MACHAČ: Nejsem ekobijec

Na svém blogu, v článku „Solární šílenství – stát prý pochybil“, jsem argumentoval, že stát chyby nedělá a současně jsem uvedl, kdo a kdy chybu udělal, následkem čehož v následujících letech stoupne cena elektrické energie.

V diskusi k článku jsem dostal od diskutéra čuk2gek nálepku ekobijce. Jde bezpochyby o „zajímavý argument“, řekl bych takový věcný. Nicméně mě nepřekvapil, jelikož je velmi častý a s podobným nálepkováním se setkávám celý život i v jiných oblastech společenského života. Ekologové a jejich příznivci v tomto nálepkování každého jiného názoru, než jejich vlastního, nejsou bohužel sami. Za příklad mohou sloužit skupiny občanů s úspěchem používající nálepku asociál nebo euroskeptik. S oblibou tak činí občané, kterým chybí věcné a logické protiargumenty, nebo častěji v případech, kdy argumenty kritiků logicky a věcně vyvrátit vůbec nelze.

Moje generace spoluobčanů si snad ještě vzpomene, že vyvolená skupina občanů, v tomto případě komunisti, rozhodla v době svého vládnutí, že nejvyšší životní hodnotou všech občanů, ať se jim to líbí či nelíbí, je vybudování komunistické společnosti. Každý, kdo tehdy kritizoval negativní jevy vyvolané totalitním typem vedení společnosti dostal okamžitě nálepku „protisocialistický živel“ a stal se nepřítelem tehdejší společnosti č. 1. Důsledky z tohoto zařazení si nesl každý občan vč. své rodiny sám. Věcnými argumenty kritiky se pochopitelně nikdo veřejně nezabýval. Nikdo nám v tom nebude bránit, říkali tehdy komunisti, tedy v tom budování, děláme to pro vaše blaho občané. Co mi to jen připomíná, že by typ vedení společnosti prosazovaný a praktikovaný ekology byl stejný jako typ praktikovaný komunisty? Že by šlo o stále stejnou agresivně smýšlející a jednající skupinu občanů? Jaký je rozdíl mezi tehdejší skupinou občanů násilím „zachraňující“ dělnickou třídu od vykořisťování a nynější skupinou ekologů násilím „zachraňující“ lidstvo před lidstvem samým. Že bychom mi všichni ostatní byli takový idioti a nevěděli co je pro naši osobu prospěšné a neměli své vlastní životní hodnoty a preference, kterými se v životě řídíme a podle nich jednáme? Že by životní hodnoty a preference každého jednotlivého občana byly nebezpečím pro něho samého? Kde se stále bere ta nesmírná arogance a agresivita některých občanů, kteří nám ostatním přikazují prostřednictvím legislativních předpisů, co a v jakém rozsahu jsme všichni povinni dělat, z našich platů financovat, komu jsme povinni naše peníze dávat a určují nám, co je pro nás prospěšné a co nám škodí? Na takové otázky si může odpovědět každý sám. Já jsem své odpovědi již našel.

Nejsem žádný ekobijec, ani žádný jiný bijec. Nikdy totiž nikomu nebráním, aby životní prostředí chránil a také nikdy nikomu neukládám povinnost životní prostředí chránit. Na rozdíl od ekologů, nečiním proti nikomu násilí, jelikož násilí je pro mne stále neetický akt, neslučující se se svobodnou společností a právním státem. Usiluji o jediné, abych mohl o způsobu svého života a použití svých peněz rozhodovat výhradně já sám. To samozřejmě přeji i každému jinému občanovi. Pokud přitom nezpůsobuji jakoukoliv újmu jinému občanovi, tak nevidím kde je problém, proč bych měl být bijcem. Nedělám nic jiného, než že chráním svoji osobní svobodu, a to není neetické. Pokud tedy kritizuji ekologická opatření, a je lhostejné, zda jde o solární elektrárny, různé ekologické daně či poplatky, nebo limity pro vypouštění škodlivin do ovzduší či vody, biopaliva apod., tak nikoliv proto, že jsem proti ochraně životního prostředí, že jsem okobijec, ale z toho důvodu, že je těmito úředně nařízenými ekologickými opatřeními porušováno to nejzákladnější, co každý občan má od svého narození, a to je jeho vlastnické právo a jeho svoboda. Kritizuji totalitní typ vedení společnosti a používám k tomu příkladů, které to prokazují nejlépe. Není mojí vinou, že jsou to právě také příklady z oblasti ekologie.

Společenská oblast životního prostředí se ničím neliší od ostatních společenských oblastí. Byla však vládou zařazena, stejně jako zdravotnictví, školství a doprava do oblastí tzv. „veřejného zájmu“, což je mimochodem termín nemající naprosto žádný věcný a právní obsah, který však s úspěchem nahradil termín „státní zájem“, používaný kdysi komunisty, při budování socialistické společnosti. Z tohoto důvodu pak cena životního prostředí a objem peněz na jeho ochranu není výsledkem svobodného projevu preferencí každého občana, jak to bývá ve svobodné společnosti, ale cenu životního prostředí a objem peněz na jeho ochranu stanovuje úředním rozhodnutím vláda. Takto stanovená cena však logicky nemůže odpovídat a také neodpovídá preferencím každého jednotlivého občana. Každý občan má tedy povinnost zaplatit za ochranu životního prostředí více nebo méně, než je jeho přáním. Pokud jsou jeho preference ochrany životního prostředí vyjádřené v penězích vyšší, než úředně stanovená cena, má vládou zakázáno tuto vyšší cenu zaplatit, nemá ani komu. Pokud jsou naopak jeho preference nižší, má povinnost zaplatit něco, co ke svému životnímu uspokojení nepotřebuje. To již však mluvíme o omezování osobní svobody a porušování přirozeného vlastnického práva každého občana.

K samotným solárním a větrným elektrárnám lze jen uvést, že vznikly a vznikají pouze a výhradně jen na základě politické objednávky a úředního rozhodnutí vlády. Nikoliv tedy způsobem běžným ve svobodné společnosti, kde každá investice je vyvolána poptávkou občanů po určitém zboží či službě. Aby byl vůbec někdo ochoten své finanční prostředky do takových investic vložit, musela vláda vytvořit pro investory zcela výjimečné ekonomické a legislativní podmínky, jinak by se žádný investor neobjevil. Kdo by také dobrovolně investoval do výrobní technologie, u které je předem všeobecně známo, že produkuje cenově naprosto nekonkurenční výrobek, a kdo by také takový výrobek kupoval? Který občan by z takového nákupu měl užitek? Naprosto nikdo! Tak nám to všem vláda nařídila a zajistila, že užitek má aspoň několik majitelů elektráren, kterým všichni občané musejí předat cca 42 mld. Kč, což znamená, že si za ně nemohou koupit nic, co by uspokojovalo jejich potřeby. To však není jediná ztráta na straně občanů. Další újma vzniká tím, že investoři vložili své finanční prostředky do něčeho, co nebylo vyvoláno poptávkou občanů, a nemohly být tedy vloženy do oblastí, kde jsou dosud potřeby občanů uspokojovány nedostatečně. K těmto finančním prostředkům se musí ještě připočítat i prostředky vložené do tzv.“vyvolaných investic“, které je nutné realizovat k eliminaci nárazových dodávek elektřiny do rozvodných sítí, resp. k eliminaci důsledků vyplývajících z nemožnosti plynule dodávky regulovat v těchto výrobních technologiích.

Často od oponentů slyším. Máš sice pravdu, ale jak jinak bys chránil životní prostředí, než spoustou legislativy ukládající občanům různé finanční a jiné povinnosti a zakazující různé činnosti. Nikdo nic dobrovolně nedělá. K takovýmto a podobným námitkám považuji za nutné připomenout, že životní prostředí bylo dostatečně chráněno vždy, a to stejně, jako cokoliv jiného. Tedy již v době, kdy žádní ekologové nebyli, nebyla ani ministerstva životního prostředí a další jimi zřízené státní úřady, tedy přebujelá byrokracie a neexistovala ani žádná legislativa na ochranu životního prostředí. Životní prostředí bylo chráněno vždy vlastnickým právem v rámci common law, které dává právní prostředky těm, kdo jsou znečišťováním přímo postiženi. Případy konkrétních výsledků žalob proti znečišťovatelům životního prostředí evidovaných v soudních spisech jsou datovány již od počátku minulého století.

Bohužel zde není prostor k tomu, abych popsal a ukázal na konkrétních příkladech, jak vlastnické právo chrání životní prostředí. Připomenu proto pouze základní principy, které bezpochyby zná každý, a to i občan bez právního vzdělání. Jsou totiž logické. Znečišťování životního prostředí nemůže způsobit nic jiného, než újmu na zdraví nebo majetku, nebo omezit používání výhod z majetku plynoucích konkrétnímu občanovi nebo skupině občanů. To vše je pochopitelně žalovatelné. Pokud občan způsobenou mu škodu prokáže u soudu, má právo požadovat náhradu škody a soud o náhradě škody rozhodne. Současně nařídí znečišťovateli do jakého termínu je povinen znečišťování omezit, přičemž může nařídit i úplné zastavení jeho činnosti.

Je zřejmé, že princip ochrany vlastnickým právem je velmi jednoduchý a každému srozumitelný. Proti současnému způsobu ochrany záplavou legislativních předpisů, ve kterých se málokdo vyzná, by občanům přinesl řadu výhod, jenž by se daly shrnout do následujících bodů.

1.
Občan nemusí platit tisíce úředníků vymýšlejících legislativní předpisy a kontrolujících plnění povinností v nich stanovených a provoz jejich kanceláří. Mohl by mít tedy nižší daně.

2.
Občan by ušetřil svůj čas a peníze vydávané dnes za shánění razítek (povolení) nutných k zahájení jakékoliv aktivity. Doba od úmyslu k zahájení činnosti by se zásadním způsobem zkrátila a finanční prostředky do aktivity vložené by se občanům vrátily rychleji.

3.
Občan by bezprostředně ovlivňoval (u soudu) objem finančních prostředků jdoucí na ochranu životního prostředí.

4.
Objem prostředků jdoucí na ochranu životního prostředí by byl právě a jen tak velký, aby znečišťování nepřesáhlo míru, která by trvale způsobovala újmu na zdraví a majetku občanů nebo omezovala výhody plynoucí z majetku občanů. Životní prostředí by tedy bylo chráněno právě v takovém rozsahu v jakém si přeje většina občanů.

5.
Oproti současnému stavu, kdy soudy posuzují, zda došlo či nikoliv k porušení příslušného zákona a případná pokuta putuje do státního rozpočtu, by soudy rozhodovaly o velikosti škody vzniklé znečišťováním a náhradu škody by obdržel poškozený občan.

Co k tomu všemu dodat ? Snad jen to, že se mi zatím nepodařilo najít logické důvody, které některé občany stále vedou k tomu, že dávají své hlasy politickým stranám, které aktivně potlačují uplatňování principů vlastnického práva při vedení společnosti. Nevím, zda si uvědomují, že se tak přímo podílí na vytváření a upevňování typu vedení společnosti označovaného jako totalita.

Autor je členem Republikového výboru Svobodných

ZDROJ