Svačinka 2016

Ivo Novák cestou do školy usoudil, že by k svačině bodlo něco lepšího. Škola sice měla instalované automaty se zdravými pochoutkami schválenými ministerstvem školství, ale bohužel většina těchto potravin byla tak hnusná, že se nedaly sníst, natož aby si na nich někdo pochutnal. Kromě toho byly velmi drahé, protože směly být nakupovány jen od dodavatelů certifikovaných ministerstvem školství.

Například:

Karcimax, Mléčný řez s vlákninou, dodavatel Penam, cena 49 Kč
Prechemex, Cizrnová biosušenka s rybím tukem, Penam, cena 65 Kč
Snack´o´fert, pohankový rohlíček s fair trade antioxidanty, Precheza, cena 69 Kč
Bureš, poctivá sójová pochoutka s arašídy, Preol, cena 58 Kč
Joura, Biotyčinka s obilnými klíčky a lemongrass, Penam, cena 49 Kč
Fertifit, jogurtová pochoutka s vitamínovou příchutí, Olma, cena 49 Kč
Babocola, nápoj pro děti s příchutí tradiční Coca Coly a s obrázky policistů ve službě, Synthesia, 0,33l za 48 Kč.

První myšlenkou bylo zastavit se v nedalekém obchodu Žabka. Uvědomil si ale, že na základě nedávné neformální dohody mezi vedením obchodu a školy obchod přestal prodávat jídlo a nápoje žákům.

Zamířil tedy do vietnamské večerky. Pan Tran Ho Xe netrpěl ideologickými předsudky, soustředil se na obchodní stránku věci. V komunikaci se státní správou se mu vybavovala pouze věta „neumět česky“ a bylo od něj možné získat matroš, který jinak spadal pod prohibici. Vstoupil tedy do obchodu. Tran stál jako obvykle za pultem, ale jeho oči neklidně hleděly do rohu obchodu, kde se zdržovali dva žáci a předstírali výběr zboží. Ještě než Ivo stačil vyslovit své přání, čím dál neklidnější Tran nenápadně ukázal na ty dva a položil si prst na ústa. Ivo pochopil, že se jedná o udavače, kteří pracují po Potrapo alias Potravinovou policii.

„Prosil bych jedno jablko“, řekl honem Ivo.
„Ano, pán by chtěl jablko, je důležité žít zdravě“, pronesl Tran schválně nahlas, aby ho oba donašeči Potrapa slyšeli.

Ivovi bylo jasné, že vyvázl jen tak tak. Stejně má teď u Potrapa černý puntík, protože už jen návštěva v Tranově obchodě je vnímána jako podezřelá a dost možná mu hrozí osobní prohlídka. Od záměru dopřát si nějaké necertifikované jídlo ho to však neodradilo. Zbývala mu poslední možnost. Huhulák.

7:45

Huhulák byl dealer s potravinami. Daly se od něj koupit různé pochutiny, které nepáchly jako odpad z čističky a měly alespoň nějakou chuť. Říkalo se, že mu matroš nakupují rodiče v Makru a krabice mu předávají prostřednictvím mrtvých schránek, nebo že má nějaký jiný ilegální zdroj. Původně uvažoval poslat Huhulákovi esemesku, ale pak usoudil, že Potrapo nejspíš napíchlo telefony nejen Huhulákovi, ale také jemu a bude lepší Huhuláka vyhledat osobně.

„Dal bych si Kofilu. Ale ne obyčejnou. Latté.“
„Cože? No ty ses posral. Kofila Latté je tyčinka kategorie A, podobně jako tyčinky Shock. Obsahuje skutečnej kofein. Mám Twix, Kitkat, Ledový kaštany, Fidorky, Margotka  by se taky našla. Dál nějaký Snickers, Mars s oříškama, což je už o držku, ale Kofilu Latté ne.“
„Seženeš mi ji?
„OK, podívám se na to. Ale počítej, že to nebude to levný.“
„Kolik?“
„Třicet sedm.“
„Cože? V krámě to stojí asi deset korun.“
„Tak si to v krámě kup. Nebo si taky můžeš dopřát pohankovou biopochoutku s rybím tukem za padesát devět.“
„No dobrá. Třicet pět.“
„Dobře, ať nežeru. Ale jestli tě s tím chytí Potrapo, tak je to tvůj problém. Jasný? Zastav se po tělocviku.“
7:55

U vchodu do školy stáli dva žáci ze staršího ročníku s páskami na rukávech. V bílém kruhu na pásce byl umístěn ornament připomínající čtyři biosušenky položené vedle sebe v rastru 2×2. Ivovi bylo jasné, co se děje. Potrapo opět pořádá zátah na nelegální potraviny. Doufal, že mezi nimi projde jako vždy, ale štěstí mu nebylo nakloněno. Jeden potrapák na něj ukázal:

„Ty! Dej sem doklady. Pak polož všechna zavazadla na stůl. Jdi ke zdi, ruce za hlavu, nohy od sebe. Provedeme prohlídku.“
„Vyliž si prdel. Nemáte právo mě zadržet a nemáte právo hrabat do mých věcí. Zavolejte si policii.“
Přesně tak instruoval Iva otec.
„Jo to bylo, blbečku, za starejch časů. Znáš novelu zákona O lidovém zdraví? Jsi povinen se podrobit kontrole a jsi povinen předložit zavazadla a taky tě můžem zadržet na 48 hodin bez důvodu, tak drž hubu a mazej.“

Jeden z potrapáků vytáhl vysílačku.

„Centrála? Tady hlídka jedna osm. Máme podezřelého, červený stupeň. Vypadá to, že zná zákony.“

Z vysílačky se ozývalo nějaké hrčení.

Ivo stál u zdi. Dva potrapáci prohledávali jeho batoh, ale nenašli nic jiného než jablko a bežné věci. Ivo se potichu bavil jejich zjevným nezdarem a očekával, že ho propustí. Sledoval přitom prohlídky dalších spolužáků. Nezdálo se, že by se jim dařilo. Chytili jen jednoho žáka, který měl u sebe dva jointy a krabičku cigaret, což rozhodně nebyl důvod k zadržení.

Po asi deseti minutách dorazil dospělý civilista na růžovém jízdním kole. Familiárně se pozdravil s potrapáky a vydal se k Ivovi, dosud stojícímu u zdi.

– „Seš Novák? Já jsem agent Šmíd. Půjdete se mnou.“
– „Já s váma nikam nepůjdu. Pokud mi něco chcete, zavolejte policii.“
– „Ale mladej, co bysme to komplikovali. Jsme chlapi, ne? A jako chlapi se k tomu postavíme. Policie s náma spolupracuje. Si myslíš, že půjdou proti nám? Já jsem taky u nich byl, než mě vyho… no prostě taky jsem u nich byl. Určitě nechceš mít v posudku záznam, že ses protivil potrapu. To je minimálně přestupek a když máš tři přestupky v registru, tak tě fouknem do polepšovny a bude to.“

Odešli do školní místnosti vyhrazené pro Potrapo a Šmíd usadil Iva ke stolu.

– „Hele mladej co jsem to slyšel. Takhle by to nešlo. Kam by to dospělo, kdyby každej citoval na potkání listinu základních práv a svobod? Rozhodně bych nerad zase slyšel, že jsi posílal hlídku do prdele a zkoušel na ně nějaký právnický obezličky. Oni jsou tady pro tvoje blaho.“
– „Agente Šmíde, jsem zadržený? Pokud ano, sdělte mi, z čeho mě viníte. V opačném případě odcházím pryč.“
„Hele mladej, nemysli si, že nevíme, co jsi zač. Otec právník, advokát. Hájí u soudu lumpy a zpochybňuje důkazy, které shromáždila policie. Stýká se s divnejma lidma a radí jim, jak ve sporech se státními orgány, třeba když se třeba nechtějí nechat potrestat za to, co neudělali. Matka daňová poradkyně, radí lidem, jak neplatit daně. Pěknej páreček. Na tebe toho taky máme dost. Několikrát tě viděli s Huhulákem. Dnes ráno jsi šel do Tranova obchodu a vsadím se, že jsi chtěl nakupovat ilegální potraviny. Podle výpisu ze školních automatů odebíráš pouze podprůměrná množství zdravých potravin a v pití mléka jsi také hluboce pod průměrem. A to se ani nedivám, kolik máš odšlapáno v rámci akce Do školy na kole, tam bude nejspíš nula.“
– „To není zakázané ani povinné. Nejsem vůbec povinen dělat věci, co mi tady vytýkáte. Takže mi to ani nemůžete připsat k tíži.“
– „To není povinné, mladej, ale je to správné. Je to tvůj závazek vůči celé společnosti. Nakonec jednou změníme zákony a povinné to bude… Takhle národní zdraví nevybudujem a proto bude třeba sáhnout k důraznějším nástrojům. Prostě jsi jednou nohou v průseru už teďka a já to s tebou myslím dobře. Z toho tě pak tatík nevyseká jako všechny ty lumpy.“
– „Agente Šmíde, jsem zadržený? Pokud ano, sdělte mi, z čeho mě viníte. V opačném případě odcházím pryč.“

Šmíd si povzdechl a beze slova otevřel dveře.

8:35

Ivo Novák seděl opřený zády o stěnu tělocvičny. Hrál na tabletu Angry birds a ze sluchátek poslouchal hudbu, protože právě probíhala hodina tělocviku. Na sobě měl bílé tričko a červené trenýrky, protože to tak požadoval Hadraba.

Hadraba byl vysloužilý profesionální sportovec, tělocvikář a simplex. Právě něco vysvětloval žákům, tedy těm, kteří měli ještě o jeho výlevy zájem. Hadraba od dvanácti let hrál jen fotbal a na jeho inteligenci a nepedagogických schopnostech to bylo sakra poznat. Většinou měl problém formulovat jednoduchou větu. „To musíš tamto… tam… jako rukama do toho tamto né hlavou vole… todle… jasný? Tak do toho.“ Z gestikulace pochopil, že se Hadraba pokouší žákům vysvětlit, jak se dělá kotoul a z pohledu na žáky bylo zase poznat, že mají na háku Hadrabu a především vůbec netuší, proč by měli umět kotoul a k čemu jim to bude v životě dobré. Většina žáků Hadrabu zcela ignorovala, protože Hadraba neměl představu, jak žáky zaujmout, udržet jejich pozornost a jak je vůbec něco naučit a podle toho také jeho hodiny vypadaly. Ivo to vnímal tak, že dostatečným výrazem úcty k Hadrabovi je vůbec to, že na hodinu přijde, protože někteří žáci nedělali ani to. Vštípit žákům celoživotní lásku ke sportu byl pro polodebila jako Hadraba nadlidský a předem nesplnitelný úkol.

Po nějaké době Hadraba usoudil, že by se do procesu vštěpování celoživotní lásky ke sportu měli zapojit i další žáci a jal se je postupně napomínat. Dospěl tak i Ivovi.

„Hele ty… s tamtim… to.. musíš se tamto… zapojit do kolektivu. To nejde takle. Vy mladý vy furt tamto… éééé… s těma počítačema a internetama… samý tamto to porno a takový to… hry taky… tohle není to… disciplína, nene… to je tamta anarchije a za to by měly být přísný tresty… aby si každej dělal co chce… kam by to přišlo? Jo… to za nás nebylo tyhle ty bazmeky… musíte pořádně máknout! Všichni musí to… sportovat. Asi určitě. Protože je to zdravé a éééé, co je tamto… jako hlavní. Z hlediska celé společnosti. Co myslíte, že vás bude jednou živit? Tamto..! To? To né. Éeee. Co sem to … jo. Jasný? Tak do toho.“

Ivo počkal, až Hadraba dospěje se svou promluvou do konce, pak si vyjmul sluchátka z uší a pronesl: „Promiňte, pane učiteli. Obávám se, že jsem vám špatně rozuměl. Můžete to prosím zopakovat?“

Hadraba mávl rukou a šel vštěpovat lásku ke sportu někomu jinému.

9:50

„Máš“?
„Tady to je. Tys mi dal zabrat. Musel jsem mobilizovat svoji dodavatelskou síť, takže to bude za čtyřicet.“
Huhulák podal Ivovi Kofilu Latté. Byla trochu pomačkaná a zlomená.
„Ještě jednu věc mi pověz. Prej tě dneska ráno sebralo Potrapo.“
„Ano. Vyslýchal mě Šmíd.“
„Doufám, žes nic …“
„Ne.“
„Ne že by na tom záleželo. Platím mu dost za ochranu, dokonce to začíná negativně dopadat na ceny zboží. Kdybys něco potřeboval, tak se hlas.“

10:45

Ivo zakoupil v automatu poctivou sójovou pochoutku Bureš, aby zvýšil odběr předepsaných potravin. Naučil se unikat před hlídkami Potrapa a před kamerami, před cyklohlídkou a věděl, kdo je práskač, ale nenapadlo ho, že Potrapo sleduje odběr z automatů v závislosti na platebních čipech. Usoudil, že bude muset svoji obranu rozšířit i tímto směrem. Snad to bude žrát alespoň doma pes. Odebral se na toaletu. Zkontroloval pro jistotu, kde jsou kamery, vyjmul Bureše z obalu a přičichl k němu. Smrdělo to jako spálená elektronika a nejspíš to i tak chutnalo, ale neměl v plánu to testovat. Hodil to do záchoda a spláchl. Obal od tyčinky zabalil do toaletního papíru a poslal ho potrubní poštou za ní.

Otevřel si Kofilu latté a přemítal nad absurdností své situace.

Přeslazená tyčinka s nějakou neurčitou náplní nechutnala ve skutečnosti zase o tolik lépe než ty sračky s příchutí spáleného plastu. Kdyby nepodléhala prohibici, nejspíš bych si ji sám od sebe nekoupil.

Konzumuji ji na hajzlu, což má věru daleko ke kultuře stravování, na jakou byla západní civilizace dosud zvyklá.

Utrpěl jsem dnes konflikt s agentem Potrapa a hlídkou. Ukázalo se, že na mne v rozporu se zákonem vedou složky a sledují moje kroky. Lépe řečeno, na všechny vedou složky a sledují jejich kroky. Ukázalo se, že moji spolužáci jsou donašeči. Až potud nic vysloveně nového a neočkáváaného. Ukázalo se však taky, že postupy, se kterými jej obeznámil otec, jsou nanejvýš účinné a funkční a celé tohle páchání dobra stojí na nezákonných základech, jenže si na to nikdo nestěžuje a když to nikomu nevadí, tak to je vlastně v pořádku.

Něco je tady blbě, říkal si Ivo.

Určitě se to nedá takhle nechat.

Budu s tím muset něco dělat.

Zdroj