EKONOMIKA: Dítě zelené politiky

Uveřejněno dne 13 dubna 2015 v 9:11

Biopaliva podporovat nemusíme, ale zatím nemáme alternativu.

Zdánlivě snadná odpověď na otázku, jestli Česká republika musí, nebo nemusí podporovat výrobu biopaliv, zdaleka není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. I kvůli tomu, že se sama EU nedokáže již několik let dohodnout, jak vysoký by měl být podíl biopaliv na trhu pohonných hmot do roku 2020. Původní cíl, tedy dosažení podílu 10 procent, považují všechny rozhodující orgány EU, tedy Evropská komise, Evropský parlament i Rada ministrů, za nadsazený, otázkou ovšem je, na jakém inovovaném procentu se tyto instituce shodnou. Komise zatím prosazuje pět procent, Rada ministrů sedm procent a Evropský parlament kompromisních šest procent. Vzhledem k tomu, že ke shodě zatím nedošlo, platí ovšem i v současné době původních deset procent.

Nevíme kolik, ale musíme vyrábět

Nutno ale dodat, že jde o spor o výrobu biopaliv takzvané první generace, tedy ze surovin, které se normálně využívají k výrobě potravin. To je v podmínkách naší země především řepka, ale také cukrovka či obilí. Evropa se přitom snaží nastavit výhodnější podmínky pro výrobu biopaliv druhé generace, což jsou nepotravinářské suroviny, například dřevní hmota. Také proto se loni změnily na evropské úrovni obecné podmínky pro podporu biopaliv s tím, že zatímco u první generace již není povolena investiční podpora a zůstala jen možnost provozních podpor, biopaliva druhé generace lze i nadále podporovat také investičně.

Aby to bylo ještě složitější, pak je také třeba vědět, že biopaliva první, druhé i jakékoli jiné generace jsou jenom prostředkem k dosažení jiného cíle, což je zlepšení kvality ovzduší, konkrétně snížení emisí v dopravě. K tomuto cíli přitom nemusí nutně vést výroba a používání biopaliv, ale výraznější využití jiných technologií, třeba elektrifikace. Obecně ale cokoli, co sníží dopravní emise, a tedy zlepší vzduch, který dýchají Evropané. Také tento cíl je stále v platnosti a na rozdíl od předpokládané revize podílu biopaliv první generace se na tomto cíli téměř jistě do roku 2020 nic měnit nebude.

Zásadní otázkou tedy je, jak tohoto závazku dosáhnout. A i tady neexistuje všespasitelné řešení. ČR by sice nemusela biopaliva podporovat, ba dokonce by je nemusela vůbec vyrábět a používat, kdyby měla k dispozici jinou „nízkoemisní“ alternativu. To ale nemá a není v tom sama – ani jiné členské státy se nedokáží u závazku snižovat emise obejít bez nějaké produkce biopaliv. A to včetně sousedního Německa, které sice ustupuje od jejich podpory a omezuje, ale zcela nezastavuje jejich výrobu. Navíc, vzhledem k tomu, že produkce biopaliv druhé generace je prakticky po celé Evropě v plenkách, musí se biopaliva první generace, přes odpor vědců a navzdory množícím se argumentům proti nim, vlastně vyrábět dále.

Evropa se tak svým původním závazkem dostala do jedné z četných pastí, do kterých ji vehnala nekritická „zelená politika“. Nejde zdaleka jen o biopaliva, ale i fotovoltaiku a nekonečnou škálu omezení, jejichž deklarativním, v praxi však spíše emotivním cílem je zlepšení stavu životního prostředí. To je skutečně žádoucí, jenže prostředky, které k tomu EU volí, nevyhovující stav často ještě zhoršují.

To je i případ biopaliv první generace, která byla od počátku zavedení myšlenky na jejich podporu kritizována – ekologisté ale kritiky umlčeli. Bohužel, to samé se bude podle všeho týkat i dnes ještě negativy nezatížených biopaliv druhé generace. Je totiž zcela evidentní, že jejich podpora a užití přinese principiálně stejná negativa jako v případě první generace – rozdíl bude jen v tom, do jakých komodit se přesunou dnešní problémy.

Druhá generace není lepší

Velmi zhruba řečeno může vše dopadnout tak, že místo polí osetých řepkou se budou v zemích EU kácet stromy nebo se budou cíleně pěstovat rychlerostoucí dřeviny. Odstranění části vegetace na zemědělské (v novém pojetí na lesnické) půdě je ovšem z určitého pohledu ještě horší řešení než to stávající – „holá“ půda má například nižší schopnost zadržovat dešťovou vodu.

Kromě toho je založení lesa za účelem produkce surovin pro biopaliva druhé generace ne sice nevratným, ale jistě dlouhodobým vyřazením části zemědělské půdy určené namísto k potravinářským k politicky motivovaným technickým účelům.

Stejně jako v případě biopaliv první generace tak budou nadále přetrvávat tlaky na využití zemědělské půdy a poroste její cena. Pravda, v současné době to není problém České republiky – cena půdy je tu stále ještě v rámci Unie nízká a půdy pro pěstování surovin k výrobě potravin máme dost. Celosvětově, ale i celoevropsky, je ale nutné myšlenku produkovat suroviny k výrobě pohonných hmot z biomasy postupně zcela zavrhnout. Na tom se nicméně musí v prvé řadě shodnout – právě v zájmu životního prostředí, v němž byla biopaliva kdysi spouštěna – EU jako celek. Což se ovšem ještě nestalo.

Autor je agrární analytik

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist