Cannot*cope

V tomto článku bude vysvětleno, proč se na cyklojízdách sejde dva tisíce lidí, proč nám nefungoval notebook a proč má nový občanský zákoník 3079 paragrafů. Zároveň píšu tento článek proto, aby lidé pustili z hlavy sdružení typu Auto*Mat, Oživení, Nesehnutí a další podobná a nebáli se pohlédnout do jasně svítícího slunce jejich vlastního já.

Na začátku tohoto článku stála příhoda, která se stala někdy před rokem a půl. Jedna německá firma si objednala od jiné firmy sofistikované zkušební zařízení. Bylo to komplikované jako tryskový motor a produkovalo to hromadu informací. Ty se přes definované rozhraní přenášely do počítače, který fungoval jako koncentrátor dat. Požíral data vyprodukovaná tím strojem a dělal z nich zase jiná data. Stroj patřil firmě A, koncentrátor dat firmě B. Jednoho dne to zapli a fungovalo to skvěle, ale jen tři minuty. Pak se přenos dat do počítače firmy B začal zadrhávat, až se postupně žádná data nepřenášela. Experti obou stran analyzovali mnoho týdnů problém. Jednoho dne se dostavil überexpert strany A, chvíli na to koukal a pronesl větu:

„Everything is OK except your computer that cannot cope“. Byl to nějaký Holanďan a byl toho dne značně nevrlý, protože strávil noc v autě. Řekl, že všechno je v pořádku kromě počítače dodaného firmou B, který se s tím nedovede vypořádat. A měl pravdu. Aby s sebou zástupci firmy B nemuseli tahat server, instalovali software pro koncentrátor dat do ultrabooku a ním to jezdili testovat. Ten neměl klasický pevný disk, ale flash kartu. Čtení z karty probíhalo velmi rychle, ale zápis byl pomalý. To způsobovalo, že ačkoli hardware byl velmi moderní, stejně to nezvládal, ačkoli se jinak jednalo o velmi moderní, pokrokový a jistě drahý ultrabook.

Scénka velmi přesně popisuje situaci některých z nás. Sice působí velmi sebejistým dojmem, jsou vzdělaní, inteligentní, jsou dostatečně free, cool a in a nejvječý rebelové z celé vesnice, ale dnešní společnost už dosáhla takového stupně komplikovanosti, organizovanosti a nepřehlednosti, že to prostě všechno nepoberou ani v relativně útlém věku. Nikde není určeno, zda a kde máme pracovat, co máme jíst, kdy máme spát, zda máme jít k lékaři, když nás něco bolí. Lháři nám berou peníze, v novinách jsou lži, právo se odvozuje metodou vadí-nevadí a další takové věci, které zákonitě člověka deprimují.

Například takové zaměstnání. Kdo se chce vypořádat s nároky, které klade současné ekonomické prostředí na jednotlivce uvnitř firmy, musí prokázat začnou psychickou a fyzickou odolnost, sociální, odbornou a já nevím jako ještě kompetenci. Neustále jste stavěni do situace, kdy musíte někoho nebo něco obětovat, aby někdo nebo něco jiného mohlo fungovat lépe. Nebo rodina. Děti zblblé agresivní reklamou na milion věcí, na které deprivant v roli tatínka nemá šanci vydělat a současně jim neumí ani vysvětlit, že je vůbec nepotřebují.

Denně děláme stovky rozhodnutí, každé může být špatné. Tím se zase testuje nadhled, protože ne úplně každý je schopen říct „OK, stalo se, příště to udělám jinak a lépe“, školy chrlí zástupy sociálně deformovaných hnidopichů, kteří si vyberou nicotný problém, furt se v něm vrtají a nafouknou ho do obrovských rozměrů, aby jej mohli následně obřadně celý život řešit, na konci života možná vyřešit. Není žádný blázinec, který by je všechny pojmul, kromě státní správy.

Je to všechno velmi nelichotivý obraz osamění, nespokojenosti, dluhů, nedůvěry a pocitů nezvládnutí vlastního života.

Většina lidí se s tím vším nějak vypořádá, ale současně roste počet osob, které se s tím nevypořádají. Buď na to nestačí, nebo nemají dost sebedisciplíny, nebo nastala při jejich výrobě a vývoji nevratná chyba, prostě proto, jsou tady. Pro další úvahy zkráceně loser. Že je někdo loser, neznamená, že nedisponuje agresí, většinou právě naopak.

Dlužno dodat, že překombinovanost současného světa vznikla proto, že většina ji chtěla. Mohlo to být úplně jinak a ještě pořád to může být úplně jinak. Ne nadarmo se říká, že úředník je člověk, který občanu pomůže vyřešit problém, který by bez úředníka vůbec nevznikl. Mohli jsme například ještě v devadesátých letech mít srozumitelné právní prostředí s minimem regulací, ale řekli jsme ne, protože účelem zákonů přece není nastavit rovné podmínky, účelem zákonů budiž chránit zájmy různých „znevýhodněných“ skupin. Tak se například zrodil právní kodex, jehož poslední paragraf nese číslo 3080. Nebude existovat jediná osoba v této zemi, která jej bude znát alespoň z jedné třetiny, a domoci se jakéhokoli práva bude ještě těžší. Ačkoli je bezperspektivnost přeregulovaného prostředí zcela zjevná, reaguje na ni většina tím, že vyžaduje ještě rozsáhlejší regulace, čímž míra frustrace nabývá neuvěřitelných rozměrů. Politikové už také dávno „cannot cope“, připomínají mi vodního lyžaře vlečeného motorovým člunem, jehož řidič vypadl přes palubu. Jedeme dopředu, takže je všechno správně.

U potrefeného jedince, který také už „cannot cope“, následuje obranná reakce. Ta může mít různé podoby. Například se dotyčný loser sebere a jde někam do hor chovat kozy, což je docela férové východisko. Nebo mají zapotřebí tvořit vomitační hudbu pro losery. Pak známe situaci, že loser zahájí protiútok na ty, kteří to (ještě) nesbalili.

Tak například tažení proti sexistické reklamě, jakou prezentovalo minulý týden jakési komické několikačlenné hnutí Nesehnutí, je obranná reakce ošklivých blbých žen, které převálcovaly pohledné chytré ženy a přivlastnily si pohledné chytré chlapy, takže ony musí žít a souložit s tím ožralým hňupem, co si přitáhly domů (v lepším případě; do něčeho takového by nejspíš ani ožralý hňup nešel).

Volání po progresívní dani (jejiž čistě ekonomický přínos je nula nula nic, zatímco důsledek demotivačního faktoru je hrozivý) je tažením neschopných na státu závislých vohnoutů proti jejich přátelům a sousedům, kteří vydělávají více než oni. Obyvatelé v Dobrovízi se rozhodli, že nebudou chtít distribuční centrum Amazonu. Co kdyby u nich začal dělat  soused za větší plat? Piču.

Různé to tažení proti „rychlé“ jízdě autem, rozumějme 55 km/h po městě, bodové systémy a preskribce řidičů, kteří ani zdaleka nikoho neohrozili ani neomezili? Preventivní tresty, protože co kdyby někdy za dvacet let někoho zabil?  To není nic jiného než obranná reakce méně schopných účastníků silničního provozu, kteří se neumějí v provozu chovat dostatečně pružně a vlastní deficity nahrazují omezováním druhých.

Deprivantu a loserovi nabízí současná společnost celou řadu způsobů, jak nepřímo útočit na své spoluobčany. Například populární cykloaktivismus, který tu tak často rozebíráme. Pokud jste měli kdy co do činění s cykloaktivisty, asi jste si všimli, že jsou jako lidé k ničemu. Zdráhal bych se jim svěřit i jednoduché práce, jako třeba zamést nebo vynést koš, aby se nezranili nebo nezabloudili, případně se jim nestalo něco ošklivého. Jen několik z nich budí dojem, že by se mohli uživit jako nějaký úředník, referent nebo tak. Oni to samozřejmě vědí a tak své ambice přenesli jinam. Od dělání maket hoven z těsnící pěny, které zdařile demonstroval ve filmu Auto*Mat hlavní loser-protagonista (za povšimnutí stojí, že byly jen dvě věci, která se mu skutečně dařily: dělat pěnová hovna a děti) přešli k protiútoku na lidi, kteří se uplatnili jinak a ke své dopravě potřebují auto, protože jinak by ztratili čas. V rámci obranné reakce před moderním uspěchaným světem, se kterým se neumíme vyrovnat, jim seberem… mobilitu.

Jiná sorta mladých komunistických loserů útočí na vaše právo držet zbraň, jedná se obrannou reakci na váš domov a majetek, které by se eventuálně daly za pomoci zbraně bránit. Proč si nemůžeme v některých lokalitách postavit dům podle vašich představ a musíte jej přizpůsobit pošahaným představám alternativně vyhlížejících diletantů zvaných architekti? Jedná se o obrannou reakci na to, že by snad někdo mohl upaltnit svoji vůli a vizuálně proměňovat veřejný prostor podle vlastních představ a to je fujtlatý.

Někdy na sebe bere obranná reakce loserů až neuvěřitelnou podobu, kdy si říkáte, že snad není možné, co tady všechno projde. Například se mnoho neví o pokusu klausofoba lékaře celostní medicíny (to doufám hovoří za vše) Hnízdila, který hodlal se svými kumpány iniciovat zbavení tehdejšího prezidenta Klause svéprávnosti, protože nedělal, co od něj očekávali. To samé se patrně teď chystají aplikovat na Zemana a patrně to budou plánovat tak dlouho, dokud to neuskuteční. Za starých dobrých časů býval za takové věci špagát, ale teď je nová doba.

Tento týden jsem si opět vyvzpomněl na téma loserovy obranné reakce majority u tohoto článku, ze kterého byla později odstraněna diskuse. Když diskuse existovala, řešilo tam vohnoutstvo, že by se měly zakázat motocykly, jízda na nich a že by všechno měl zaplatit domnělý pachatel nehody ze své pojistky. Všechno bylo jen obranná reakce na to, aby čtenáři nemuseli nic platit, přestože je z článku zcela jasné, o co tam frčí a co se po čtenáři požaduje.

Denně tak slyšíme, že je třeba něco omezit, zakázat, zatrhnout, sem tam se dokonce už doslechneme taková gottwaldovská slova jako „zakroutit něčemu/někomu krkem“. Čím víc loseři uplatňují své tažení za spravedlivější a rovnější společnost, tím zlostnější atmosféře musíme čelit, když pomineme ten detail, že společnost je současně čím dál nespravedlivější a nerovnější. A popravdě řečeno, já také nevím, jak tuto šílenou jízdu po skluzavce zastavit. Slušnější většina nikdy nepoužije svoje selektivní výhody, aby je zatloukla do země, ale deprivanti budou donekonečně používat svoje selektivní výhody, aby zatloukli do země většinu,  a nenapadá mě ani žádný scénář, který by mohl tuto situaci vyřešit, snad kromě občanské války, ve které jedna skupina vystřílí druhou.

Na závěr krátký citát z přednášky doktora Koukolíka ke knize Vzpoura deprivantů:

„No a aby toho nebylo málo, přidejme si ještě fakt, že deprivanti snadněji vytvářejí aliance a organizace, jimž jde o moc než lidé, kteří deprivanty nejsou. Jediným cílem takovéto organizace je přežití a rozmnožení. Tyto organizace zpravidla poskytují svým členům náhradní programy, které vyplňují vnitřní prázdnotu  po zničené možnosti být sám sebou.“

Zdroj