Matěj Stropnický, spolehlivý destabilizátor

Podle toho, co dnes píšou v Právu, zažívá pražská koalice ANO, ČSSD a Trojkoalice dosti vážnou krizi. Jejím hybatelem je náměstek primátorky Matěj Stropnický, který jako spolehlivý a funkční destabilizátor a vyvolavatel krizí fungoval na celostátní úrovni už vdobě Topolánkovy vlády (a to tehdy ani neseděl v parlamentu).

Zelení a STAN jsou v pražském vedení jakýsi přívažek stran celostátní vládní koalice (ANO, KDU-ČSL, ČSSD), většina tohoto uskupení je velmi těsná a může se stát, že budou vydáni na milost a nemilost chaotům z Pirátské strany, kteří se ještě nestihli na magistrátu domestikovat a už svým programovým zaměřením představují jakéhosi kolektivního Superstropnického. Pan Stropnický (a zelení všeobecně) měl zjevně zafungovat jako jakýsi dynamit při destrukci starých pořádků v Praze, srdci ČR. Ukazuje se, že jako dynamit funguje setrvale. V souvislosti s tím se vyrojily spekulace, že čtyři zastupitele zelených by v koalici mohli nahradit (někteří?) lidé z TOP 09, která má v zastupitelstvu nejsilnější opoziční klub (12 lidí). To by ovšem byl od TOP 09 i v té nejskromnější verzi (nešlo by o podíl celé pražské topky) velmi nestandardní signál vstřícnosti vůči Novým pořádkům a Babišovi v nejcitlivějším místě, kde se komunální politika protíná s tou celostátní. A okázalý krok ke koalici typu farmáři + čuňata (nikoli první krok, ale dalo by se říci rozhodující) v té nejvyšší politice. A jeden by se musel ptát: je to skutečná a definitivní kapitulace polistopadových politiků před obyčejnými miliardáři?

Matěj Stropnický je zároveň výrazný představitel pokračující Velké protikorupční revoluce, která přerůstá přes hlavu Babišovi (tj. hnutí ANO). Jako Deacroixova Svoboda na barikádách třímá v rukou opuštěný prapor Nových pořádků: „Osobně považuji situaci v koalici za neudržitelnou: změny se nekonají, staré projekty a praktiky pokračují, Trojkoalice je přehlasovávána faktickým spojenectvím přátel starých pořádků ANO a ČSSD, a tak pouze přihlížíme politice ‚zažít město stejně‘.“ Nevypadá to, že by za sebou mohl shromáždit davy. Pomáhal jako jeden z mnoha matlalů shromáždit davy za Babišem. Pomůže teď ještě Babišovi, aby si nad jeho politickou mrtvolou padl do náruče s Kalouskem?

Alexandr Mitrofanov píše v Právu v souvislosti se schůzkou Zeman-Hamáček-Štěch v Lánech mj. i o tom, že rubem snahy EU o upevnění vnějších hranic Unie bude nebo může být „posun EU od prostoru, v němž se celou dobu propagovaly zásady humanismu, mírová řešení jako priorita a nepoužití síly, k něčemu, co bude připomínat pevnost. Setrvačnost dějin může Unii dotlačit do této podoby a pak se teprve uvidí, jak by se to projevilo na vnitřním životě tohoto společenství. S jídlem roste chuť a povolené násilí v malé míře a vůči cizím může zapálit větší doutnák. To je ale úvaha když ne předčasná, tak rozhodně předběžná.“ To je samozřejmě velký problém: jakmile se nějaká kultura nebo civilizace nebo nevím jak to říci (ty názvy jsou velmi nepřesné) začne zavírat sama do sebe, začne budovat kolem sebe limes, bude pak hnít uvnitř těch vytyčených hranic a nakonec se ukáže, že už jí ani limes není k ničemu. Předtím limes tolik nepotřebovala, protože dělala expanzivní politiku. Expanzivní politika není nutně politika vojenských výbojů: i pořádné vojenské výboje se v minulosti daly vždycky dělat jen tenkrát, když existovala expanze idejí. Evropa dnes sama od sebe dospěla k přesvědčení, že křesťanství, k němuž se v minulosti hlásila, bylo jen snůška primitivních pověr a barbarských ukrutností. To vůbec není pravda, křesťanství znamenalo boj proti primitivním pověrám a barbarským ukrutnostem. Dějiny křesťanské Evropy byly dějinami souboje „civilizace“, „humanity“ s barbarstvím a ukrutností, od christianizace Evropy přes středověk, reformaci, osvícenství až po moderní liberální a demokratickou společnost. Samozřejmě pomalu, s mnoha regresemi, ale ta celková linie postupné, kontinuální kultivace, také politické kultivace, je nezpochybnitelná. Je součást toho, v co věřím. Dnes je Evropa v krizi (nechtěl bych to moc dramatizovat, k evropským dějinám krize neodmyslitelně patří, bez nich se nevyvíjí k lepšímu, to jen orientální despocie žádné krize neznají). Nicméně krize tu je a součástí té krize je bezbranná hrůza lidí, kteří ztratili svou víru a své přesvědčení, z islámu. Je např. zajímavé, co se u nás teď urodilo Vikingů. Vikingové, to je to, co je třeba postavit proti zhůvěřilému křesťanství, a jako Vikingové vyrazíme do boje proti imigrantským vetřelcům. Je to zároveň směšné a blbé. Jistě, Vikingové nebyli žádní křesťané (a když se křesťany stali, přestali být Vikingy). Byli to divocí krvelační bojovníci, podobně jako bojovníci islámského státu. Dva stejní ptáci, s různě vybarvenými brky na ocase. Naši protiislámští aktivisté, zejména ti, jejichž nejapné plakáty se nyní snad budou řešit i soudně, jsou divocí, krvelační budou, až bude možné být krvelačným beztrestně, a o jejich bojovnosti proti dobře vyzbrojenému nepříteli mám jakési pochybnosti. Podobně i různí vyčůraní političtí kariéristé z okraje politického spektra, kteří chtějí využít vzedmuté vlny celonárodní hysterie k tomu, aby prosadili své neukojené politické ambice. To, co u nás, v době rozvratu polistopadové demokracie, kvete, je buranismus – divokost a podmínečná krvelačnost bez bojovnosti. A naším heslem je suverenita: je pozoruhodné, že suverenita v českém pojetí se realizuje bojovným odhodláním, na koho na všeho se s odpuštěním vysereme (nechť mi čtenář odpustí hrubé slovo): na imigranty, na Evropskou unii, jejíž jsme součástí a která má teď velký problém. To je ovšem velmi vratký základ pro budování nějakého politicky stabilního útvaru. K tématu se určitě ještě vrátím.

V Senátu se blíží ke schválení novela Zákona o svobodném přístupu k informacím (tj. k informacím od státních orgánů). Píší o tom v Babišových Lidových novinách. Shromažďování informací je „in“ z hlediska revoluční ideologie, která zachvátila ČR zvlášť a Evropu a Západ celkově. Informace musí být shromažďovány nejpozději v okamžiku, když vznikají, a pokud možno ještě dříve. Politicky nejužitečnější informace jsou ty, které se během procesu svobodného přístupu k informacím rodí. Politicky velmi produktivní jsou např. informace, které unikají z policejních spisů dosud neuzavřených případů, přitom občas má člověk dojem, že jejich významnou částí jsou informace, které do spisu byly vloženy přímo za tím účelem, aby unikly. Praxe se u nás začala zavádět někdy v druhé polovině devadesátých let a bují dodnes. Významnou roli přitom hrají ušlechtilé profese jako „whistleblower“ (česky se dříve říkalo práskač), agent (profesi jsme zdědili z předlistopadového režimu, dnes má o hodně širší a mravně pozitivnější význam, protože se práská na stát, což je pro plebejce atraktivní; mnoho lidí ji provozuje z přesvědčení a to, že jsou za to taky z různých stran placeni, bývá jen podružná okolnost) a nejrůznější odrůdy „investigativních novinářů“. Nejplnohodnotnější informace vzniká tím, že se něco práskne a na základě toho prásknutí se nějakému hlaváčovi udělá pořádný malér. Z maléru tyje jiný hlaváč, zpravidla ještě horší. S tím se bohužel nedá nic dělat. Trend je celosvětový (WikiLeaks, Snowden ap.). Žijeme ve světě, v němž mimořádnou roli hrají různé „informační technologie“. Vzhledem ke způsobu, jak se s nimi zachází, by bylo nejlepší mluvit o „vypráskaném světě“. Teď to vše získává podporu i v zákonech. Smysl informací je dnes v tom, aby unikaly. V tom spočívá naše svoboda.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.

Bohumil Doležal