Fotovoltaický amatérismus

Ve světle dramat kolem fotovoltaické energie vychází najevo ekonomický amatérismus na straně státu. V první řadě jde o samotnou formu dotací. Ponechme stranou diskusi, zda solární elektrárny mají, či nemají být zvýhodněny.

Rozhodne-li se stát jakékoli odvětví podporovat, má tři možnosti. Zaprvé investiční pobídky: zrychlené odpisy, daňové prázdniny, právní služby zdarma, pozemky zdarma, dotace na rekvalifikaci a tak dále. Těchto nástrojů stát v hojné míře používal. Je otázka, zda to bylo správné, či nikoli, ale nikdy se nestalo, že by naskočil obrovský nekrytý účet jako v případě fotovoltaiky. Investiční pobídky lze manažersky udržet v určitých mezích. Příjemci na ně nemají nárok ze zákona.

Druhou variantou je dotace na jednotku. Tento mechanismus se praktikuje zejména u stavebního spoření a penzijního připojištění. Lze stanovit horní limit podpory. Měsíčně tedy dostanete na penzijní připojištění příspěvek maximálně 150 Kč. Tento limit chrání veřejné finance před bezbřehostí nároků na podporu

Třetí formou dotací jsou cenové regulace. Ze všech variant ta nejškodlivější. Deformuje trh. Ceny v tržní ekonomice nesou informaci. Jsou-li pokřiveny, informace je zkreslena. Tím však výčet nevýhod nekončí. Náklady způsobené regulací cen se přenášejí na soukromé subjekty nerovnoměrně. Zatímco investiční pobídky byly financovány všemi daňovými poplatníky adekvátně jejich příspěvku do státního rozpočtu, cenovou regulaci si „odskáče“ někdo více a někdo méně.

Například na regulaci nájemného nejvíce prodělali nájemníci v „tržních“ bytech, jelikož platili nájemné zkreslené směrem nahoru v důsledku existence velkého objemu „regulovaných“ bytů. Podobně v případě cenové regulace solární energie na ni doplatí velkoodběratelé, což je především průmysl. Vzhledem ke struktuře českého průmyslu je to docela rána. Makroekonomické důsledky patrně nikdo nepromýšlel předem, protože jinak by k této situaci nemohlo dojít.

Mizerné kritérium

Když už stát přikročil k principiálně vadné konstrukci dotací prostřednictvím regulovaných cen, mohl alespoň zvolit lepší formu než kritérium návratnosti investice. Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vyžaduje, aby „bylo při podpoře výkupními cenami dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic“, samozřejmě při splnění náležitých technických podmínek. Zákon dále specifikuje, aby „zůstala zachována výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu cen průmyslových výrobců“.

Doba návratnosti investice je přitom nejméně seriózním měřítkem výnosnosti. Profesionální investoři nepoužívají tento ukazatel jinak než pro ilustrační účely a nehodí se ani pro drobného živnostníka, který se rozhoduje, zda má otevřít novou restauraci. Použití kritéria doby návratnosti pro účely tvorby energetické politiky nese pečeť ekonomického amatérismu zákonodárců. Pokud již stát udělal tu chybu, že podporoval určité odvětví ne právě šťastnou formou regulace výkupních cen, měl zkrátka stanovit jasný termín, kdy regulace skončí pro všechny najednou. Bez ohledu na datum uvedení té či oné elektrárny do provozu.

Propad do temnoty

Povšimněme si ještě jedné nášlapné miny. Vyhláška Energetického regulačního úřadu z 30. listopadu 2005 konkretizuje již zmíněnou patnáctiletou zákonnou garanci. Uvádí, že výrobce má „dosáhnout a) přiměřeného výnosu z vloženého kapitálu za dobu životnosti výroben elektřiny, který je určen průměrným váženým nákladem kapitálu, a b) nezáporné velikosti čisté současné hodnoty toku hotovosti po zdanění za celou dobu životnosti výroben elektřiny, při využití diskontní míry ve výši průměrného váženého nákladu kapitálu“.

Váženými průměrnými náklady kapitálu se pro účely vyhlášky míní „vážený průměr očekávané úrokové sazby pro úvěry na investice do projektů na využití obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny a očekávaného výnosu vlastního kapitálu investora do projektů na využití obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny“.

Zní to složitě? Podstata je jednoduchá. ERÚ na účet spotřebitelů garantuje fotovoltaickým elektrárnám dosažení očekávaného výnosu vlastního kapitálu. Problém je, že ony vážené průměry očekávaných úrokových sazeb ani očekávané výnosy vlastního kapitálu ve vyhláškách ERÚ nenajdeme. Původně zdánlivě jednoduchá věc se propadá do složitosti a naprosté temnoty.

Závěrem: Zákon zajistil investorům do solárních elektráren bezrizikový výnos. Teprve ERÚ ovšem nastavil výši tohoto výnosu do hodnot, při kterých se z tohoto odvětví stal Klondike.

Autor je ředitel pro strategii společnosti Partners.

ZDROJ