Aféra Volkswagen je aférou regulace

Těžké mraky zakryly značku VW a některé zprávy říkají, že má již koncern připraveno téměř sedm miliard eur na pokutu do USA. Podle jiných se prý podvádí hromadně a dělají to všechny značky.

Zprávy o dvacetinásobném či čtyřicetinásobném překročení emisních limitů za normálního provozu dieselových motorů v autech VW oproti údajům na zkušebně jsou bezpochyby důsledkem politiky utahování šroubů, tj. značné odchylky mezi přáním takřka nulových emisí škodlivin a technickými možnostmi dieselových motorů.

Motory VW obsahují chytrý software, který podle režimu provozu motoru pozná, že je motor testován (zkouška je podrobně normována, takže je pro IT pracovníka snadné takový „chytrý“ program připravit) a dojde zřejmě ke snížení množství paliva vstřikovaného do motoru, čímž se ovlivní spalovací proces a měřené koncentrace škodlivin se sníží. Pravděpodobně se při testu neměří nebo nedostatečně měří výkon motoru, který by v případě škrcení paliva měl být samozřejmě menší, než je výkon nominální. Na problém přišla malá skupinka amerických inženýrů, která se zaměřila na testování škodlivin z motorů aut během normálního provozu.

Případ VW je zářným příkladem toho, že je škodlivá nejen přemíra regulace ekonomiky, ale i „přepísknutá“ regulace technických norem. Podle politiků (i našich, jako je ministr průmyslu Jan Mládek) za tím může být „konkurenční boj“. Tento záměr nelze absolutně vyloučit. Případ také naznačuje, že tlak na snižování emisí dosáhl v případě dieselových motorů zřejmě situace, kdy bez podvodů či triků nelze tyto požadavky splnit. Obdobné je to zřejmě i se spotřebou, kdy se běžnému motoristovi nedaří dosáhnout deklarované spotřeby paliva, a to ani při velmi šetrné jízdě.

Přesto bych dieselový motor nezatracoval. Moje auto má dvoulitr diesel, jezdím za pět litrů a pokud se hodně snažím, dbám na pomalou akceleraci, dosáhnu i hodnoty 4,2/4,4 litru na sto kilometrů. Celá aféra by měla vést spíše k tomu, aby se emisní limity vrátily „na zem“. Připomíná to atletické výkony z dob, kdy se ve vrhu koulí házelo daleko za 20 metrů, zatímco dnes jsou špičkové výkony o několik metrů kratší. Příčina je jasná: někdejší anabolika jsou pod přísným dohledem, a tak se již tolik neberou. Emisní limity navíc vznikají pod přímým vlivem zákonodárců, kteří často ani netuší, jaký motor mají v autě, které je vozí dnes a denně do práce. A právě jim „vděčíme“ za stále přísnější hodnoty emisních limitů, které pak „prodávají“ voličům.

A jsme zase u politiky a boje za „záchranu klimatu“. Už zblbnuli i papeže. Podvody a potěmkinovskými vesnicemi klima určitě nezachráníme.

www.janbarton.cz
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz