Bike to hell: Zrození

Uveřejněno dne 20 ledna 2014 000 13:39

Dne 9. září 2013 byl odhalen automatí sloup, aby nám připomínal nejvyššího cyklomučedníka a skutečnost, že hloupá agresivní jízda vede do hrobu, jedno čím jedeme. Sloup sice směřuje do ráje, ale pro jistotu byl přenechán magistrátu, abychom mohli po následujících několik let všichni přispívat na jeho údržbu a opravy pokaždé, když se Auto*Matu bude zdát paladium málo paladiové a nejmenovaný umělec si bude potřebovat přivydělat.

První slovo, které nás pár nadšenců při tom eventu napadlo, bylo „rovnováha“. Kde najdeme památník, který by vhodnou symbolickou formou odkazoval na necelé dva roky života, které strávil řidič octavie Březina v soukolí orgánů činných v trestním řízení, když zbavoval obvinění, které na něj nespravedlivě dopadlo? A co ostatní řidiči, které cyklisté je svým nezodpovědným chováním přivedli na kriminálku, k soudu, v extrému do basy? Všichni další řidiči, kteří srazili opilé cyklisty, neosvětlené cyklisty nebo adrenalinové magory?  Možná je nakonec neodsoudili, protože někdo rozumný případ odložil nebo rozhodl v jejich prospěch, ale určitě prožili stresující část života při výsleších na fízlárně, na kriminálce, u soudu a především se museli vyrovnat s tím, že zabili člověka a neexistovalo nic, co by proti tomu mohli udělat.

Kde ti mají památník v péči magistrátu?

Nikde?

Rovnováha není. Je třeba ji vytvořit.

Šli jsme nejprve za Pupem.

Prvním krokem v realizaci památníku zvaného pracovně Bike2Hell byla kolektivní prohlídka současného díla Bike to heaven výtvarníka Kintery. Výpravy, která jinak nic nového nepřinesla, se účastnil náš spolupracovník z UK. Po prohlídce sloupu řekl toto: „Oni mu tady přejeli psa a kvůli tomu tu vztyčil sloup? To je overcompensated.“ Také jsme nechápali, o jakém psu je řeč. Později se ukázalo, že za všechno může anglický nápis na sloupu, kde je zmíněn Pup, v překladu štěně.

Koncept artefaktu symbolizujícího rovnováhu vznikl poměrně rychle – v hospodě na linkovaném papíře.

Artefakt je negativem sloupu do ráje, ale směřuje někam jinam, do míst, kam patří jedinci, kteří agresívní a hloupou jízdou ohrožují ostatní. Proto nepotřebuje nahoře světla. Nevztyčuje se, ale zapouští. Vzniká tak symbolika příznačná pro dnešní dobu. Zatímco se slavnostně vztyčuje pomník viníku dopravní nehody, který se vlastní blbostí zarakvil, naše skromné dílko bude skryto zrakům veřejnosti stejně jako problémy těch skutečných obětí dopravních nehod.

Plni nadšení jsme začali shánět nezbytný materiál. Protože jsme neměli k dispozici žádné veřejné prostředky z grantů a za tvorbu již existujících cyklomap, celou akci jsme financovali ze svého. Museli jsme se poohlížet po levnějších řešeních. Kolo i sloup jsme měli v plánu koupit starší s tím, že peníze se budou hodit na instalaci, kterou nebudeme mít na rozdíl od konkurence zdarma.

Jízdní kolo nám věnovala paní Mgr. Z. z Prahy 10. I přes skepsi vyvolanou jejím sdělením („starej zbytečnej krám“) vypadalo kolo moderně. Zajímalo nás, proč se paní Z. kola zbavuje, když je kolo obecně tak skvělé. Bylo nám řečeno, že s ním kdysi jezdila do práce a na nákupy, ale poté, co se jí narodilo dítě, musela se nad svou mobilitou zamyslet a volit něco skutečně rychlého a bezpečného. Kolo odložila a koupila si Volvo. Paní Z. byla ráda, že její kolo poslouží dobré věci.

Hurá. Máme bike.
Vhodný sloup jsme získali na sklonku léta od nejmenované středočeské obce. Byl původně součástí lampy, která osvětlovala téměř neužívanou panelovou stezku. Ta spojovala obec a blízkou železniční stanici. Vedení obce bylo rádo, že ten krám někdo odmontuje a dokonce nám za pár stovek dalo k dispozici technika s multikárou, který odmontoval světlo, odpojil elektřinu a poskytl pomoc s vytržením lampy ze země. Naštěstí lampa nebyla moc dobře zabetonovaná a stačilo jí vyviklat.
Demontáž sloupu

Sloup byl rezatý, ale to nám nevadilo, protože jeho podstatná část bude stejně neviditelná. Později jsme změnili názor a využili nabídky jednoho příznivce, který zajistil odborné opískování a žárové pozinkování sloupu.
Sloup opouští zinkovnu

Zklamáním zprvu skončilo setkání s majitelem firmy zajišťující zemní práce, ale i to se nakonec v dobré zvrátilo. V tomto ohledu jsme celý projekt podcenili. Původně jsme měli myšlenku, že se prostě vykope díra do země o rozměrech zhruba 1×1 metr a do ní se vrazí nastojato sloup i s kolem, který se následně zasype. Ukázalo se přitom naplno, že jsme byli naivní a o stavebnictví toho moc nevíme. Vykopat půl metru hlubokou díru do země je snadné, ale pro desetimetrovou díru platí už úplně jiná pravidla. Když jsme mu poté oznámili lokalitu, kde by k „vztyčení“, vlastně zapuštění památníku došlo, řekl pan S. rovnou kategoricky ne.  Jako alternativu nabídl zemní vrt  o průměru 20 cm. To postačovalo k zapuštění sloupu, ale ne kola.

Museli jsme proto vymyslet, jak dostat kolo na konec sloupu i přesto, že na něj není místo.

Po různých návrzích, ve kterých se pracovalo hlavně se symbolem kola, bylo při sledování seriálu Mythbusters nalezeno neuvěřitelně snadné řešení. Hlavní roli v něm hraje drtička na železný šrot. Veškeré kovové a plastové předměty rozemele na kousky o velikosti zhruba 7×4 cm. Nějakou dobu trvalo, než jsme našli drtičku, která byla pro naše účely vhodná. Většinou se v tom drtí auta, ale modré kolo mašině také zachutnalo. V září tedy kolo putovalo na střeše auta na Slovensko, aby se odtud vrátilo v kbelíku a po třetím průchodu drtičkou nebyly jeho fragmenty větší než psí granule. Do sloupu jej pak stačilo pouze nasypat jako instantní polévku a trochu s tím zachrastit.

Pan S. měl obavy o pevnost sloupu s tím, že sloup není nejnovější a sloupy jsou konstruovány tak, že směřují špičkou nahoru. V našem případě by celá hmotnost sloupu spočívala na poměrně tenké trubce posledního segmentu. Při manipulaci nebo při zasouvání do vrtu by se mohl zlomit nebo ohnout. Nabídl, že pomocí jeřábu AD20 zkusí cvičně sloup zastrčit do vrtu, který mezitím zhotovil s úplně jiným účelem. Přitom se obavy pana S. potvrdily. Museli jsme sloup upravit. Dosavadní konstrukci, u které byly jednotlivé části sloupu spojeny mezikusy, jsme museli přepracovat tak, že na konec tlustší trubky byla vevařena přepážka ze silného železného plátu, na kterou byla teprve přivařena tenčí trubka. Takové spojení se ukázalo být pevnější. Poslední nejtenčí část sloupu jsme nakonec úplně odřízli a nahradili ocelovou trubkou většího průměru než ta původní, která byla navíc ještě delší. Do této trubky jsme nasypali instantní kolo a shora, vlastně zdola přivařili víčko. To všechno se odehrálo ještě před nazinkováním, které jsme uskutečnili na počátku listopadu.

Zbývalo ještě zhotovit několik maličkostí pro nadzemní část. Tím byl celý artefakt hotový. Zvládli jsme to sami, bez podpory médií a zmizení veřejné sbírky.

Nyní je tedy vše připraveno k neslavnostnímu zapuštění památníku, který odešle jízdní kolo do říše samotného Belzepupa. V duchu celého díla proběhne neveřejně v nejbližších dnech a budeme o něm informovat.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist