zdrojů. Částečně pak i kapacity plynových elektráren. Úspěšný průběh transformace umožnil odstavit téměř všechny uhelné zdroje, poslední uhelná elektrárna by měla být odstavena v roce 2014. Čistota ovzduší se radikálně zlepšila. V roce 2005 byli obyvatelé provincie Ontario postiženi nejméně deseti dny se smogovou výstrahou. Nejpostiženějšími bylo čtrnáct ze třiceti sedmi oblastí této provincie. V nich bylo více než 40 dnů se smogovou výstrahou. Naopak v roce 2011 měly i nejhůře postižené oblasti méně než osm dní se smogovou výstrahou a 18 oblastí ze zmíněných celkových 37 neměly vůbec žádný den se smogovou výstrahou. Je jasné, že situaci ovlivňují i jiné vlivy, jako například doprava, průmysl a vývoj počasí v daném roce. Přesto je však vliv vyčištění elektroenergetiky jasně viditelný. Řekl bych, že by opravdu mohlo jít o ideální inspiraci pro Česko a hlavně Polsko. Stejné vytlačení uhlí alespoň z elektroenergetiky by mohlo přispět k radikálnímu zlepšení ekologické situace ve středoevropském regionu.

Kanada má 33,5 milionů obyvatel a v provincii Ontario žije zhruba 40 % z nich. Znamená to, že z hlediska počtu obyvatel i průmyslu jde o region srovnatelný s většími evropskými státy. Je tak další ukázkou, že pomocí jaderných zdrojů v kombinaci s obnovitelnými zdroji lze dospět k téměř bezemisní a bezfosilní elektroenergetice. Již řadu let funguje taková téměř bezemisní elektroenergetika jak v menších státech, jako je Švédsko či Švýcarsko, tak i velkých, jako je Francie.

Úspěšnost zelené cesty provincie Ontario vynikne hlavně ve srovnání se zelenou revolucí v Německu. Ta začala dříve a po více než desetiletém intenzivním úsilí produkce elektřiny z fosilních zdrojů stoupla (podrobněji konkrétní čísla zde). Navíc se v posledních letech v Německu znovu přechází od plynu k uhlí. A zatímco Ontario zavře poslední uhelnou elektrárnu v roce 2014, Německo spouští a plánuje spouštět jeden gigantický uhelný blok za druhým. Plánuje využívat fosilní, a to i uhelné bloky řadu dalších desetiletí, protože vzhledem k závislosti solárních a větrných zdrojů na počasí se bez nich nemůže obejít.

Ideologická zelená novořeč „ekologických“ organizací

Porovnání reality nastavuje zrcadlo absurdnímu chování tzv. ekologických organizací. O úspěšné reálné ekologizaci elektroenergetiky v Ontariu se u nich nemluví a energetické koncepce využívající jadernou energetiku jsou jimi označovány jako „špinavé“, „zastaralé“ a „fosilní“. Podobné příklady, jako je Francie, Švédsko, Švýcarsko a Ontario, jsou v jejich pojetí odstrašujícím příkladem neekologické, špinavé a zpátečnické elektroenergetiky. Naopak Německo či Dánsko, kde se fosilní zdroje podílejí na produkci elektřiny téměř z 60 % a uhelné elektrárny z více než 40 %, jsou jimi oslavovány jako vzory zelené, čisté a ekologické elektroenergetiky směřující k zářné bezemisní budoucnosti. I když Německo ani v těch nejoptimističtějších „zelených“ scénářích nedosáhne ani za třicet let tak nízkého podílu fosilních zdrojů při výrobě elektřiny, jaký mají již delší dobu zmíněné státy, které při cestě k bezemisní energetice využily jadernou energetiku.

Ekologický přístup a ochrana životního prostředí jsou velice důležité. Pokud se nedaří přírodu a životní prostředí chránit a udržovat v co nejlepším stavu, dramaticky to snižuje i kvalitu života lidí. Proto je důležitý i aktivní přístup v této oblasti a organizace, které jej umožňují. Ovšem tato aktivita a ochrana životního prostředí musí být založena na znalostech, racionálním vědeckém poznání a reálných faktech. Problémem je, že dominantní část příslušných aktivistických „ekologických“ organizací, jako jsou třeba dvě u nás největší, Greenpeace a Hnutí Duha, nepřistupují k ekologickým problémům na základě racionální analýzy, ale čistě podle ideologických mustrů. V jejich vyhlášeních nejsou posuzována reálná čísla, fakta a znalosti. Hemží se to ideologickými nálepkami. Zdroj a energetická koncepce jsou „špinavé“ či „zelené“, bez ohledu jak daná technologie či energetický mix reálně znečišťuje životní prostředí a jaké jsou její reálné ekologické dopady. Technologie je podle ekologických aktivistů obecně „zastaralá“ či „moderní“. Podle mě můžete mít moderní či zastaralý typ větrné turbíny či jaderného reaktoru, ale označovat využití jaderné energie za zastaralé a využití větru za moderní je nesmysl. Pak dospějí k takovým vyhlášením, že kopírováním německého přístupu se zavíráním spolehlivých levných bezemisních zdrojů a stavbou fluktuujících mnohem dražších, které musí být zálohovány fosilními, se dosáhne levnější elektřiny a rychlejšího zmenšení podílu využití fosilních paliv. A to v době, kdy rychlý růst cen elektřiny v Německu už přestávají akceptovat i němečtí spotřebitelé, kteří byli v minulosti ochotni si za odstoupení od jádra připlatit. Přesto naši ekologičtí aktivisté stále hlásají, jak nám intenzivnější využívání elektřiny z větru a slunce její cenu zlevní. Pro příklad takových iracionálních vyhlášení z nedávné doby je možné se podívat třeba zde, zde a zde.

Požadavek na nevyužívání jaderné energetiky v daném státě může být legitimním cílem aktivistické organizace. Ale neměla by se pak označovat za ekologickou. Její prioritou pak totiž není ekologie, ale zrušení využívání jádra i za cenu intenzivního využívání fosilních paliv a nárůstu nákladů. Přesně to, co probíhá v Německu a Dánsku. Švédská společnost se také snažila o zrušení využívání jaderných bloků a dokonce si odstavení jaderných elektráren uzákonila. Ovšem její hlavní prioritou byla co nejnižší produkce emisí v elektroenergetice a další ekologické cíle. Takže příslušný zákon zrušila a nyní počítá s výstavbou dalších jaderných bloků, které nahradí ty současné v době, kdy doslouží. Pokud tedy má aktivistická organizace jiné priority než ekologické, měla by to jasně deklarovat, ne zastírat „zelenou“ novořečí.

To, že u nás neexistuje ekologická aktivistická organizace, u níž by dominovaly ekologické a ne ideologické cíle a snažila se hledat řešení ekologických problémů na základě vědeckého poznání a racionálního posouzení faktů, mi není úplně jasné. Asi to souvisí také s tím, že převážná část jejich členů nemá přírodovědné a technické vzdělání a zaměřují se spíše na ideologické symboly a cíle sociálního inženýrství než na ekologii. Nemají tak reálné představy o tom, že efektivita a výhodnost jednotlivých zdrojů závisí na podmínkách daného regionu, že je třeba kombinovat velké centralizované zdroje s těmi malými decentralizovanými. A jen jejich vyvážený a vybalancovaný mix vede k efektivní a ekologické energetice. Nedostatek přírodovědného vzdělání, znalostí metodiky měření a neurčitosti jeho výsledků, pochopení statistických metod a matematiky pak obvykle vede k nemožnosti reálného posouzení efektivity, rizik a ekonomie různých technologií. Jako příklad mohou sloužit mé nedávné diskuze s předsedkyní Jihočeských matek o rizicích způsobených radiací z Fukušimy I.

Navíc spíše než ekologickou cestu v energetice často tito aktivisté hledají, jak pomocí ní ovlivnit vývoj společnosti k formám, které oni považují za ideální. Většinou tedy k nějaké „přírodní“ komunitní formě. Běžně se u nich setkávám s představou, že spotřeba elektřiny dramaticky klesne a nastane úplná decentralizace, jako v internetu. Vždyť tam přece za chvíli nebude potřeba ani počítačů, každý bude mít chytrý telefon či tablet, které mají velmi nízkou spotřebu, jsou úplně decentralizované a internet tak díky nim bude fungovat i v zelené decentralizované společnosti se zanedbatelnou spotřebou energie. Velice těžko přijímají, že bez obrovských „name“ serverů a databázových serverů, které jedou bez přerušení a mají hodně velkou spotřebu, jim pro vyhledávání a brouzdání po internetu bude chytrý telefon či tablet k ničemu. A navíc je pochopitelně třeba mít centralizované zdroje energie, které umožní výrobu těch tabletů a chytrých telefonů nebo například solárních panelů či moderních větrných turbín. A k tomu opravdu nestačí nějaké zelené komuny. Zase je pochopitelně legitimní prosazovat změnu ve společnosti, ale je třeba tak činit otevřeně a ne to dělat formou ideologizace ekologických organizací a pohledu na energetiku.

Ve výsledku tak „ekologičtí“ aktivisté prosazují i velmi neekologická řešení. Jak je vidět z příkladu Francie a dalších států, které byly uvedeny, je možné vybudovat elektroenergetiku s využitím jádra v kombinaci s obnovitelnými zdroji, která má minimální emise škodlivin i oxidu uhličitého. Pokud by se v osmdesátých, devadesátých letech a později vydalo více států touto cestou, byla by v současné době produkce oxidu uhličitého radikálně nižší. Je pochopitelné, že snížení počtu nově budovaných jaderných bloků v posledních třech desetiletích mělo více důvodů, ale jedním z hlavních byla velice úspěšná kampaň „ekologických“ aktivistů. Z hlediska ekologie však jejich vítězství v této oblasti byla vítězství Pyrrhova. Hlavně třeba organizace Greenpeace je pak sice excelentní a velmi úspěšná v oblasti propagačních aktivit a působivých přímých akcí, ale do jaké míry jsou jimi prosazované postupy ekologické, to je otázka úplně jiná. Tak jako dominantní část reklam vůbec nic neříká o reálné kvalitě propagovaných výrobků. Členové Greenpeace jsou experti na reklamu, ale ne třeba na energetiku. A tak nakonec prosazují absolutně iracionální řešení i v oblasti omezování produkce oxidu uhličitého. Tedy přesně opak toho, co má na mysli Bjørn Lomborg, kterého si dovolím citovat: „Chytrá klimatická politika není o tom, dělat teď „něco“, ale dělat něco, co má smysl. Co má výsledky. Co je udržitelné a co nás v dlouhodobé perspektivě zbaví podstatného množství CO2.“ A německý přístup v elektroenergetice, který propaguje Greenpeace a převzaly jej i naše další „ekologické“ organizace, je přesně opačný (viz zde).

Jak to bude s energetickou koncepcí u nás?

Státní energetická koncepce byla schválena v roce 2004. Od té doby už dávno měla proběhnout její aktualizace. Bohužel se ji však nikdy nepodařilo schválit. Vypracování poslední verze aktualizace proběhlo v minulém roce. A alespoň v odborných kruzích je tento návrh aktualizace hodnocen jako jeden z nezdařilejších a velmi rozumných. Ostrou kritiku, jako ostatně všechny koncepty počítající s dalším využíváním jaderné energie, si vysloužil od „ekologických“ aktivistů. Základní ideje a srovnání této energetické koncepce a návrhů „ekologických“ aktivistů jsou podrobně rozebrány zde a zde.

Vzhledem k současnému politickému vývoji to nyní vypadá, že se opět schválení energetické koncepce odloží na neurčito. Podmínky, ve kterých se česká energetika pohybuje, jsou dost striktně definovány. Uhlí dochází, vodní zdroje jsou už z dominantní části využity, větrná mapa poskytuje omezené možnosti a neležíme v slunečném Středomoří. Takže kromě Zelených se náhled na energetiku dominantní části členstva většiny ostatních politických stran zase tolik neliší. Problém, který nastává u všech z velké části odborných témat, které je třeba řešit, je to, že politiky většinou zajímají pouze ty prvky, na kterých se mohou profilovat a využít je k politickému boji proti svému politickému konkurentovi. Vše, co podpořil politický soupeř, je špatně a je třeba to zavrhnout, neb on je ten největší zločinec a dnes většinou už i určitě kriminálník. Ve stranách jsou tak většinou nejvíce slyšet lidé s extrémními názory, kteří čím méně dané problematice rozumí, tím jednodušší a razantnější vyjádření dávají. A právě taková jednoduchá, razantní a protichůdná černo bílá vyjádření milují i novináři. Rozbor, který by se snažil o vysvětlení tématu a nutil by čtenáře k přemýšlení a uvažování, prostě čtenost dostatečně nezvýší a není atraktivní. V takovém prostředí pak je velmi jednoduché cokoliv zablokovat a spíše se prosadí prosté zahnívání bez racionálního koncepčního řešení daného problému. Řešení se pak nakonec hledá na poslední chvíli, když vše hoří a většinou není tím nejvhodnějším a nejefektivnějším. Extrémním příkladem toho, jak může energetiku rozvrátit zneužívání odborných témat k politickým bojům, je například situace v Bulharsku.

Nová politická reprezentace tedy klasicky zavrhne vše, co připravila ta předchozí: „Vždyť od těch zlosynů před námi to určitě muselo být špatně a vše musí pocházet od nás.“ Neustálý boj o voliče také moc nepřispívá spolupráci a racionálnímu řešení odborných problémů. A hlavně těch, které potřebují strategické a dlouhodobé uvažování. Vidíme to nejen u nás, ale i na příkladu současného Německa. Tam už řadu měsíců nutně potřebují řešit situaci s extrémními dotacemi na obnovitelné zdroje, deformacemi trhu s elektřinou a růstu cen elektřiny pro spotřebitele. Přesto se nutná řešení odkládají až do doby po volbách.

Současní politici myslí jen na nejbližší volby a současní ekonomové pouze na nejbližší zasedání akcionářů. Nic jiného než současný zisk a ceny neuvažují a dojdou tak třeba k tomu, že je výhodné stavět u nás pouze plynové elektrárny, vždyť je tu ten břidlicový plyn. Tento názor zastával před rokem třeba náš známý ekonom Miroslav Zajíček. Pokoušel jsem se mu oponovat, že nejen energetika je mnohem složitější a komplexnější systém. Možná už po roce, kdy se nespouštějí nově postavené plynové elektrárny a ty spuštěné zaznamenávají ztráty v Německu i u nás, názor změnil. I tak je ukázkou toho, že pohled na energetiku, která se rozvíjí desetiletí, pouze prizmatem současných deformovaných cen není příliš vhodný. Stejně tak jsou značně zavádějící diskuze, že ta a ta skupina se na tom a tom zdroji napakuje. Pokud potřebuji zajistit výrobu daného množství elektřiny, tak příslušné zdroje budou stát danou sumu. A obnovitelné, alespoň ještě řadu let, nebudou lacinější než klasické. To, jestli vedení státu dokáže zabránit korupci a ohlídá oprávněnost nákladů, opravdu nezávisí na tom, jaký typ zdrojů se staví. O tom jsme se ostatně už mohli přesvědčit.

V minulém roce navržená a v současné době posuzovaná aktualizace státní energetické koncepce by umožnila poměrně razantní snížení emisí, a to nejen oxidu uhličitého, ale i skutečných škodlivin. Umožnila by značně snížit využívání uhlí v elektroenergetice. A ani případný vývoz elektřiny z jaderných zdrojů by nebyl z ekologického pohledu na škodu, protože by nahradil uhelnou elektřinu z Německa a Polska, jejíž výroba ovlivňuje životní prostředí i u nás. Jí nastíněná cesta by mohla nakonec dospět, podobně jako tomu již je třeba u zmiňované provincie Ontario, k téměř bezemisní elektroenergetice. Z důvodů, které jsem popsal, jsem k jejímu přijetí v současné situaci značně skeptický. Třeba se ale mýlím a racionální diskuze a jednání povede k její aplikaci a v jejím kontextu k co největšímu snížení využívání uhlí hlavně v neefektivních zdrojích a co nejefektivnějším úsporám. A tím také ne ke slovní, ale reálné ekologizaci naší elektroenergetiky.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

TOPlist