VĚDA: Návrat ke zdravým hladomorům?

Uveřejněno dne 11 dubna 2014 000 11:30

Zdeněk Opatrný

Právě před sto lety se narodil nositel Nobelovy ceny za mír, známý jako „Otec Zelené revoluce“, velebený i zatracovaný: Norman Borlaug. Hlavně díky němu vymizely hladomory v zemích typu Indie či Pákistánu. Hlavně jemu ale také moderní ekologisté nasazují psí hlavu kvůli jeho podílu na celosvětovém rozvoji zemědělské velkovýroby. Také toužíte po starých zlatých časech bez „umělých“ hnojiv a pesticidů? Chcete svět vrátit k motyčkám a přirozeným hladomorům? Dejte jim tedy za pravdu.

Vesnice Čánka leží v mém rodném kraji, kousek od Opočna. V její kronice jsem nedávno našel foto z roku 1915 „Žně u Krejzlových“. Obrázek z místní kroniky je skoro přesně tak starý, jako by byl Norman Borlaug. Krejzlovy jsem neznal – ale ty žitné snopy jsou jak ze vzpomínek na mé vlastní dětství. A délka stébel dokládá, že tehdy opravdu dosahovala výšky dospělého člověka. Takže mne nemýlí vlastní dětské či chlapecké vzpomínky – a ani třebas postavy žnečů na středověkých vlámských malbách, ztrácející se v obilných lánech, nejsou pouze malířovou stylizací.

Délka obilné slámy měla svůj význam, vždyť celá tisíciletí byla nejen stelivem pod dobytek a krmivem, ale také sloužila třebas k výrobě došků na střechy. A člověka nenapadlo to zásadně měnit – než se dobral současného poznání, že výkonnost určité plodiny má své biologické meze a výnos zrna lze podstatně změnit právě tím, že jí ubereme na tvorbě stébla.

Jak velmi poutavě popisuje redaktor Zbyněk Petráček ve svém článku v Lidových novinách z úterý 25. března, svůj nobelovský příběh začal Američan Borlaug psát ještě jako fytopatolog (někteří naši současní puristé by řekli „rostlinolékař“). Placen Rockefellerovou nadací se v padesátých letech v Mexiku zaměřil na šlechtění pšenice, jež by byla odolná vůči rzi travní, tehdy zcela decimující tamní úrodu. Uspěl – a nejen to. Po zkřížení odolných mexických odrůd s krátkostébelnými japonskými získal hybridy, které vzdorovaly rzi i poléhání – a nadto měly vysoký výnos. Pozdější výzkum ukázal, že dotyčná krátkostébelnost je důsledkem „spontánní mutace“ genu zodpovídajícího za citlivost k rostlinnému hormonu gibberellinu (přesněji kyselině gibberellové, gibberellic acid, GA). A právě ten/ta je klíčovým faktorem dlouživého růstu internodií (oblast mezi kolénky) obilných stébel. Gibberellin objevili již před druhou světovou válkou Japonci, coby účinnou složku působení patogenní houby Gibberella fujikuroi (druhové jméno získala podle hory Fudži) na tamní rýži. Nemocná rýže byla vytáhlá, velmi poléhavá a snadno pak podléhala masivnímu rozvoji patogenu. Výzkum byl vlastně součástí příprav na válku, pro niž jsou samozřejmě potraviny strategickou komoditou. K válečnému vítězství Japonska nestačil – ale zúročil se v poválečném boji proti hladu světovému. To když se postupně potvrdilo, že houba, v souladu s obdobnou strategii jiných patogenů, vlastně jen vyvolává nadprodukci hormonu pro rostliny přirozeného a svým účinkem mnohotvárného. A – určitými lidskými „triky“ – manipulovatelného.

Hledání spontánních či příprava nových, chemomutageny či radiací „indukovaných“ mutantů různých obilovin vedly pak spolu s jejich následnou hybridizací a selekcí ke vzniku zcela nových odrůd. A tak se po úvodní pšenici Norin (mutace rht – reduced height – jejímž „homologem“ jsou mutace gai1 – gibberellic acid insensitive – u modelového huseníčku/Arabidopsis či slr 1 –slender rice – u rýže) objevila i rýže IR8, zvaná později „zázračná“ (Miracle Rice). Výnosy v zemích typu Indie, Pákistánu, Mexika se tak zvýšily třikrát až šestkrát! V současnosti se studují a vyvíjejí analogické zakrslé typy i u dalších obilovin důležitých zejména pro rozvojové země, zvláště u prosa nebo čiroku.

Za svůj zásadní přínos k této strategii mírového boje proti chudobě a hladu proto obdržel Norman Ernst Bornam v roce 1970 onu Nobelovu cenu míru. Jenže…

Podstatou vysokých sklizní je sice ono změněné směrování toku asilimilátů, ale samo o sobě nestačí. I u rostlin platí ono „dej krávě do držky, ona ti dá do dížky“. Moderní výkonné odrůdy mají vysoké nároky na výživu, zavlažování – a také ochranu před různými škůdci, jimž škrobem a cukry bohatá potrava samozřejmě velmi chutná. A tím jsme zpět u jádra problému, o němž se Zbyněk Petráček také široce a zasvěceně rozepisuje. Dovolím si citovat : „Modernisté vidí začátek pokroku už v neolitické revoluci (šíření zemědělství po konci doby ledové). Pro ně je to příběh vítězství lidské vynalézavosti nad hladem a „zelená revoluce“ je jednou jeho kapitolou. Alternativci či romantici vidí v tomtéž počátek zla. Pro ně ten příběh líčí, jak agresivní zemědělci (neolitická revoluce zrodila vlastnictví půdy i boj o ni) převálcovali mírumilovné a oduševnělé kultury sběračů a lovců, žijící v souladu s původní přírodou.Tento příběh není černobílý a černobílou roli v něm určitě nehraje ani Norman Borlaug. Ale ti, kteří se vyžívají v ideologizaci, dělají z osobností typu Borlauga buď absolutní hrdiny, nebo padouchy.“ Co k tomu dodat? Každý má právo na svůj názor, na svůj sen. Možná návrat do doby důkladných hladomorů, a to i v Evropě, by těm pár přeživším nabídl šanci tuto „permakulturní vizi“ realizovat.

Borlaugův příběh má ovšem ještě pokračování, o němž pan Petráček nepíše. Pokračování s opět velmi výraznou ideologickou pointou.

Vzpomínáme sta let od Borlaugova narození. Jen o kousek – a mohl vzpomínat s námi, zemřel totiž až před necelými pěti lety. A vlastně až do svého skonu byl činný jako vědec, opět jako fytopatolog – a šlechtitel. Dál se věnoval zdravotnímu stavu klíčových obilovin, zejména pak pšenice – a jeho odborný životní kruh se uzavřel zase problematikou rzi, tentokrát pšeničné. V roce 1999 byla totiž v Ugandě zjištěna velice agresivní, zřejmě nově mutantní rasa této rzi, proti níž kulturní pšeničné odrůdy zřejmě nemají přirozenou odolnost (viz blíže v češtině mj. zde).

Dostala označení Ug99 a stala se velmi rychle oprávněnou noční můrou zemědělců a šlechtitelů celého světa. Zatím. Zdá se, že proti ní není léku. Její spory se šíří větrem i lidským transportem a na obzoru je celosvětová epidemie. Rez přes Irán před třemi lety doputovala k hranicím Ruska a Indie. Problém již řeší i Čína. Tradiční šlechtitelské techniky jsou v tomto závodě s časem příliš pomalé. A „umělý“ přenos resistentních genů – ať z některých planých příbuzných pšenice nebo dokonce z rýže – je vedle technických obtíží limitován ještě ideologickými obstrukcemi či moratorii, zvláště v Evropě. A hlavně – v tomto kontextu ještě za Borlaugova života vzniklá „protiUg99 iniciativa“ samozřejmě již předem dostala jednoznačnou ideologickou nálepku „padouchů“. Založena byla na jeho popud již v roce 2005, s oficiálním názvem Borlaug Global Rust Initiative (BGRI). Propojuje desítky vědců a více jak dvacítku předních světových pracovišť – od USA přes Etiopii po Australii (viz blíže kupř. zde).

Co na to Evropa a její ideologové ?

Ug99 je (zatím) citlivá proti mrazu. Většina Evropy je (zatím – berme v úvahu globální oteplování) aspoň občasným mrazem proti její epidemii chráněna. Ale půjde-li to tak dál, v přírodě i v politice, máme slušnou šanci se těch zdravých hladomorů dočkat i u nás doma. A ověřit si tak svoji ideologii v praxi.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

TOPlist