Úvaha nad omezováním dopravy… proč?

Nedělní odpoledne, klid, trochu nuda tak koukám na internet. Vidím, že v nedaleko mého rodného města se bouralo a „opět to byl zazobaný mladý fakan se silným autem od tatínka“, který se dostal do kolize s motorkářem. Na facebooku znám jednu stránku, kterou založili poškození po jiné autonehodě a tam tutéž zprávu samozřejmě vidím taky a pod ní spoustu komentářů od různých lidí.

Čtu komentáře a zamýšlím se nad tím, proč jsou lidé tak nesnášenliví a agresivní vůči autům a dopravě. Pak se zamýšlím, jak by to asi vypadalo, kdyby nebouralo BMW ale Favorit.

Pokusím se to z mého pohledu trochu analyzovat. Vypadá to totiž, že určité skupiny lidí organizují hon na určité skupiny řidičů. A mě začíná připadat, že to možná začínám chápat.

Co tady nechci řešit

U každého takového případu jsou vždy přímí poškození, a právě přímé poškozené tady nechci rozebírat, protože ti mají podle mě plné právo dopravu a auta nenávidět. Dokonce dokážu i pochopit, že by si přáli, aby se viníkovi nehody stalo něco zlého. Takoví lidé pak mají tendenci volat po výstavbě příčných prahů každých 100m a prosazovat, aby řidič po překročení rychlosti o 10km/h a více dostal od policie rovnou smrtící injekci.

Když člověk ztratí někoho blízkého při dopravní nehodě, která se nemusela stát, tak ho to asi poznamená.

Mě vadí následní paraziti, závistivci, omezovači, zakazovači, pozdě-bychové, politici, cyklisti a všechen lidský odpad, který se na takové události snaží přiživit, aby mohli dosáhnout svého.

Zájmové skupiny

První rozdělení pro motoristy problémových skupin: organizované a neorganizované. Společným znakem obou skupin je to, že jim vyhovuje, že se nehoda stala.

Organizovaná skupina odpůrců je na věc buď připravená, nebo je schopná perfektně reagovat, vytáhnout zaprášené podklady z krabice a prosazovat svůj zájem. Zde by se dali zařadit hlavně cyklisté a politici. Cyklisty se myslí skupiny radikálních cyklofašistů a politiky se myslí široká škála politiků od komunálních až po ty nejvyšší – nehoda je materiál, který je schopný zužitkovat každý politik.

Neorganizovaná skupina odpůrců je skupina zcela náhodných lidí, ve kterých nehoda vyvolá určitý negativní pocit, nebo si na takový pocit vzpomenou. Ti pak dávají své pocity různými způsoby přes různé prostředky najevo a cítí větší nebo menší potřebu s tím něco udělat. Svým chováním se mohou nacházet za hranicí zákonů, protože se jedná o návody k trestným činům, omezování různých práv viníků, kritika jiných skupin a podobně. Jejich negativní pocit a rozeberu níže.

Důležité je to, že organizovaná skupina se neobejde bez podpory neorganizované skupiny. Neorganizovaná skupina (veřejnost) má volební právo. Navíc je jich mnohonásobně více. Celkově se jejich hněv, a energie s tím spojená, dá využít k naplnění cílů dobře připravené organizované skupiny, která se nemusí tolik snažit. Samotná organizovaná skupina by bez pomoci neorganizované skupiny nikdy nic neprosadila. Kdyby se daná nehoda nestala, bude pro organizovanou skupinu potřeba vyvinout obrovskou energii, aby o nich vůbec někdo věděl, budou muset pořádat různé akce, referenda, účastnit se veřejného života atd. Nehoda – (pro ně) ideálně smrtelná sníží pracnost s jejich prosazováním na zlomek toho, co by museli vykonat, kdyby se nic nestalo.

Zde je nutné dodat, že v neorganizované skupině jsou bohužel často i důvěřiví lidé – jedinci, kteří to myslí dobře a uvěří organizované skupině, že jejich prostřednictvím naplní své dobře myšlené cíle.

Hnacím motorem celého toho kolosu jsou tedy lidé – koncoví neorganizovaní lidé takzvaní pěšáci, kteří se celého toho účastní, protože jsou – smutní, hloupí, naivní, neschopní, rozčílení, litující, citliví, závistiví atd.

Pěšáci celou kampaň vlastně odedřou – nahlas křičí, rozebírají to v hospodě, lepí plakáty, sdílí status na facebooku, přesvědčují ostatní, vášnivě diskutují, pomáhají organizovat akce, chodí pochody, fotí rychlá auta, volají policii, navrhují příčné prahy a tak dál.

Rozdělení pěšáků

Akcelerátoři – ti kteří jsou nejvíc vidět a slyšet, své názory nekompromisně prosazují, verbují další, jsou schopní člověka přesvědčit a klidně překrucují pravdu, aby mohli dál prosazovat své, často na něčí pokyn. Většinou to bývají v některých ohledech hloupější, avšak schopní jedinci nemající konzistentní vlastní názor. Z mého pohledu se takto chovají třeba někteří obchodní zástupci a podomní prodejci (hrnce, operátoři, pojišťovny… však to znáte). Takovému člověku pak stačí vnuknout myšlenku, se kterou pokud se ztotožní, tak udělá obrovský kus práce.

Pomocníci – ti, kteří nemají takový tah jako akcelerátoři, ostatně právě akcelerátoři jsou schopní tyto pomocníky přesvědčit, aby se přidali, protože jde přece o dobrou věc. Pomocníci jsou často důvěřiví, pečliví, obětují svůj čas a rádi vykonají nějakou práci pro akcelerátory a organizaci. Myšlenku berou jako správnou a myslí si, že by měli pomoct.

Organizátoři – těm často stačí tahat za nitky, bývají členy některé organizované skupiny a umí vhodně motivovat akcelerátory. Navíc pokud vhodně zaúkolují pomocníky, tak nemají moc práce a celé se to pěkně rozjíždí „skoro samo“.

Tvůrci objemu (ovečky) – nejpočetnější skupina, pasivní lidé, kteří se přidají ze zájmu, nebo jim něco vadí, případně mají volné odpoledne a chtějí za kulturou. Takoví lidé nejsou pevně přesvědčeni, ale stačí pár dobrých argumentů, trocha psychologie – takže nějaké připodobnění, případně popíchnutí cenou havarovaného vozu, a ovce začínají mít krvavé oči. Ovce by ale za myšlenku nepoložily život, ale rády ostříhají a obarví ostatní ovce, aby nevyčnívaly ze skupiny – když ale prší, nebo když přivezou uhlí, tak nepřijdou.

Motivace

Otázkou je, co ty lidi motivuje, aby se toho všeho účastnili, aby věnovali svůj čas něčemu takovému. Podle mě jsou to obyčejné, dokonce ty nejobyčejnější lidské vlastnosti…
Za život jsem potkal spoustu lidí z různých sfér společnosti, s různým vzděláním, pocházejících z různých koutů ČR. Troufám si odhadnout, jaká je motivace lidí zapojit se do omezování dopravy a buzerace řidičů.

Z mého pohledu se to dělí na závist a strach, přičemž je několik typů závisti a několik typů strachu:

Peníze = závidět se dá to, že někdo takové auto vůbec má a že si ho dokázal koupit. Medián mzdy je plus mínus 21 000 Kč. Po sedření od státu to může být cca 17 000 Kč. Z této částky je potřeba odečíst náklady na přežití (jídlo, oblečení, bydlení) a následně je možné počítat, jak dlouho bude obyčejný člověk šetřit na nové auto střední třídy. Další náklady jsou spojeny s provozem a servisem. Asi chápete, že mnoho lidí na takové auto nenašetří nikdy a mnoho z nich se s tím těžce smiřuje.

Vlastnictví auta = někteří lidé nikdy auto nebudou vlastnit. Někdo kvůli financím, někdo kvůli nějakému postižení a někdo vlastní auto vždy chvilku, než ho rozbije a pak několik let šetří na další. Takoví lidé pak často tvrdí, jak auto nepotřebují, ale v hloubi duše je žere, že ho někdo vůbec vlastní.

Ekologie = spousta lidí je dokonale masírována médii a různými skupinami lidí, že nám auta během pár let úplně zničí životní prostředí a všichni umřeme

Neznalost = lidé, kteří nemají auto, nebo neumí řídit auto, případně vůbec nevlastní řidičák mají často zkreslené představy o vlastnostech aut. Většinou nemají ani odhad na rychlost, viditelnost, zrychlení, zpomalení, nebo na prostor. Zkrátka o tom neví vůbec nic. Pro takové lidi je cesta autem nepříjemná, bývá jim nevolno a zapírají se do sedačky, i když jim nic nehrozí. Takoví lidé nechápou, jak může někdo dobrovolně jet autem a nedej bože ho ještě řídit.

Úzkost = strach a úzkost pramení často z neznalosti a nepochopení provozu, může jít ale o přecitlivělost, strach o sebe, o děti, o vnoučata atd. Takoví lidé žijí vlastně permanentně ve strachu, vždy po příchodu domů se zamykají a své děti do 15let vodí do školy. Obavy mají z různých situací, jevů a předmětů, kde osobní auto je jedním z hlavních strachů.

Cestování = existuje spousta lidí, kteří se často nedostanou dál, než pár Km od svého bydliště. Znám hodně takových lidí, pro které je 150km obrovská dálka, výlet se plánuje, večer se smaží řízky a balí se do alobalu, načež se další den časně ráno vyjíždí. Takoví nedokážou přenést přes srdce, že si někdo ze dne na den vymyslí výlet a jede na prodloužený víkend do 700km vzdálených do hor. Ono jde vlastně o svobodu, kterou ten člověk má.

Obdiv = pokud je auto pěkné, mohou ho ostatní obdivovat. To je taky problém. Někdy lidé ani netuší, jakou má auto hodnotu, ani to nevyčíslují na peníze. Pro ně je problém, že se daná věc někomu dalšímu líbí. Nedokáží se smířit s tím, že už se ostatní přestávají klanět jejich naleštěnému autu, a koukají přes ulici na jiné. Zde platí, že 10 staré BMW udělá větší parádu, než mnoho nových aut.

Schopnost = pokud si člověk vydělá na takové auto, musí být schopný, někteří lidé nezávidí peníze jako důsledek schopnosti, ale schopnost samotnou, protože oni sami jsou neschopní

Ovládání auta = vezměte si, kolik lidi nikdy nepojede dál, než třeba 100km, kolik lidí se bojí vjet do trochu většího města, kolik lidí vlastnících už 20 let řidičák stejně nikdy nebude mít na to, aby jeli mimo obec aspoň předpisovou rychlostí. Kolik lidí dokáže do 2 týdnů auto orvat a odřít ze všech stran.  Jsou i lidé, kteří dají svého favorita v říjnu do garáže a vyjíždějí v dubnu – bojí se jet ve sněhu a prostě na to nemají. I takoví jsou.

Dar = pokud auto někdo dostal darem, může jinému vadit, že třeba takový dárek nikdy nedostane. Kdo z nás dostane jako dárek nové auto střední třídy?  Existuje samozřejmě mnoho dalších vysvětlení a výše uvedené komplexy se mohou kombinovat.

Například člověk, který nemá odhad, nechápe pravidla silničního provozu a navíc, když mu kámoš kdysi na poli půjčil auto, tak zjistil, že mu dělá problém synchronizovat končetiny ovládající volant, pedály a řadicí páku. Takový člověk pak usedá na kolo, ale má úzkost z toho, když kolem něj jezdí auta.

Když pak připustíme, že většina lidí není schopná se s výše popsaným strachem nebo závistí srovnat a většinou nemají ani snahu se s tím srovnávat, vznikají iniciativy na omezování dopravy.

Žádný rozumný řidič přepravující se autem přece nemůže vymýšlet takové blbosti, které některé skupiny prosazují.

Jediné, co nás zatím může těšit je, že zakomplexovaní lidé často spatřují jako problém jednu konkrétní osobu. Navíc jsou většinou nejednotní, neschopní a pasivní. Pokud by ale někdy dokázala vzniknout politická strana nasraných zakomplexovaných lidí, tak jich bude tolik, že odhlasují cokoliv a my jsme v prdeli nejen s dopravou.

Zdroj