Scafetta 2013: Jednoduchý slunečně astronomický model poráží klimatické modely IPCC

Uveřejněno dne 30 října 2013 000 16:06

Nicola Scafetta vydal v dlouhé řadě svých článků nový vědecký článek o semi-empirickém modelu, který je v lepší shodě s klimatem než Modely globální cirkulace (CGM) upřednostňované IPCC. My jsme si museli dát pozor, abychom se do něj příliš nezačetli, ale abychom při tom neignorovali poselství v něm o tom nesmírném selhání modelů GCM. Scafetta využil Fourierovy analýzy, aby našel šest cyklů, a pak těch šest cyklů použil k vytvoření klimatického modelu, který pustil až na 2000 let dlouhé období, a který vypadá, že nejlépe sedí s multiproxi-ukazateli dávného klimatu.

Z hlediska objevu absolutní pravdy o klimatu není tohle konečná, když použije Fourierovu analýzu tak, jak je, jen abyste dostali „výstižnou křivku“ s šesti cykly o pružných frekvencích (což ještě s amplitudami a fázemi) dává 18 x 6 laditelných parametrů, což je více než dost na to, aby se vymodelovala jakkoliv pokroucená čára na grafu, a z toho pak lze vybírat i spoustu astronomických cyklů. (Nicola Scafetta dole odpovídá s poukazem, že použil těch „6 hlavních zjištěných astronomických oscilací,“ a že jejich fáze jsou pevné. Jsem ráda, že mě opravil. Jeho model je ještě šikovnější, než jsem si myslela. Omlouvám se za nedorozumění.  –Jo)

Avšak Scafettova práce naznačuje, že je šílenství nevěnovat pozornost astronomickým cyklům, a poukazuje na závažná pochybení v simulacích IPCC. Porovnáme-li tyto dva typy modelů: Scafettův jednoduchý model využívá (přirozených astronomických) cyklů a předpokládá, že existují nějaké vazby (ty existovat mohou, ač je to zatím spekulace), ale ty křivky s tím sedí tak, že tím vytvoří i predikce **. Neverifikované modely IPCC předpokládají , že CO2 má mocný účinek (podpořený laboratorními experimenty, nepodpořený však empirickými daty z klimatu) – a IPCC pak ještě předpokládá mocnou posilující zpětnou vazbu, která více než zdvojnásobuje účinek CO2 (aniž by existovaly empirické důkazy tyto předpoklady podporující) a v jistém smyslu bere křivky odpovídající vulkanismu, slunci a aerosolům, aby zohýbali svou křivku a seděla s daty. My víme, že modely IPCC nefungují, ty nedovedou zpětně vykreslit posledních 2000 let, a nepředpověděli ani těch posledních 20. Ze Scafettovy práce je zřejmé, že bychom měli zkoumat tyto přirozené cykly, a že modely IPCC jsou beznadějně neúplné.

1.        IPCC vychází z tvrzení, že jejich modely obsahují všechny důležité klimatické účinky. Jejich vysvětlujícím tvrzením vždy bylo: „Nelze vymodelovat nedávný vzrůst teplot bez použití účinku CO2.“ To je argument vycházející z ignorance a Scafetta právě ukazuje, jak až ignorantský je.

2.       Modely IPCC nevytváří přirozené cykly. Modely IPCC tedy postrádají důležité přirozené účinky (kdybychom vůbec věděli, které to jsou). Scafetta si bere záznamy z teploměrů a paleoklimatické záznamy, vypichuje přirozené cykly, z nichž některé jsou už dobře známé a nějakou dobu zjištěné, některé z nich jsou však čistě spekulativní, a ukazuje na nich, že modely IPCC ty samé přirozené cykly neprodukují. Pokud by ty cykly (nebo nějaké jim podobné) měly fyzikální příčinu, tak to znamená, že modely IPCC tyto jejich účinky neobsahují.  A pak monstrózně selhávají.

3.       Podívejme se jen na tu „pauzu“, na tu dlouhou rovinu stagnace teplot. Těm IPCC milovaným modelům se nepovedlo ji předpovědět (von Storch). Přirozené cykly však tu plochost křivky globálních povrchových teplot od roku 2000 vysvětlit mohou. Jednoduchý solárně-astronomický model založený na těchto přirozených vzorech překonává ty neodpovídající, přehnaně hodnocené modely IPCC za miliardy dolarů.  Vykrucují se z toho námitkou, že je to chaotický systém, a že skutečné přirozené cykly může být obtížné objevit.

4.      Přirozené cykly jsou možná taženy oběhy planet a jejich účinky na slunce. To je spekulace, ale vážně stojí za to o ní diskutovat. Podle Scafetty tu mohou být přirozené cykly 9,1 , 10-11, 19-22 a 59-62 let. (Některé z cyklů o této délce se rovněž objevují v práci Iana Wilsona na mechanismu, jímž lunární přílivy v naší atmosféře mohou pomoci spustit podmínky jihopacifické oscilace ENSO.) Je dost věrohodné, že rezonanční efekt orbit těchto planet působí na solární dynamo způsobem, který dosud neznáme, čímž ovlivňuje svítivost a magnetická pole, a že tyto malé sluneční změny se pak v klimatu Země posilují. (Viz např. Svensmark a kosmické paprsky, nebo Lam et al 2013, který zjistil, že sluneční vítr může ovlivnit Rossbyho vlny a atmosférické tlaky.)

5.       Monopolistické financování vědy roky probíhalo tak, aby se tyto otázky nehledaly. Mnohé výzkumné programy a granty se zaměřovaly na práci s vytvořením modelů řízených CO2. Kolik peněz vlády utratily vyčíslením role přirozených cyklů v klimatu, které se vždy měnilo? Kdyby vlády mohly zdanit planety, tak bychom možná měli 23 klimatických modelů provázaných se sluneční soustavou, a ty by možná mohly pracovat celkem o dost lépe než ty na CO2.

Klimatické modely IPCC nepostihují body zvratu

Už jsem dlouho říkala, že je jasné, že teorie CO2 nesedí s daty, protože modely nejsou schopny reprodukovat žádný z bodů obratu v našem klimatu. Modely nevysvětlují, proč byl svět v dobách středověku teplý, před 300 roky v malé době ledové studený, ani ty modely nevysvětlují kratší 30 letá studená období v posledních 150 letech.

Obr 17 (níže) ukazuje, jak klimatické modely (simulace GCM) selhaly jen na posledních 13 letech, přehnaly hrby vulkanického ochlazení, nepovedlo se jim reprodukovat dobře známé chladné období let 1880-1910. (GST – globální povrchové teploty)

Přepisy dodatečných komentářů z obrázků A-D:

A: Simulace GCM selhávají při reprodukci stagnujících GST pozorovaných po roce 2000.

B: Simulace GCM vytváří příliš hluboké a široké propady vulkanických ochlazení, která nejsou v GST pozorovány.

C: GST vykazují ochlazení z let 1880-1910 a oteplení 1910-1940. Simulace GCM ukazují stabilní oteplování 1880-1940.

D: Silný chladivý účinek aerosolů po roce 1950 částečně kompenzuje silný oteplující účinek GHC až do roku 2000.  Po roce 2000 už AER nejsou schopny GHC kompenzovat.

Obr 17 A reprodukce Obr. 1 z Gillett et al. (2012) s dodatečným komentářem, který zdůrazňuje výrazný nesoulad mezi záznamem GST (černě) a soustavou simulací s CanESM2. Obrázek zdůrazňuje problémy, které jsou společné všem CMIP5GCM. Ze Scafetta (2013a).

Scafetta provádí revizi článků ukazujících, že záznamy určitých přirozených cyklů se táhnou tisíce let do minulosti:

„Kvazi-dekadické, bidekadické a 60-leté oscilace a další delší oscilace byly zaznamenány v četných záznamech pokrývajících staletí a tisíciletí. Např. Jevrejeva et al. (2008) a Chambers et al. (2012) ukázali kvazi 60-letý cyklus v rychlosti růstu mořské hladiny už od roku 1700; Klyashtorin et al (2009) ukázal, že četné klimatické indexy prezentují dlouhodobé 50-70 leté oscilace během posledních 1500 let; Knudsen et al. (2011) ukázal trvalý kvazi 60-letý cyklus v Atlantické multidekadické oscilaci během posledních 8000 let; kvazi 20-leté a 60-leté oscilace se rovněž po staletí a tisíciletí objevují v některých teplotních záznamech z Grónska (Davis a Bohling, 2001; Chýlek et al 2012).

Obr. 18 (níže) reprodukuje Obr. 10 v Scafetta (v tisku), který ukazuje dva relativně globální klimatické indexy od roku 1700: rekonstrukce záznamů globálních hladin moří (Jevrejeva et al 2008) a Severoatlantická oscilace (NAO) (Luterbacher et al 1999, 2002). Pravý panel ukazuje analýzu zrychlení v několika rozsazích (MSAA) těchto dvou záznamů a zdůrazňuje přítomnost společné hlavní kvazi 60-leté oscilace od roku 1700. Oscilaci předvádí měnící se zelená a červená barva ukazující, že místní zrychlení v záznamech se mění od negativních k pozitivním hodnotám, tj., jsou tam oscilace.

Obr 18 (A) Záznam globálních hladin moří (Jevrejeva et al 2008) (vlevo) a její barevný diagram MSAA (vpravo). (B) Severoatlantická oscilace (NAO) (Luterbacher et al. 1999; Luterbacher et al 2002)(vlevo) a jeho MSAA barevný diagram (vpravo). Barvy v (B) jsou obráceně. Všimněte si společných kvazi 60-letých oscilací od roku 1700 ukázaných měnícími se zelenými a červenými oblastmi uvnitř 30-100 letých škál. Od Scafetta v tisku.

Klimatické modely neumí reprodukovat středověkou teplou periodu

Modrá čára představuje novější studie teplot z proxi hodnot z posledních tisíce let, a ukazuje Středověkou teplou periodu a Malou dobu ledovou. Roky tu byly populární rekonstrukce typu hokejkových grafů a tomu vyhovuje Crowleyho model. (Viz Graf A dole.) Crowleyův model ale nesedí s Lundqvistem (2010) ani s Loehlem (2008), jejichž rekonstrukce jsou v horním Grafu A. Scafetta poukazuje, že kdyby Crowleyho modely měly více slunce, méně vulkánů, méně aerosolů a méně CO2, tak by seděly s Mobergovou rekonstrukcí Hadleyho teplot od roku 1850 dále (viz Graf B).

„Ty klimatické modely, které předpověděly velice malou přirozenou variabilitu a kterých bylo použito, aby seděly s teplotními záznamy hokejkové křivky, nemohou vystihnout současné rekonstrukce GST (globálních povrchových teplot) z proxi hodnot, což vrhá pochybnosti na jejich přesnost. Ale i tak simulační studie posledního tisíciletí za použití moderních solárních modelů jsou schopny predikovat jen hokejkové grafy teplot (jako je Wang et al 2005), které ukazují ochlazení mezi obdobím MWP (středověká teplá perioda) 900-1300 a LIA (malá doba ledová) 1300-1800 do asi 0,3°C, a jen asi polovinu empiricky změřených příznaků 11-letých slunečních účinků na klima (viz Feulner a Rahmstorf (2010) a IPCC (2007) Obr. 6.14:

http://www.ipcc.ch/publications_and_data/ar4/wg1/en/figure-6-14.html).”

Obr. 23 (A) Porovnání mezi původní energetickou rovnováhou z modelových predikcí od Crowley (2000) oproti hokejkovému grafu teplot od Mann et al (1999) by ukázalo MWP (středověkou teplou periodu) stejně teplou jako období 1900-1920, zatímco ty dvě ne-hokejkové nedávné rekonstrukce GST paleoklimatu (Loehle a McCulloch, 2008; Lungqvist 2010) ukazují daleko vyšší předindustriální variabilitu a MWP stejně teplou jako období 1940-2000. (B) (Dole).  Složky teplotních příznaků od vulkánů, slunce a GHG plus aerosoly vytvořené Crowley (2000) modelem jsou škálovány tak, aby seděly s (Moberg et al 2005) s obdobím 1850 podle HadCRUT4, které rovněž ukazuje MWP stejně teplou jako období 1940-1970. Viz Scafetta (2013a, 2013b), kde jsou další podrobnosti.

„Ob. 24A ukazuje navržený sluneční model oproti teplotám mimo-tropické Severní polokoule rekonstruovaným podle Lungqvist (2010) (černě)“

Modrá čára na spodku A je 115 letá oscilace. Obr 24B je sluneční model (červeně) porovnaný s HadCrut4.

Obr. 24 Scafetta (2012c) troj-frekvenční sluneční model (červeně). (A) Oproti rekonstrukcím teplot Severní polokoule od Ljungqvist (2010) (černě). Spodek zachycuje vyfiltrování teplotní rekonstrukce (černě), které zdůrazňuje 115-leté oscilace h115 (t), (modře). (B) Stejný solární model (červeně) zakreslený oproti GST od HadCRUT4 (černě) sloučený s v období 1850-1900 s proxi teploty z modelu Moberg et al (2005) (modře). Zelené křivky zdůrazňují kvazi-tisíciletou oscilaci h983(t) se sešikmením, které zhruba reprodukuje tisíciletou oscilaci teplot. Všimněte si zpětné rekonstrukce Maunderova a Daltonova slunečního minima a období relativního chladu a projekcí kvazi-61-letých oscilací od roku 1850 do roku 2150. Upraveno podle Scafetta 2013a.

Scafettův solárně-astronomický model teploty budou mezi současnosti a lety 2030. -tými dost stabilní
což vzhledem k dominantní 60-leté Pacifické dekadické oscilaci takto navrhovali mnozí včetně Akasofu). Na obr. 27 levý graf jsou modelové projekce IPCC (podle toho, kolik CO2 emitujeme). Na pravém grafu jsou solárně-astronomické a modelové projekce – které obsahují i emisní „scénáře“ CO2.

Obr. 27. (A) Všechny modelové projekce CMIP5 oproti záznamům HadCRUT4 GST. (B) Sluneční astronomický semi-empirický model Eq. (13) s β = 0,5 proti záznamu GST HadCRUT4. Oproti společné základně 1980-2000 a použity jsou roční záznamy ve velkém obrázku, zatímco měsíční záznamy GST HadCRUT4  použili do vložených částí. Obrázek zdůrazňuje lepší chování solárně-astronomických semi-empirických modelů versus modely CMIP5.

 

Obr 28 je blízko posledním 30 a je v tom několik dalších let.

Obr. 28 Eq. (rovnice 13) s β=0,5  (modře) a původním CMIP5 (oteplovačským) modelem představujícím složený průměr (červeně) oproti šesti odhadům globálních teplot (HadCRUT3, HadCRUT4, UAHMSU, RSSMSU, GISS a NCDC), které jsou oproti základně z HadCRUT4 z období leden 1980 až prosinec 1999. Teplotní data z:

http://www.ncdc.noaa.gov, http://www.metoffice.gov.uk, http://data.giss.nasa.gov, http://www.remss.com/, http://vortex.nsstc.uah.edu/.

Scafetta nakreslil i hrubou mapu možných přirozených faktorů a jejich interakcí. Tohle jsou spekulativní „možnosti“. Zapotřebí je více výzkumu.

Obr. 29. Síť možných fyzikálních interakcí mezi planetárními harmonickými, sluneční variabilitou a klimatickými a environmentálními změnami na planetě Zemi. Upraveno s jeho dovolením podle Mörnere 2012, viz též Scafetta 2013a.

„Obr. 26 srovnává čtyři složené průměrové projekce CMIP5 (oteplovačských) modelů (panel A) se solárně-astronomickým semi-empirickým modelem pomocí β=0,5  v rovnici Eq. (13) (panel B) oproti záznamům GST od HadCRUT4: použito je společné základny let 1900-2000. Tato čísla vyjasňují, o kolik lépe si vede solárně-astronomický semi-empirický model oproti složeným průměrovým modelům CMIP5.“

Obr. 26. (A) Čtyři složené projekce průměru z CMIP5 oproti záznamům GST od HadCRUT4. (B) Solárně-astronomický semi-empirický model Eg. (13) s β=0,5 , oproti teplotním záznamům GST od HadCRUT4: použita je společná základna 1900-2000. Obrázek zdůrazňuje, o kolik lépe si vede solárně-astronomický semi-empirický model oproti modelům CMIP5, což je zvláště evidentní od roku 2000, jak je vidět na vloženém.

Scafettův model naznačuje, že klimatická citlivost by mohla být daleko spíše 0,3°C až 1,8°C (1 až 2,3 C).

(K nižším číslům klimatické citlivosti se vztahují čísla v odstavci níže.)

Poznámka překladatele: Scafetta nevylučuje spolupůsobení CO2 na klima, a v teorii účinků skleníkových plynů na pozemské klima má stěžejní roli vyčíslení tzv. klimatické citlivosti. Článek o tom, co to je, proč je to tak důležité, a jak o klimatické citlivosti probíhá spor česky na Oslu:

http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=5260

„Navržený semi-empirický model může pro 21. století produkovat daleko spolehlivější projekce, které jsou méně alarmistické než současné projekce CMIP5. Tento model dává při stejném scénáři antropogenických emisí (když přijmeme, že CO2 fakt zřetelně planetu otepluje), modelovou projekci s možným oteplením 2000-2100 v rozsahu od 0,3°C do 1,8°C. Tento rozsah je významně méně než povodní složená střední projekce GCM od CMIP5 v rozsahu od 1°C po 4°c.“

Myslím, že Scafettův model je užitečný, aby veřejnosti ukázal, jak lze snadno dostat velice odlišné výsledky klimatického modelování a poukázal na hlavní vady v GCM. Křivky postihující cykly s neznámým mechanismem se může zdát být pochybným, leč není to o nic méně pochybné než používat předpokladů o zpětných vazbách, k nimž nejsou vůbec žádné empirické doklady. To je potom modelování z neforemného bahna.

A především je pustým šílenstvím ignorovat rezonanci s astronomickými cykly. O tomto článku vystavil příspěvek i Tallbloke’s Talkshop.

Stránka Nicoly Scafetty je: http://people.duke.edu/~ns2002/#astronomical_model.

SPPI má další k tomu se vztahující ranný přetisk podle vydání z července 2013.

 

ODKAZY

Scafetta Nicola (2013) Diskuse o klimatických oscilacích: CMIP5 modely obecné cirkulace versus semi-empirický harmonický model založený na astronomických cyklech Earth-Science Reviews  Volume 126, November 2013, Pages 321–357.

Zdejší české články o Scafettvých modelech:

Sedm různých metod, všechny dávají ten samý výsledek: Čeká nás ochlazení!

Šedesátiletý klimatický cyklus

Scafetta o svém posledním článku: Harmonický klimatický model versus modely obecné cirkulace od IPCC

AKTUALIZACE: Odpovídá Nicola Scafetta

Joanne,

Díky ti, že jsi prezentovala mou práci.

Je v tom jen pár nedorozumění, která bych rád objasnil.

1) Píšeš: „Scafetta využil Fourierovy analýzy, aby našel šest cyklů, a pak těch šest cyklů použil k vytvoření klimatického modelu, který pustil až na 2000 let dlouhé období, a který vypadá, že nejlépe sedí s multiproxi-ukazateli dávného klimatu. Z hlediska objevu absolutní pravdy o klimatu není tohle konečná, když použije Fourierovu analýzu tak, jak je, jen abyste dostali „výstižnou křivku“ s šesti cykly o pružných frekvencích (což ještě s amplitudami a fázemi) dává 18 x 6 laditelných parametrů, což je více než dost na to, aby se vymodelovala jakkoliv pokroucená čára na grafu, a z toho pak lze vybírat i spoustu astronomických cyklů.“

To není úplně správně. Moje metodologie je velice podobná té, kterou v současnosti používají k predikci oceánských přílivů, která používá až 40 harmonických. Viz zde:

http://en.wikipedia.org/wiki/Theory_of_tides#Tidal_constituents

Tato metodologie je založena na identifikaci těch nejrelevantnějších astronomických oscilací a potom jsou použity jen ty amplitudy oscilací, co sedí s teplotními daty. V mém případě používám 6 hlavních detekovaných astronomických oscilací. Ty nejsou náhodně vybrány z nekonečné sady možných astronomických oscilací, nýbrž jde o ty nejdůležitější gravitační a elektromagnetické oscilace heliosféry. Rovněž i ty fáze jsou napevno stanoveny podle astronomických oscilací.

Když se to udělá u oceánských přílivů, tak jen ty amplitudy oscilací sedí s daty. Fáze dekadických a multi-dekadických cyklů (užity 4 cykly z 6) jsou jediné optimalizované s daty, protože vystižené fáze téměř identicky odpovídají těm teoretickým, jako ukazuje Obrázek 3. Navíc fáze sekulárních a tisíciletých cyklů (obrázek 24) jsou rovněž napevno pouze podle astronomických úvah.

Tudíž ty jediné na volno určené parametry je těch 6 amplitud teplotních oscilací.

Ta dobrá korelace, kterou v mých grafech (např. Obrázek 26) nacházíš, nespočívá jen ve výstižnosti křivek, nýbrž převážně ve skutečnosti, že klima představuje oscilace synchronizované s hlavními oscilacemi heliosféry.

Model je navíc otestován na jeho schopnost zpětné projekce minulosti. Dobrá korelace rovněž existuje při vystižení amplitud zrovna v období 1850-1950. Ohledně toho ale dobře rekonstruoval předpověď skutečně pozorované variability let 1950-2013.

2) Píšeš: „Scafettův model naznačuje, že klimatická citlivost s větší pravděpodobností 0,3°C až 1,8°C.“

To není správně. To se týká rozsahu projekcí oteplení mezi lety 2000 až 2100. Ta odhadnutí klimatická citlivost je v rozsahu mezi 1 a 2,3°C. (To jsou horní hranice, jak je vysvětleno v článku.)

Kromě těchto dvou drobností je však tvůj článek dobrým shrnutím mé stati.

Nadále pokračuji s předpovědními experimenty na své webové stránce, kde jsou mé modelové předpovědi od roku 2000 porovnávány s GCM od IPCC.

Nicola Scafetta

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist