Dvě tváře biomasy

Uveřejněno dne 9 června 2015 000 11:22

Biomasa je významná regionální, ale ještě mnohem významnější globální hodnota. Je její masové využívání pro výrobu energe skutečně ekologicky přínosné? Biomasa je dnes veřejností vnímána velmi úzce jako obnovitelný zdroj energie. Biomasa ale tvoří v širším slova smyslu souhrn veškeré organické hmoty na Zemi. A to jak rostlinného, tak živočišného původu. Spolu s vodními, skalnatými či písčitými plochami představuje rostoucí rostlinná biomasa velmi významný druh zemského pokryvu, který má pro život na Zemi zcela zásadní globální význam z klimatologického i z širšího ekologického hlediska.

Biomasa má tedy obecně mnoho různých tváří. Zaměřme se pouze na ty dvě, které mají přímou souvislost s energetikou.

Jako první bych uvedl již zmíněnou roli biomasy jako obnovitelného zdroje energie. V médiích se tvrdí, že využíváním biomasy jako obnovitelného zdroje energie (OZE) se nezvyšuje obsah CO2 v ovzduší. To ovšem není pravda. Zaměňují se totiž dvě zcela rozdílné věci. Dává se neexistující rovnítko mezi samotným procesem hoření biomasy – chemickou reakcí, kterou je oxidace převážně uhlíku – a výrobou užitečné, pro člověka prakticky využitelné formy energie. Pravdou je, že dokonalým shořením biomasy se do ovzduší vrací přibližně stejné množství CO2, které bylo rostlinou z ovzduší odčerpáno při jejím růstu. Tím ale celá pravda končí. V praxi se tato pravda naplní pouze tehdy, pokud někde blesk zapálí divoce rostoucí prales nebo les. Nutnou podmínkou ovšem je, že člověk se nijak svojí činností nezasloužil o vznik a růst tohoto lesa a také se nijak nezasloužil o jeho zapálení. V takovém případě se dá tvrdit, že je přibližně naplněna teze o neutrálnosti produkce CO2. Pokud ovšem les založí a pěstuje člověk, přičemž následně dřevní hmotu použije k výrobě paliva, pak veškerá jeho činnost a spotřeba veškeré energie s tím související již plně přispívá ke zvyšování CO2 v ovzduší. Konkrétně to jsou všechny úkony související s výsadbou a ošetřováním lesa, kácením stromů, jejich odvozu z lesa, zpracováním do formy paliva, jeho přepravou, skladováním až po manipulaci při jeho vkládání do kotle. Veškerá zařízení a práce s těmito úkony související představují další vstupní energii a produkci CO2 nad rámec neutrální produkce CO2. Protože biomasa je materiál energeticky velmi řídce rozptýlený na rozsáhlých pěstebních plochách, narozdíl od místně koncentrované produkce fosilních paliv, nejde o nijak zanedbatelné hodnoty. Zcela obdobně, s ještě mnohem větší nadprodukcí CO2 nad rámec neutrality, to platí i u nedřevní biomasy, například obilí a dalších energetických rostlin, pěstovaných a zpracovávaných pro energetické účely.

Druhou a pro život na Zemi ještě řádově důležitější tváří nebo funkcí rostlinné biomasy obecně je její zásadní akumulační funkce. Biomasa má totiž obrovskou schopnost akumulovat vodu a uhlík. Konkrétně každá tuna rostoucího stromu představuje přírodní biologický akumulátor pro půl tuny vody a čtvrt tuny uhlíku. Zmíněná polovina tuny vody je přitom akumulována pouze v samotné dřevní hmotě, přičemž další významné množství vody zadržuje v krajině pralesní nebo lesní půda a další vodu obsahuje i vlhký pralesní či lesní vzduch. Uvedená čtvrtina tuny uhlíku v každé tuně rostoucí dřevní hmoty pak odpovídá akumulaci 0,92 tuny CO2. Pokud jde o vysušené dřevo, pak tuna absolutně suchého dřeva akumuluje takové množství uhlíku, které odpovídá až 1,84 tunám akumulovaného CO2. Je nutno zdůraznit, že toto množství akumulovaného uhlíku v dřevní hmotě se docílí prakticky bez průmyslových technologií, jejichž výroba, výstavba a provoz jsou z principu vždy zatíženy obrovskou spotřebou energie a materiálu, tedy i obrovskou uhlíkovou stopou. Dřevní hmota tak představuje ekologicky nedostižně nejdokonalejší akumulátor uhlíku, navíc s mnoha zásadními vedlejšími příznivými účinky pro lidstvo i Zemi při jeho samovolném a „bezpracném“ nárůstu v čase.

Z výše uvedených faktů vyplývá jednoznačný závěr. Bezhlavá honba za maximálním energetickým využíváním biomasy může paradoxně nadělat v synergickém důsledku víc škody než užitku, včetně nezanedbatelného nárůstu CO2 v ovzduší. A to prokazatelně tehdy, pokud se kvůli pěstování energetických plodin s malým plošným výnosem a zanedbatelnou plošnou akumulací uhlíku i vody na zemském povrchu vykácí rozlehlé pralesy nebo lesy. Odstraněním akumulované vody obsažené v biomase na zemském povrchu se totiž zároveň ztrácí významný globální termoregulátor, protože voda jako tepelný akumulátor následně akumuluje značné množství tepla, čímž zabraňuje extrémním teplotním výkyvům. Je pravděpodobné, že velký ne-li přímo hlavní podíl na současných klimatických extrémech se stále vzrůstajícími materiálními škodami i lidskými oběťmi má na svědomí globální úbytek rostlinné biomasy na zemském povrchu nejen v současnosti, ale i v ne příliš vzdálené minulosti.

Zdravý selský rozum mi napovídá, že ať už je pravda o hlavních vinících prohlubujících se ekologických problémů jakákoliv, cesta ke zmírňování a v budoucnu možná i zastavení nežádoucích klimatických změn by měla vést cestou maximálního zvyšování ploch lesních porostů a zároveň maximálního využívání dřevní hmoty ve všech průmyslových odvětvích včetně stavebnictví, vyjma energetiky. Energeticky by se měla využívat pouze odpadní, jinak účelněji už nevyužitelná dřevní hmota. Znovu si můžeme na závěr připomenout, že každá tuna jakkoliv používané nebo i jen dlouhodobě uložené suché dřevní hmoty v sobě akumuluje ekvivalent skoro dvou tun CO2…

Zdroj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist