Co s emisemi rtuti po kremaci nebožtíka? Aktivista EU poradí!

Ochránci životního prostředí vyzvali Evropskou unii, aby se v rámci diskuse o znečišťování životního ovzduší zaměřila i na emise rtuti, které vznikají při spalování lidských těl v krematoriích. Ke snížení takto vznikajících emisí by podle ekologů napomohlo vytrhání chrupu zemřelých před kremací, jelikož zuby jsou ve většině případů ošetřeny amalgamovými výplněmi, tvořenými slitinou elementární rtuti s dalšími kovy (stříbro, cín, měď).

Předpokládám, že se většina našich seniorů, pro které je důstojný pohřeb důležitou událostí v jejich životní pouti, k tomuto informačnímu zdroji na internetu nedostane, neb si dokážu představit, jaký úlek by u nich následující předkremační doporučení unijních ekologických aktivistů mohlo vyvolat. Tedy za předpokladu, že tito senioři nejsou majiteli zubních protéz nebo zubních implantátů. Opravdu je situace kolem emisí rtuti z krematorií tak závažná, že by nebožtíkům měly být před kremací vytrhávány zuby?
V roce 2004 uvedla autorka zprávy o emisích rtuti pro ministerstvo životního prostředí ČR M. Černá následující: „Příspěvek emisí z krematorií je rok od roku výraznější. Je to způsobeno postupně se zvyšujícím relativním podílem kremací proti klasickým pohřbům do země a vyšším průměrným věkem dožití Evropanů, což s sebou nese víc zubního amalgamu a srdečních stimulátorů,“ konstatuje zpráva ministerstva životního prostředí.“ Podle Černé mají Evropané v zubních výplních asi 2000 tun rtuti, které představují potenciální zdroj znečištění pro příští léta. Když k tomu připojíme zjištění amerických badatelů, že se při standardní kremaci do ovzduší uvolní dva až čtyři gramy rtuti, musíme připustit, že se někde stala chyba.
Vezměme to od začátku:
Rtuť je prvek patřící do skupiny přechodných kovů – Hydrargyrum s chemickou značkou Hg.
Za normálních teplot je to stříbrolesklá kapalina, kterou Aristoteles pojmenoval tekutým stříbrem. Rtuť (Hg) a její sloučeniny byly známé již ve starém Egyptě a Číně, kde byla rumělka (HgS) používána k barvení a proto i těžena. Rtuť se řadí mezi nejstarší známé jedy.
První zmínka o zubní výplni – amalgámu pochází z počátku 19. století ve Francii. Dnešní stříbrný amalgám užívaný jako výplňová zubní hmota tvoří slitina cínu, mědi a stříbra, smíchaná těsně před aplikací se rtutí v poměru 1:1. Proč se užívá, když obsahuje jedovatou rtuť? Důvodem je nízká cena, snadná zpracovatelnost, mechanická odolnost, trvanlivost, antibakteriální účinky. Dlouhodobé studie ale ukazují, že lidé, kteří mají v zubech amalgámové výplně, mají i zvýšené množství rtuti v krvi, než ti kteří tyto výplně nemají. Průměrný denní příjem elementární rtuti se odhaduje od 3 do 17 μg/den v závislosti na počtu výplní. Dále se po požití horké, nebo kyselé stravy mohou z amalgámových plomb oddělit mikroskopické části kovů, což vede k zvýšenému vylučování rtuti do těla. Bylo zjištěno, že toto může vést někdy k chronické otravě rtutí, která se u lidí projevuje např.: oslabeným imunitním systémem, bolestí hlavy a depresemi. Odstranění výplně může napomoci zlepšit zdravotní stav, ovšem tento odpad je další zátěží pro životní prostředí! Kudy z toho ven?
Evropská unie v roce zjistila, že v roce 1990 spotřeba rtuti v zubních amalgámech v zemích EU dosáhla 110 tun a v roce 2000 poklesla na 70 tun. Ze stanoviska Evropské unie o problematice bezpečnosti užívání amalgámu, která se zabývá problematikou ohrožení životního prostředí a nepřímými zdravotními účinky rtuti z dentálního amalgámu, vyplynulo, že zubní lékaři vyprodukují ročně cca 109 tun rtuti. Dále pak, že kremací zemřelých, kteří mají amalgámové výplně, se uvolní do vzduchu cca 14 tun rtuťových výparů. Pozitivní je, že odpad ze zubních ordinací při použití separátoru amalgámu tvoří nízké zatížení pro vodní organismy. Kontaminace půdy anorganickou rtutí není nijak závažná.
Zajímavá zjištění, avšak hlavním zdrojem rtuti v životním prostředí jsou emise způsobené spalováním uhlí a komunálního rizikového odpadu – jde o vody z chemického průmyslu, výrobu cementu, zpracování odpadů drahých kovů, rudné úpravy, z průmyslových závodů (výroba rentgenových lamp, elektrických součástek a katalyzátorů, následují zubní ordinace, kremace, výroba teploměrů, suchých baterií). Množství rtuti, které se do životního prostředí dostává antropogenním působením, je asi 10 000 tun za rok. Z celkové roční produkce rtuti se na výrobu elektrod pro průmyslovou elektrochemii zpracuje asi 25 %, na výrobu elektrických zařízení 20 %, na výrobu barviv 15 %, na výrobu kontrolních a měřících zařízení 10 %, v zemědělství 5 %, v zubním lékařství 3 % a v laboratořích 2 %. Papírenský průmysl, vojenské účely a farmaceutický průmysl tvoří zbývajících 20 %.
Majoritním zdrojem emisí rtuti ve světě je Jihovýchodní Asie v důsledku nedostatečné kontroly spaloven a velmi nízké míry recyklace produktů, které obsahují rtuť. V Evropské Unii, i přes objemné spalování komunálního odpadu, nedosahují emise rtuti extrémních hodnot, díky kontrolám emisí rtutí ze spaloven.
A nyní strohá řeč čísel:
Největšími zdroji emisí rtuti jsou kremace, které produkující 20 – 30 tun Hg ročně, zařízení na spalování kalů a odpadů produkují 10 – 25 tun Hg ročně, dále emise ze skládek činí 10 – 45 tun Hg ročně, emise při nakládaní s odpady jsou 3 – 8 tun ročně, emise z procesu čištění vod produkují 4 – 8 tun Hg ročně a emise ze zpracování kovových odpadů činí 5 – 10 tun Hg ročně. Ze jmenovaných zdrojů se do ovzduší vypouští dalších 50 –125 tun Hg ročně.
Jasných 20 – 30 tun Hg uvolněných ročně do ovzduší z krematorií rozhodně na klidu nepřidá, každá kremace představuje 2 – 4 g rtuti, která podle výzkumů nespadá atmosférickým spadem v blízkosti krematoria, ale 99 % odchází na dlouhé vzdálenosti. Krematoria jsou tedy významné zdroje emisí rtuti, ale i celé řady dalších polutantů (např. polychlorovaných dibenzodioxinů). Z dostupných zdrojů vyplývá, že v ČR zatím nebyla zveřejněna studie, popisující, jaké množství rtuti se uvolní do ovzduší po kremaci lidského těla a jaká je kontaminace půdy v okolí krematoria. Myslím, že by úředníci našeho ministerstva životního prostředí měli co nejdřív zareagovat a vyjít s aktuálními údaji vstříc úředníkům bruselským.
Podle organizace European Environment Bureau (EEB), která koordinuje činnost nevládních organizací ve stále vyhrocenější diskusi o čistotě ovzduší, by nové evropské regule o spalování odpadu měly zahrnovat i krematoria. Na základě stávajících skutečností je to pochopitelné. Nikdo nechce žít v ovzduší znečištěném rtuťovými výpary.
Z 28 států EU zavedlo omezení v oblasti emisí rtuti pouze Německo, velké uhelné elektrárny v unii podléhají regulaci. Ve Švédsku a Dánsku je zakázáno používání rtuti v zubních výplních. Zubní lékaři používají pouze nové neškodlivé výplňové materiály.
Zastánci ekologických pohřbů vykřikují a propagují kremaci za nízkých teplot, kdy se místo tepla vznikajícího při hoření využívá k likvidaci tělesných ostatků chemicky vysoce reaktivních zásaditých látek, které tělo doslova rozpustí. Další eko možností je jakási posmrtná kompostáž, při které se tělo nejprve zmrazí ponořením do tekutého dusíku a poté, až zkřehne, ho vibrace roztříští na malé kousky. Pak je přeneseno do vakuové sušičky, ve které je zbaveno vody a dalších jedovatých látek včetně formaldehydů, rtuti a jiných kovů. Trochu jako ze špatného hororu, ale ekologové to myslí upřímně. A tihle asi patří k tvrdšímu kalibru oproti těm, kteří pouze doporučují nebožtíkům vytrhat před kremací chrup.
Vážný problém emisí rtuti celosvětově existuje a je třeba o něm mluvit a řešit ho, v případě EU komplexně v rámci celé Evropy. Nezbývá než věřit, že při projednávání této věci zvítězí zdravý rozum a snaživí úředníci v Bruselu zaujmou to nejlepší stanovisko, přičemž nebudou naslouchat šíleným blábolům rozchuchaných zelených aktivistů. Jejich zcestný návrh se až příliš podobá postupům, které byly praktikovány na zemřelých v koncentračních táborech za druhé světové války. Křiklouni zřejmě zapomněli, že i ve 21. století stále existuje etika a pieta vůči zemřelému,stejně jako existují věcná a správná řešení, s nimiž by v případě jedovaté rtuti měly zodpovědně přijít samotné evropské státy, a ne bezejmenná bruselská úřednická figurka, která do své složky založí další papír s dodatkem: „Vyřízeno!“

Zdroj