Analýzy celého inventáře historických dat jasně poukazují k jedinému závěru: Převažují přirození činitelé

Uveřejněno dne 18 prosince 2013 000 10:14

Historie globálních teplot od Ed Caryla: Máme tak nějak už spolehlivá měření povrchových teplot pevnin a moří globálního rozsahu asi tak od roku 1880. Měření satelitních teplot dolní troposféry máme od roku 1979. Máme měření CO2 z ledovcových vrtů a reálná měření atmosférického CO2, která se překrývají a souhlasí spolu v době překryvu. Existuje obecná shoda v tom, že CO2 nezodpovídalo za oteplení před II. světovou válkou. Zde je graf této historie.

Obrázek 1 je graf historie globálních teplot od roku 1880 spolu s koncentracemi atmosférického CO2. Různá období oteplování a ochlazování jsou označena barevně.

Obrázek 1 zakresluje globální teploty podle GISS. Jsou v tom dvě období oteplování, dvě období ochlazování a jedno období stagnace: současná pauza. Během celého rozsahu 133 let CO2 neustále rostlo, v první polovině asi o tři díly z milionu (ppm) za desetiletí a během druhé poloviny asi čtyřnásobně rychleji v průměru 13 ppm za desetiletí. Obecně se uznává, že ochlazování a oteplování od dob před rokem 1880 do roku 1976 v rozsahu století by nemělo být spojeno s CO2. Ovšem tvrdí se, že to krátké 20-leté oteplování mezi lety 1977 až 1997 bylo úplně kvůli tomu, že člověk používal fosilních paliv a to vedlo k nárůstu 30 ppm CO2 a že nějak ani ten nárůst o 22 ppm mezi lety 1940 až 1976, ani dalších 30 ppm nárůstu od roku 1997 neudělalo už nic.

Oteplení z let 1977 až 1997 bylo rovněž zaznamenáno satelitními měřeními, mělo ale nižší amplitudu než povrchová měření.  Satelitní měření v posledních 16 letech ukazují stagnující teploty nebo až mírné ochlazování. Případ údajně CO2 způsobeného globálního oteplování se omezuje na jedno 20-leté období v posledních 133 letech. A co těch 80 let ochlazování nebo stagnujících reakcí teplot? Co odpovídalo za ně? Existuje daleko logičtější vysvětlení než variabilita CO2.

Zde je další graf podobný Obrázku 1, ale navrhující jinou příčinu fluktuací teplot.

Obrázek 2 je graf historie globálních teplot od roku 1880 spolu s Atlantickou multi-dekadickou oscilací (AMO) černě. Různá období ochlazování a oteplování jsou značena barevně.

Na Obrázku 2 si všimněte množství jemných detailů, které sedí mezi AMO a variabilitou teplot z roku na rok. Všimněte si také, že když klesá AMO, klesají i teploty, a když AMO stoupá, stoupají i teploty. AMO je index povrchových teplot Severního Atlantiku s odfiltrovaným trendem, a tak nebude ukazovat trend vzrůstajících globálních teplot jako celku. Avšak odráží se v něm cyklická povaha globálních teplot. A jelikož cyklus AMO trvá zhruba 66 až 70 let, naznačuje to obrat teplot k poklesu pro příštích asi tak 35 let.

V současnosti probíhá spousta diskusí o slunečním vlivu na teploty. Víme, že historicky určená minima sluneční aktivity probíhala v souběhu s ochlazeními vyvolávajícími sociální rozvrat, neúrodu, hlad, nemoci a zamrzlé řeky i kanály. Maunderovo minimum v 17. století je známo nejlépe, avšak byla i jiná minima.

Obrázek 3 je graf rekonstrukce dat celkového slunečního osvitu (TSI) podle izotopů Beryllia 10 z ledovcových vrtů.

Obrázek 4 je tabulka minim a maxim s daty začátku a konce každé takové epizody.

Další graf teplot za stejné období od roku 800. Všimněte si Spörerova, Maunderova a Daltonova minima, která spolu-odpovídala za Malou dobu ledovou mezi lety 1450 až 1850 s mírnými zlepšeními mezi nimi. Středověké a moderní oteplení jsou pak důsledkem sluneční aktivity.

Obrázek 5 od Moberg et al 2005 lze nalézt zde.

Můžeme rozšířit sluneční vliv i na zcela nedávnou dobu v tom samém měřítku jako na Obrázku 1.

Obrázek 6 je kombinací (modré a červené, levá škála), počtu slunečních skvrn s 11-letým klouzavým průměrem a dvěma studiemi celkového slunečního osvitu (TSI) na základě studií izotopu Be10 (purpurová a černá, pravá škála, odkaz na zdroj je v nadpisu obrázku 3) a další studie využívající slunečních skvrn a satelitních měření osvitu (oranžová, pravá škála).

Na Obrázku 6 je zřetelné Gleisbergovo minimum na přelomu 19. a 20. století, zrovna tak jako nepojmenovaný propad teplot v 60. a 70. letech. Sluneční aktivita a oceánské cykly vytváří období oteplování a ochlazování viz Obrázky 1 a 2. Ta „pauza“ od roku 1998 je důsledkem dosažení vrcholů oceánských cyklů Atlantické multidekadické oscilace a Pacifické dekadické oscilace AMO/PDO a omezení slunečního svitu. Už samotné oceánské cykly si vynutí ochlazování v příštích 30 letech. Jak opakovaně uváděli mnozí ostatní na tomto blogu a jinde, tohle periodické ochlazení může být ještě prodlouženo a prohloubeno novým slunečním minimem. Tomu by se mělo říkat Landscheidtovo nebo Eddyho minimum.

Teploty jasně řídí oceány a slunce.

CO2 nikdy neřídilo a nikdy nebude řídit teploty. Teploty jasně řídí cykly oceánů a cykly slunečního osvitu, a pak následně jak teploty (v krátkodobém výhledu), tak využívání fosilního uhlíku (v dlouhodobém výhledu) řídí CO2.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist