Evropský energetický zmatek

Uveřejněno dne 6 března 2015 000 12:08

Žijeme v obtížné době. Tím nemyslím krizový stav mezi Evropskou unií a Ruskem a dokonce ani islámský fundamentalismus tlukoucí na brány naší civilizace způsobem, který zjevně neznamená pozvání ke společnému vychutnávání čaje. My si totiž dost problémů umíme nadělat sami a jedním z nich je koncept, který eufemisticky nazýváme evropská energetická politika.

Řečeno naprosto jednoduše a přímočaře. Kdybychom v Evropské unii opravdu měli splnit všechno, co jsme si v různých dokumentech zadali a více nebo méně také schválili, můžeme se rozloučit skoro se vším, co by snad mohlo vzdáleně připomínat výrobu nebo nedej Bože dokonce průmysl. Historie společných energetických politik EU lze nazvat jako dějiny ambiciózních cílů kombinované s příběhy o jejich tiché korekci. A o sčítání škod, které v mezidobí vznikly.

Konec konců celá unie je postavená na energetickém základě – to bychom si měli vždy připomínat, že prvním stavebním kamenem integrace bylo Evropské společenství uhlí a oceli. Od té doby zde máme obrovskou hromadu dokumentů, které již měly všechny členské státy dávno akceptovat a integrovat do svých domácích poměrů. Je zde Jednotný evropský akt z roku 1972, který se primárně týká životního prostředí, ale přinesl náznaky něčeho, co by bylo možné nazvat jednotnou energetickou politikou. Pak byly v roce 1986 poprvé stanoveny společné energetické cíle, „Bílá kniha“ byla zveřejněna v prosinci 1995 a zde již je jednotná politika ve velmi obecné rovině formulována. V roce 2006 přišla „Zelená kniha“ přehodnocená v letech 2007 a znovu 2008. Byly definovány dva balíčky opatření (třetí liberalizační balíček a klimaticko-energetický balíček). Lisabonská smlouva otevřela cestu k dalšímu balíčku, jehož obsahem jsou změny vztahů výroba-distribuce a posílení trhu. Jelikož ale mnohé státy zatím neimplementovaly do svých zákonů ani druhý balíček z předchozí várky, dostala se Evropa v 21. století na poněkud tenký led.

Jeho složení je pikantní. Základy celé Evropské unie stojí na energetické politice. Ale ve skutečnosti nemůže být jakákoliv řeč o tom, že by tato jednotná energetická politika skutečně existovala.

Zvláště velké státy si z každé „politiky“ berou to, co je vhodné jen pro jejich energetické soustavy. A ostentativně opomíjejí všechno ostatní. Naopak menším zemím jsou vnucovány cíle, které jsou pro jejich situaci a postavení naprosto nevhodné. Klasické pravidlo 20:20:20 je skvělé pro země s potenciálem mohutných větrných elektráren slibujících alespoň rámcově nějaký stabilizovaný výkon (slovo rámcově je zde velmi podstatné a jde o mírný eufemismus, o skutečném významu slova stabilizovaný by mohli vyprávět propocení dispečeři sítě ve chvílích, kdy větrníky na severu kontinentu začnou nekoordinovaně hnát do sítě obrovské množství energie a celou soustavu dohánějí nad hranu její schopnosti). Toto pravidlo také není úplně špatné pro státy jihu, které se po mnoho měsíců mohou opravdu spoléhat na slunce (i když také tady dochází ke kolísání, které ohrožuje stabilitu v kontinentálním smyslu slova). Ale opravdu je to rozumné pro Českou republiku nebo Maďarsko nebo Slovensko? V žádném případě.

Co to je těch 20:20:20 do roku 2020? Jedná se o soubor opatření (z roku 2008), která si kladou za cíl do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 20 % oproti úrovni z roku 1990, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energií v celkové spotřebě v EU na 20 % a zvýšit energetickou účinnost v Evropě o 20 %. Jako idea je to úžasné. Jako ekonomický kámen na krku dosti smrtící. A když si ještě všichni berou z energetické politiky jenom to, co se jim líbí a jinak si dělají, co chtějí, to je pak opravdu problém. Například – Německo mnoho lidí velebí za odklon od jádra. Ale vnímají ti stejní lidé, že to bylo nahrazeno vyšší spotřebou uhlí, vyšší produkcí skleníkových plynů, že německá energetická soustava svoje problémy se stabilitou stále více vyváží do okolních států, které kvůli tomu musí podnikat značné investice? Díky plnění této části „energetické politiky“ bude nutné vynaložit v rámci celého kontinentu v příštích letech až půl bilionu eur na rozvoj přenosové soustavy. Jinak by neustála permanentní výkyvy.

Nyní přišla vize Energetické unie. Byla představena letos 26. února a počítá se 150 miliardami eur do sítí (což je už přijatelnější číslo). Nesní o nekonečných parcích větrníků na severu Evropy ani o rozsáhlých polích slunečních elektráren na severu Afriky. Jen aby si z ní zase ti velcí národní hráči nevzali jenom to, co se jim hodí a zbytek aby nehodili na hrb těm menším. Tak jako tomu bylo dosud.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist