Mánek toho udělal pro Šumavu nejvíc ze všech. Proto si ekoteroristi vynutili jeho popravu.

Zase jeden Kubata dal hlavu za blata. Vlastně ne Kubata, ale Mánek, a nejen za šumavská blata, ale hlavně za zdraví jejích stromů. Jedni proto jásají, druzí se bouří. A veřejnost se znovu může dohadovat, za jakou pravdou stát.

Podle toho momentálně jásajícího společenství kol dřívější „Vědecké rady NPŠ“ („dřívější“ znamená za pana ředitele Krejčího,před rokem 2010 – teď možná zase „budoucí“) je to jasné. Zachráněna bude divočina, zachráněn statut Národního parku, skončí „rabovací kácení a vývoz dřeva do Bavor“. Podle druhých je celá ta divočinová vize jen další devastací Šumavy a podvod na důvěřivé veřejnosti, žádné kácení samozřejmě neskončí a také ne vývoz dřeva. Jen tržby půjdou nikoliv do státní kasy,ale opět do různých nevládních kapsiček. A kůrovec „Mánkem“ decimovaný si opět zamne nožkama a křidélky a v krátké době tu máme další desítky hektarů mrtvého lesa v „ekologicky rozšířených“ bezzásahových zonách.

Jedny státní veličiny se opět dohadují s jinými. Ministerstvo životního prostředí se Senátem, Senát i MŽP s prezidentem. A opakovaným argumentem je vědeckost či nevědeckost celého tohoto nekonečného příběhu. Jenže kdo vlastně jsou ti vědci napravo a nalevo, nazeleno či namodro? Kdo je věrohodně sčítá nebo se jejich názorem ohání ?

V kontextu s oním senátním hlasováním jsme se mohli dočíst (viz), že renomovanávědkyně, senátorka a profesorka a ředitelka Ústavu experimentální mediciny AVČR paní MUDr. Eva Syková zdůvodnila svůj nesouhlas s návrhem zákona o NPŠ mimo jiné touto argumentací „Chcete věřit výše uvedenému kvantu vědců (s ním nesouhlasících) nebo hrstce starostů či politiků, kteří jsou v ochraně přírody naprostými diletanty?“ dotázala se senátorka. Její návrh na zamítnutí předlohy ale podpořilo jen pět senátorů. Proti jejímu hodnocení se zastánci předlohy ohradili. „Právě vědci a někteří politici přivedli Šumavu do stavu, ve kterém je,“ oponoval Eybert. Poukázal na škody, které kvůli jejich přístupu na Šumavě napáchal kůrovec. „Šumava přestala být zelenou střechou Evropy,“ prohlásil senátor.

Co k tomu – opakovaně – dodat ?

Už před dvěma lety jsem pomáhal formulovat na toto téma otevřený dopis tehdejšímu panu ministrovi.

Dopis, jenž podepsaly desítky puncovaných akademických vědců, včetně mnoha přírodovědců, a nejen „profesionálně deformovaných“ lesníků. Tahle realita ovšem nespadá do osobní šumavské vize řady politiků. Naštěstí ani jejich stranická motivace není jednobarevná – jinak by paní senátorka nehlasovala proti zákonu a její spolustraník, pan předseda senátu Milan Štech, opačně.

Ale zpět k těm utajovaným vědcům protikůrovcovým, nad odvoláním pana ředitele Ing. Mánka nejásajícím. Vědcům přírodovědcům , co jsou také opakovaně jmenováni jako odborná hráz proti „těm lesníkům“.Troufám si tvrdit, že nejsou ani všichni slabí odborným duchem, ani koupeni dřevařskou lobby, ba ani Monsantem. A ono škatulkování „vědci proti lesníkům a starostům“ považují za zcela ujeté.

Pana doktora Václava Větvičku představovati = dříví do lesa (nejen šumavského bezzásahového) nositi. Možná ale nevíte o jeho posledním úspěchu, tedy vítězství v soutěži o nejvíce Šarmantní osobnost roku 2013 (viz). A to měl proti sobě takové konkurenty jako pana profesora Pavla Pafka či pana Jiřího Suchého.

Jak se tedy tento, řekl bych nezpochybnitelný botanik, přírodoznalec, vědec a popularizátor renesančního typu, staví k současnému padání šumavských hlav ? Jak čtenář ví, dávám v argumentaci přednost doslovným citacím vyřčeného – a tak se se souhlasem kolegy Větvičky budu chvíli chlubit jeho peřím. Textem jeho dopisu, zaslaného na následující adresu:

Vážený pan

Mgr. Richard Brabec
Ministr životního prostředí České republiky
Vršovická 65
100 00 Praha 10

Vážený pane ministře,

s překvapením, a musím napsat i s velkou dávkou nevole, jsem přijal Vaše odvolání ing. Mánka z pozice ředitele NP Šumava.

Byl jsem členem výběrové komise MŽP, která měla Vašim předchůdcům doporučit vhodnou osobu na toto místo. Věřte prosím, že jsme zasedali mnohokrát, a za sebe mohu prohlásit, že velmi odpovědně. Uchazeče jsme skutečně poctivě zkoušeli z rozmanitých hledisek a tak mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsme nakonec panu ministrovi doporučili tři jména k jeho konečnému rozhodnutí. Svým způsobem jsem viděl i jako pozitivní, uklidňující krok jeho další rozhodnutí, překlenout jisté interregnum pověřením řízením NPŠ členem výběrové komise Janem Stráským. Mým favoritem byl a můj hlas získal tehdy právě ing. Mánek. Zaujal mne nejen svou odborností a praxí – a vztahem k Šumavě (je rodák), ale i dalšími aspekty, včetně společenských a ekonomických. O to je větší mé překvapení, že podle Vašeho rozhodnutí nemůže započatou práci dokončit.

Začínám souhlasit s řadou šumavských obyvatel – ale i odborníků, lesníků a biologů, kteří shledávají, že největším neštěstím Šumavy bylo vyhlášení národního parku. Všichni od tohoto kroku očekávali výrazné zlepšení po všech stránkách. Bohužel se vývoj zvrtl. Je tragické, jestliže se mi šumavský lesník přizná, že chodí v civilu a v noci ošetřovat semenáčky smrku a chránit je před invazí dnes nejchráněnějšího živočicha v ČR – a možná ve střední Evropě vůbec – kůrovce (který má, kvůli bezzásahovosti, k disposici tisíce hektarů). Kdyby tak činil v uniformě a ve dne, všudypřítomní ekologisté (nezaměňovat s ekology – to jsou skuteční vědci) by ho napadli.

Je třeba si přiznat, že až na nepatrné výjimky původního šumavského smrku v karech jezer nebo při pramenech Vltavy (které jsme taky nechali kůrovcem sežrat), byly smrkové porosty na Šumavě hospodářskými lesy dnes už místy ve třetí generaci. Původní smíšené lesy (pod hranicí klimaxových smrčin) spálily zdejší hutě, zbytek vyletěl komínem Vídeňanů. Aby tam dřevo bylo co nejrychleji, zřídili Schwarzenberkové technický unikát, plavební kanál. Jako technická památka je skvostný a obdivuhodný, jako urychlovač přepravy palivového dřeva je zatraceníhodný. Pak už se otevřela cesta pro výsadbu rychle rostoucích smrčin. Když kolem roku 1870 část těchto smrčin padla, majitelé lesů, tedy opět převážně Schwarzenberkové, nenechali žádný kmen setlít, ale hospodárně jej využili a ihned začali s obnovou lesa. Bohužel opět smrkem – a navíc s komerčním, směsným osivem, tedy smrky, které nebyly po tisíciletí adaptovány k šumavským klimatickým podmínkám.

Jak mně potvrdil univ.prof. Jan Jeník, špičková osobnost naší i světové ekologie, na Šumavě už dávno nelze hovořit o nedotčené, „divoké“ přírodě jako je třeba na Sibiři nebo na Aljašce. Ani ona vychvalovaná a přísně chráněná rašeliniště již dnes nejsou bez ovlivnění člověkem – a mnohá se vyvíjejí na místě někdejší těžby borků.

Maně mne napadá, zda ona úsilí o bezzásahovost v ještě větší míře, nejsou v podstatě prosazována jak velkoplošný pokus, v němž lze dlouhodobě pozorovat a popisovat jakousi sukcesi, (polo)přirozený návrat lesa. Finančně by takovým pokus byl sotva ekonomicky zdůvodnitelný a založitelný.

Je mi Šumavy líto, že doplácí na rozmanité střety zájmů. Od roku 1961 jsem byl spolumajitelem domu čp. 129 v Horské Kvildě (katastrálně již na území Kvildy). Po řadu let, jako, pracovník Botanického stavu ČSAV v Průhonicích, jsem byl správcem terénního pracoviště ústavu v Kvildě. Troufám si tedy tvrdit, že Šumavu, alespoň částečně, za ta léta znám. O to víc, vážený pane ministře, lituji Vašeho rozhodnutí odvolat ing. Mánka z pozice ředitele NPŠ. Rád bych věřil, že ještě cestu k nápravě najdete.

V Praze, 8. května 2014

Václav Větvička
člen Rozkladové komise ministra ŽP ČR
bývalý ředitel Botanické zahrady University Karlovy v Praze (1992-2007)

Co ještě dodat?

Nepředkládám vám tyto řádky jako jedinou možnou pravdu, byť s Václavovým pohledem naprosto souhlasím.

Jako oficiálně vedený Skeptik soudím, že ani řada takových dopisů pana Ing. Mánka na ředitelský post NPŠ zpět nepřivolá. Jakuba Kubatu také neoživilo pozdější uznání selských práv na Zbudovská blata.Nevěřím totiž, že se pan ministr Brabec rozhodl „prostě sám za sebe“, bez dostatečné politické podpory své strany. A ta rozhodně nepodlehla žádnému přírodovědeckému nadšení. Jako přece jen již mnohaletému znalci „akademického životního prostoru“ v tomto státě mi připadá jako naprosto nepravděpodobné , že by si toto naše společenství dokázalo pomocí čistě vědeckých argumentů zabrat Šumavu pro své, jistě vysoce impaktované, přírodní zkoumání. Zkoumání finančně nákladné – ani ne tak samo o sobě, ale svými důsledky pro les, krajinu,Přírodu – a lidi v ní / s ní žijící.Prostě ten „vědecký“ argument se právě hodí – tak jako leckde jinde na světě, k tomu či onomu. A jindy zase vůbec ne – viz moratoria na GMO. Má snad být opravdu šumavský les obětován jako úlitba bratrstvům sdruženým v Zeleném kruhu za jejich větší toleranci k třebas k budování české dálniční sítě ? Netuším.

Možná jsou tyhle počty v krátkém časovém horizontu politicky výhodné. Jak nám to ale asi spočítají naši potomci ve stylu „moje děti by rády viděly, jak vypadá les“? Asi jak kde.

Byl jsem teď krátký čas na Jesenicku. Národní park tam zatím stále ještě nemají (naštěstí)., cizácké kamzíky nestřílejí, nepůvodní modříny nehubí, zato původního kůrovce ano. Datlíka tříprstého jsem tam neviděl. Lesní nádheru, ať již vzniklou sukcesí přirozenou nebo moudře řízenou, ano. Možná by to chtělo, dle šumavského vzoru, odvolat všechny tamní fořty.

Zdroj